V českých článcích se velmi často argumentuje tím, že syrská opozice nechce vyjednávat s režimem. Tato informace je zcela matoucí. Opozice ze začátku souhlasila s vyjednáváním se syrským představiteli, ale žádala k tomu, aby bylo nejdříve zastaveno zabíjení demonstrantů. Přestože zabíjení dál pokračovalo, umírnění členové opozice s nimi vyjednávali, ale nevedlo to k žádnému výsledku. Po několika měsících nepokojů prezident Bašár Asad dokonce povolil v Damašku konferenci místní opozice, aby tak dokázal světu svou dobrou vůli. Bylo to však pouhé plané gesto, na totalitní vojenský režim to nezanechalo sebemenší vliv.

Jak by v současnosti syrská opozice mohla vyjednávat s prezidentem Bašárem Asadem, když ten byl obviněn ze zločinů proti lidskosti nejen syrskou opozicí, ale i Ligou arabských států, VS OSN a Radou OSN pro lidská práva (a určitě se na něj bude vztahovat i obvinění z válečných zločinů). Jak by se dalo s ním jednat, když má na svém kontě za rok 9000 obětí, včetně 500 dětí a 300 žen a desítky zabitých každým dnem přibývají. Ve věznicích je 70 000 politických vězňů, desítky tisíc je raněných, zmrzačených a pohřešovaných. Systematickými a opakovanými útoky dochází k velké devastaci mnoha syrských měst. Prezident Bašár Asad spolu s režimem mají na svědomí humanitární katastrofu v zemi a naprostý hospodářský kolaps.

Prezident od samého začátku (od března 2011) se oháněl existencí ozbrojených skupin a až dosud stále tvrdí, že bojuje proti teroristickým skupinám. Od začátku nechal střílet do bezbranných demonstrantů a chtěl tím zlomit lidový odpor a opozici. To se mu nepodařilo, ale vedlo to k nárůstu dezerce, protože mnozí vojáci nevydrželi těžkou situaci, že museli stále střílet do vlastních lidí. Ti později vytvořili Svobodnou armádu. To, že v současnosti prezident Asad má co činit s povstaleckou armádou, je následkem jeho neustálých brutálních represí. A pokud je pravdou, že se do Sýrie dostali z Iráku členové Al Káida, je to stejně výsledkem strašlivého násilí a velké nestability v zemi, za celou situaci nenese nikdo jiný plnou odpovědnost než opět prezident Bašár Asad spolu svým režimem.

Svobodná armáda má přibližně 50 tisíc členů, ale Asadovci na svou ochranu vybudovali armádu odhadovanou na 300 – 400 tisíc vojáků. Armáda je tak velká jednak aby ochránila režim a jednak Sýrie neuzavřela mírovou dohodu s Izraelem, který okupuje syrské Golanské výšiny a je s ním prakticky až dodnes ve válečném stavu. Od vládní armády proti Izraeli za celou dobu však nevyšel ani jediný výstřel, za to armáda bojovou techniku v plném nasazení už celý rok používá proti lidu. Syřané po vzoru revolucí v okolních arabských zemích prolomili strach, který je celou dobu vlády rodiny Asadů naprosto ochromoval.

Jak předešlý prezident Háfiz Asad a zrovna tak jeho nástupce syn Bašár praktikovali nepředstavitelný kult osobnosti po dobu více jak 40 let. Byli zvyklí, že jak všichni poslanci, tak davy lidí na každou jejich pronesou větu bouřlivě tleskají, proslovy přerušují nadšeným provoláváním a slibují, že mu obětují svou krev i duši. Takováto představení stoupenci prezidenta Bašára předvádí dodnes. Dokonce za vlády Háfize Assada lidé, kteří podlehli davové hysterii, po píchnutí špendlíkem se podepisovali vlastní krví na potvrzení své věrnosti. Místní syrská televize neustále předvádí otrockou poslušnost poslanců a stoupenců prezidenta Bašára jako důkaz jeho velké podpory. Mnohokrát se argumentuje tím, že současný syrský režim je sekulární. Přitom jeho největším přítelem je Irán, který je šíitský a opírá se o autoritu šíitských duchovních. Protože v Sýrii vládnou aláwité, které jsou odnoží šíitů a je jich v Sýrii jen 12 procent, drží se Iránu jen aby získali pro sebe silnou podporu.

Kdyby prezident Bašár Asad byl jen trochu soudný anebo jen prostě z pudu vlastní sebezáchovy hned na počátku demonstrací dokázal zrušit vládu jedné strany Baas a souhlasil, aby do vlády byli přijati umírnění členové opozice, nemuselo dojít k současné neřešitelné situaci. Místo toho jmenoval na jaře minulého roku jen tzv. novou vládu, ta se však v podstatě ničím nelišila od staré, byla to jen velmi narychlo provedená zanedbatelná kosmetická úprava.

Za vlády prezidenta Bašára Asada bylo již dříve před nepokoji vězněno mnoho známých intelektuálů po dlouhé roky. Ti nepoužívali žádné násilí proti stávajícímu režimu, jen chtěli pro svou zem snesitelnější podmínky k životu. Proti všem z nich bylo vykonstruováno stejné obvinění: spiknutí proti bezpečnosti státu a usilování o nelegální změnu ústavy. Je to neslýchané a nesmyslné obvinění, na spiknutí neměli žádné zbraně a ani není možné ústavu nelegálně změnit. Uvádím jen několik známých osobností dlouho vězněných, je jich však mnohem více: politik Mišel Kýlo (1940), který se angažoval za občanskou společnost, po jeho propuštění společně s dalšími členy umírněné opozice dlouho prosazovali jednání s režimem, protože tím chtěli zabránit občanské válce; ekonom Árif Dalíla (1943), sám pochází z etnika vládnoucích aláwitů, ten usiloval o změny v ekonomice, které by oživily hospodářství země; lékař Kamál Labwáný (1957), který se účastnil fór za občanskou společnost a ze začátku byl členem frakce Komunistické strany Sýrie, jejímž předsedou byl Riád Turk, který za opoziční postoj k režimu za prezidenta Háfize Asada byl vězněn v samotce celých 20 let; jediný poslanec Riád Seif byl uvězněn za to, že si dovolil poukázat na neomezenou korupci prezidentova bratrance Rámího Machlúfa. Po dlouhých letech byla většina politických vězňů, po častých a důrazných apelacích Západních zemí, propuštěna na amnestii.

Zpravodajské arabské stanice v současné situaci zvou často syrské představitele v zájmu objektivity do vysílání. Ti ve vysílání všem členům opozice nadávají lhářů a zrádců, nejvíc hrubě napadají vzdělané členy opozice, například jako myslitele Burhana Ghaljúna (1945) a ochránce lidských práv Heisama Mannaa. Burhan Ghalún v Damašku vystudoval filosofii a sociologii a později emigroval do Francie, kde je profesorem politických věd a ředitelem Centra pro Blízký východ a stal se předsedou zahraniční opozice (SNR). Heisam Manna se ve Francii dlouhá léta angažoval v Organizaci pro lidská práva a nyní je předsedou vnitřní opozice (NVK). Oba nemají povolený vstup do Sýrie.

Syrští představitelé nedokáží nikomu naslouchat. Už rok syrský režim kromě zabíjení civilistů v obytných čtvrtích a hromadného zatýkání pokojných demonstrantů, které drží v nelidských podmínkách, ti co jsou drženi na stadionech bez jakékoliv hygieny. Zatýká i osobnosti, zabývající se lidskými právy. Sice prezident Bašár Asad vyhlásil amnestii pro ty, kteří nepoužili zbraně, ale předtím i tito vězni trpěli ve vězeních a byli mučeni. Navíc není zřejmé, zda skutečně všichni nevinní byli propuštěni, když režim neustále zabíjí pokojné demonstranty.

Zranění v nemocnicích jsou obvykle zastřeleni nebo barbarsky mučeni a do nemocnice proto už nechtějí, zůstávají tak bez pomoci. Někteří lékaři jim pomáhají na vlastní nebezpečí, je však naprostý nedostatek lékařského materiálu a v nemocnicích jsou neustálé razie a podezřelí lékaři z pomoci raněným jsou mnohdy zatýkáni.
.
Po výčtu těchto skutečností musím znova položit otázku, jak se dá s režimem vést dialog, když je pro něj každý s odlišným názorem tím největším nepřítelem? Ti, kteří toto řešení navrhují nejsou seznámeni s reálnou situací.

Rusko neustále prohlašuje, že je proti změně syrského režimu a proti embargu zbraní, protože když už nemohou dovážet zbraně do Libye, tak potřebují dovážet zbraně právě do Sýrie a samozřejmě k tomu potřebují stávající režim. Prohlašují, že to neodporuje mezinárodnímu právu a přitom zcela ignorují skutečnost, že režim tyto zbraně používá k zabíjení civilistů, hlavně aby Rusko nepřišlo o své výhodné kšeftování.

Když prezident Bašár Assad měl převzít moc po svém zemřelém otci Háfizovi Asadovi, musela být kvůli tomu změněna ústava, protože mu tehdy bylo 37 let, a poslanecká sněmovna jednohlasně tuto změnu odhlasovala hned na prvním zasedání. Všichni si jak v zemi tak na Západě dělali velkou naději, že prezident je mladý, neprošel vojenským výcvikem, měl se stát očním lékařem, jeho žena se narodila v syrské rodině v Británii a vystudovala tam informatiku. Syřané tak předpokládali, že bude vládnout mírněji než jeho otec a provede důležité reformy. Avšak prezident Bašár Asad za celou dobu vlády (od roku 2000) žádné tolik očekávané reformy neuskutečnil. Jeho bratr Máhir je velitelem vojenské složky a je známý svou krutostí a krvelačností a i prezident Bašár ukázal svou pravou tvář, když jde jejich rodině o moc, národ pro ně není žádnou překážkou. Jeho otec byl stejný krutovládce, ale v zahraniční politice byl velmi prozřetelný, kdežto Bašár Asad zůstal takřka v celosvětové izolaci. Od samého počátku povstání lidu se vymlouvá na spiknutí Západu a později i arabských států.

V Sýrii žije mnoho etnik a režim neustále argumentuje s tím, že vždy ochraňoval syrské menšiny a jeho pádem by došlo k občanské válce. Změny se obává většina křesťanské menšiny. Avšak Kurdové, i když se v Sýrii narodili a žijí v ní po generace, byli režimem vždy utlačovaní. Většina z nich nemá syrské občanství, nevlastní tedy občanský průkaz a tedy nemohou dostat pas a cestovat. Pokud kurdští rodiče nemají občanský průkaz, jejich děti nemohou být ani zapsané na školní docházku. Když před pár lety po fotbalovém utkání na severu země byla vyprovokována šarvátka, vzápětí na to byli po celé zemi Kurdové zatýkání a vezněni několik let, bez udání důvodu a bez soudu. Prezident jim později sice slíbil, že jim udělí občanství, ale bylo to zase jen jedno z jeho planých gest, v jejich situaci se dál nic nezměnilo. Teprve na začátku protivládních masových demonstrací prezident Asad osobně přijel za nimi na sever země a chtěl je opětným slibem o udělení občanství získat na svou stranu. Kurdové to hrdě odmítli s tím, že sympatizují se syrským lidem a začali rovněž mohutně demonstrovat.

Demonstranti kromě jiných hesel s nadšením skandují: „Sýrie je jednotná“ “ tedy domovinou všech etnik v ní žijící. V Káhiře 31.12.2011 představitelé místní a zahraniční opozice uzavřeli dohodu, kde mimo jiné je uvedeno, že všichni syrští občané jsou si rovni a kurdská menšina v zemi (zhruba desetina populace) je v něm označena za základní a historickou součást syrské národnostní struktury.

Západní země nechtějí vojensky intervenovat v Sýrii. Sýrie jednak nemá žádné nerostné bohatství a jednak se obávají kvůli Izraeli, kterého jsou ochráncem, že po pádu režimu by mohli přijít k moci radikální islamisti. Domnívám se, že k tomu nedojde, Sýrie má ovšem převážně muslimské obyvatelstvo, a tak ve volbách by nejspíše uspěli umírnění islamisté, tak jak k tomu došlo v Egyptě a v Tunisku, kteří by nebyli žádnou hrozbou. Ovšem se to zcela vyloučit nedá, dlouhotrvající brutalita režimu proti sunnitským muslimům může vést k tomu, že část z nich zradikalizuje, zvláště pocházející z lidových vrstev. Sami představitelé muslimského bratrstva však tvrdí, že pokud se dostanou k moci, budou respektovat předávání moci podle výsledku svobodných voleb. Britský proslulý spisovatel, novinář a významný intelektuál Tárik Alí (narozený 1943 v Pákistánu) věří, že jakmile Asad padne, může být vytvořena nesektářská národní vláda, aniž by se islamisté z muslimského bratrstva sami chopili moci.

Dita Hamídová
Autorka žila mnoho let v Sýrii, nyní žije v Česku