Každý snad zná tu prastarou hádanku, spíše hlavolam: co bylo dříve, slepice nebo vejce? Jakýsi vtipálek prohlásil „ jistě slepice, pánbůh by nevypadal dobře, kdyby seděl na vejcích“ i když uvedené latinské diktum tvrdí správně, jestliže má na mysli celou živočišnou říši, že vše živé pochází z vajíčka, pokud je oplozené. Soudobá paleontologie ale tuto záhadu vyřešila, nemusíme si již lámat hlavu. První nebyla ani slepice ani vejce, ale pravěký ještěr, dinosaurus, z kterého se všichni ptáci včetně kura domácího, tedy slepice a kohou-ti, vyvinuli. Až budete mít pečené či smažené kuře nebo paprikáš na talíři, nezapomeňte si uvědomit, že stvoření uspokojující váš hlad i chuťové buňky je vzdálený příbuzný obludy zvané Tyranosaurus rex.

Na první pohled se zdá, že zde není žádná podobnost mezi slepicí a koneckonců všemi ostatními ptáky s tímto praještěrem. Ale je, byl pokryt peřím, nikoliv šupinami, a snášel vejce, před 150 miliony let. Uvažuji, proč začal létat. Vyšplhal se na strom či skálu a snášel se k zemi? Odskakoval od země výše a výše až vzlétl? Anebo měl jakási pakřídla, kterými mával při běhu, což vidíme u pštrosů v Africe a kasuárů v Austrálii? Možná že všechno dohromady. Z dinosaura se vyvinul létající pterosaurus, bůhví kolik generací to trvalo, a z toho pak před 25-20 miliony kur bankivský, angličtina mu říká jungle-fowl, není to takový jazykolam jako české zoologické pojmenování.

Ještě zajímavější je, že paleotologové zjistili u vykopaných koster těchto ještěrů lehké porézní a duté kosti jako mají dnešní ptáci, jedna z podmínek létání. Klíční kosti měli ve formě vidlice kvůli pevnosti spojeny, když jsme pozváni na drůbeží oběd k australským přátelům, jejich děti tuto hrudní kost (říkají ji wish-bone, můj anglicko-český slovník ji bez špetky fantazie uvádí jako “vidlicovitá ptačí kost“) trhem rozpůlí a komu připadne větší část, tomu se splní přání. Nepamatuji si, že by to patřilo mezi české lidové pověry. Připomeňme si, že člověk se objevil na scéně před 2.5 miliony roky, měl tedy již kury k dispozici i když talíře a příbory ještě neznal. Domestikace drůbeže se odehrávala pravděpodobně u našich sousedů, v oblasti dnešího Thájska před pouhými deseti tisíci lety. Bylo snadnější mít slepice v kurníku než je lovit v džungli a sbírat bůhví kde vejce, obojí důležitý a levný zdroj živočišných bílkovin. Staří mořeplavci si brali drůbež sebou, kolonizovala tak celý svět kromě polárních oblastí.

Ze středoškolské latiny si pamatuji, jak římský vojevůdce Publius Clodius Pulcher se plavil na Středozemním moři vyhlásit válku Kartágu, zjistil, že kuřata na palubě odmítají zobat, „přes palubu s nimi“ nařídil, „když nežerou, ať se napijí“. Bitvu prohrál. Ve starém Římě se říkalo: Gallina cecinit, slepice zakokrhala, my řekneme „černá kočka přes cestu“. Římané pomocí drůbeže různým způsobem věštili budoucnost. Také zavedli kohoutí zápasy.

Panuje politický argument, že naši planetu zničí výfukové plyny s následným globálním oteplováním. Mnohem reálnější je ovšem Damoklův meč hrozící výskytem HIV – AIDS a malárie. Kdo si pomyslí na hrozbu prasečí chřipky? A jí příbuzná Španělská chřipka, která v období 1917-1920 zavinila smrt více než 50 milionů lidí, některé zprávy uvádějí sto milionů. A navíc, tato vzduchem se šířící kapénková infekce smrtelně nejvíce postihla mladé a zdravé osoby. Dnešní výzkum zjistil, že šlo o kombinaci virů drůbeží, prasečí a lidské chřipky, které vlivem mutací se staly vysoce infekční pro člověka. Myslíte si, že karanténní opatření jsou v Austrálii bezpečná na 100% ? Koncem ledna tohoto roku byla zjištěna v chovu kachen severně od Melbourne nákaza ptačí chřipky, šlo o virový kmen, který se dosud v Austrálii nevyskytoval Doplatilo na to životem deset tisíc kachen a samozřejmě finanční stabilita farmáře. A čím více se zvyšují stavy drůbeže a prasat jako ekonomicky výhodného rychloobratového zdroje živočišných bílkovin, důležitých, raději bych napsal nutných součástí naší potravy, tím více stoupá riziko epidemie.

Zavrhnout chov drůbeže ovšem nemůžeme nejen z hlediska výživy lidí, sehrál také důležitou úlohu ve vývoji světové civilizace i kultury. Snad by se ale mohla brzdit přemrštěná intenzifikace produkce drůbežího masa a vajec. Ta ani nevyhovuje dnešnímu názoru na blaho (welfare) zvířat. Brojlerových kuřat na maso se na světě každým rokem vyprodukuje kolem padesáti milionů, dodávají se na trh šest týdnů po vylíhnutí, ve volném výběhu to trvá 12 týdnů, pociťujete ten ekonomický rozdíl? A navíc, intenzivní produkce vyžaduje příměsy antibiotik do krmných dávek, aby se omezila nemocnost kuřat a zajistil jejich rychlejší vzrůst při nejmenší spotřebě krmiva. Antibiotika zůstávají v mase i na talíři při nedělním či jakémkoliv jiném obědě či večeři a přenáší se tak do organismu strávníka. Padesát milionů kuřat ročně, každé pravděpodobně nejméně pro dvě osoby, to znamená nejméně sto miliónů strávníků dávkovaných těmito antibiotiky na jedno posezení. Intenzivní produkce navíc ovlivňuje nosnice tak, že umělým světlem se prodlužuje biologický den a kontrolou teploty se znásilňuje biologický rok.

Ale to není všechno. Virus ptačí chřipky H5N1 se poprve objevil v Hongkongu v roce 1997 a rozšířil se mezi drůbeží nejprve v Asii. Od roku 2003 se jím nakazilo i 700 lidí. Tato viróza je pro člověka nebezpečnější než prasečí vovolávaná virem H1N1, který se po světě rozšířil v letech 2009 a 2010. V Holandsku a nezávisle také v USA upravili virus ptačí chřipky tak, aby lépe zakotvil v povrchových buňkách dýchacího systému ptáků a savců. Vynořil se názor, že tato zmutovaná varianta představuje nejnebezpečnější virus všech dob. Podle rozhodnutí Světové zdravotnické organizace (WHO) výsledky tohoto výzkumu zůstanou prozatím tajné a nezveřejní se, aby upraveného viru se nemohli zmocnit teroristé. Vyvolaná úmrtnost lidí by byla více než padesátiprocentní.

V šestnáctém století se kohouti stali symboly uvědomění francouzského lidu. Ale ani naše země nezůstaly těmto hlubším významům ušetřeny. Obec Pržno na okrese Frýdek-Místek má vlajku s modrým polem a žlutým kohoutem, který jako symbol ohně připomíná vznik obce “vypražením“, vypálením okolních původních lesů. Obec Dobrá Voda u Hořic má na vlajce modrého kohouta s červenou zbrojí, je to rodový znak malé šlechty Králů, která ve středověku vesnici vlastnila. Třicetšest českých a moravských obcí má ve vlajce znak kohouta. Kolumbovo vejce je prostý problém, jak postavit vejce na špičku.

Dobrý král Jindřich (Henry IV, 1553-1610) slíbil všem svým britským poddaným, že zajistí na každou neděli slepici v každém hrnci všech rodin bez vyjímky. Jak to dodržel nevím. Karel IV, král český a císař římský (1316-1378), když v Praze položil základy k postavení kamenného mostu přes Vltavu, nařídil staviteli Petru Parléřovi, aby do malty na zpevnění přidával vajíčka, ten pak potají pro stejný účel ještě naléval mléko a víno. Tehdy nešlo jen o most: v horkých zimnicech vypražujících a mozek parnostmi vysušujících vezmi prach kůry kořene mandragory, směs s mlékem ženským a s bílkem vaječným a čelo tím oblož. Na Moravě se zpívalo: Komu vajíčko daruju / toho upřimně miluju / komu to vajíčko dám / toho tuze ráda mám. Roční snáška u slepic se pohybuje mezi 240 a 360 vejci. V myslivosti a ornitologii se používá slovo snůška. Magdalena Dobromila Rettigová (1785-1845) radí: vezmi prsíčka od slepice, usekej drobnice, vyber všechny žílky, dej k tomu 4 loty morku, jednu ostrouhanou, ve vodě máčenou a vymačkanou žemličku... atd. Edmond Rostand (1868-1918) v divadelní hře Cyrano de Bergerac přeložené Jaroslavem Vrchlickým předkládá Recept jak mandlové paštičky dělat máš. Utluč v pěny bílý var / vajec pár / do té pěny šumné čile / citronovou šťávu dej / pak tam vlej / sladkých mandlí mléko bílé. Horacio v Shakespearově Hamletu určuje čas, kdy spatřil zjevení: Leč vtom / vší silou zakokrhal kohout./ A na ten zvuk to náhle sebou trhlo / a zmizelo nám z očí ( v překladu E.A.Saudka).

Na film z roku 1937 Tři vejce do skla s Vlastou Burianem se nezapomíná dodnes. V roce 1961 natočený český film Kohout plaší smrt patří na smetiště české kinematografie. Zlí diverzanti a přisluhovači západního kapitalismu pátrají v Beskydech po nacisty ukrytých zbraních, aby je použili proti vesnickým budovatelům socialismu, ještě že se našel statečný orgán, příslušník Sboru národní bezpečnosti a nekalosti odhodlaně zabránil. Mám protilék proti tomuto zmetku. Exilový spisovatel a izraelský diplomat Viktor Fischl (Hradec Králové 1912- Jeruzalém 2006) napsal krásnou češtinou román mravní zanícenosti a hluboké opravdovosti Kuropění – rozhovory a jasnozřivým a moudrým kohoutem Pedrem, je to více než veselý symbol, je to partner osudu. Betty Macdonaldová (1908-1958) získala srdce i českých čtenářů humorným vyprávěním Vejce a já líčícím zážitky z její práce na slepičí farmě. Bylo by nevděčné nepřipomenout kralevice českých komiků Járy Kohouta (1904-2004), který během více než čtyřicetiletého exilu ve Spojených státech přijel do Melbourne a zazpíval nám znělku Kikirikí, kterou se ohlašoval v rozhlasových pořadech pro ujařmený domov.

Drůbeží a vaječné povídání ukončím silnou osobní vzpomínkou. Kdysi, když jsem působil jako obvodní zvěrolékař v severních Čechách a jednou se vracel z kravína jakéhosi státního statku ve služebním gáziku (ruské terénní auto se spotřebou jednoho litru benzinu na pět kilometrů), uviděl jsem před sebou chodce, na oblečení a obličej si nepamatuji. Měl v napřažené ruce hůl a tou usměrňoval před sebou na silnici směle si vykračujícího kohouta pokrytého temně černým peřím se zeleným leskem, hlavu ozdobenou velkým a krásně prohnutým hřebenem. Ten byl pronikavě červený tak jako krční laloky. Oba pochodující měli jasno.

Miloš Ondrášek
Melbourne