Případ z Širokého Dolu se hluboce dotýká každé milující matky.

Ta kauza přinesla u soudu mnoho dílčích odpovědí, ale také mnoho zásadních otázek. Tu jednu nejzásadnější asi nikdo nikdy nevyřeší. Jak mohla matka vztáhnout ruku na své dítě. A jak to mohla zopakovat ještě třikrát po sobě. Tohle nepochopí žádná trochu soudná máma. Většina z nich si vyčítá, když dá dítěti v afektu pohlavek. "Neměla jsem se nechat tak unést, říká si pak."

To, co se stalo v Širokém Dole, jde zcela za hranice chápání. Extrémní situace mohou plodit extrémní činy, ale jaksi spíše v opačném gardu. Dostane-li se matka se svými dětmi do ohrožení, chová se agresivně, bojuje jako lvice. Aby je ubránila.

Překvapivé je i chování ženy před vraždou. Dle sousedů měla být sice ve stresu z věčného pendlování mezi třemi domy a z péče o čtyři děti. Nicméně se k nim měla chovat pěkně a vzorně o ně dbát. Když paní ze sousedního stavení popisovala, jak si v den vraždy byli dva její synové natrhat na zahradě ostružiny, ten starší pak v nažehlené bílé košili, člověk nemůže pochopit, co se pak muselo stát v mysli té ženy, nebo zda v tu chvíli již byla ke všemu odhodlaná.

Do poslední chvíle fungovala jako matka a v rámci této role přepadla své čtyři děti. Malé děti zpravidla bezmezně důvěřují i matkám mnohem méně spolehlivým - alkoholičkám, feťačkám, zlodějkám. Často maximálně milují i matku, která jim ubližuje, a odmítají si připustit, že by je neměla ráda. O to zákeřnější a nečekanější zrada to byla ze strany odsouzené, do té doby spořádané matky od řádně vedených dětí. Těžko je mohlo napadnout, že by jejich maminka mohla být schopná něčeho špatného.

Ten příběh je nesmírně smutný a trochu i absurdní. Zdá se, že až do dne nepravomocného verdiktu mnohem smutnější než matka Romana Z. byly tisíce anonymních maminek, které se o tomto příběhu dozvěděly. Pro každou z nich, která miluje své děti, je vztah matky a dítěte asi největší a nejhezčí příběh života. Ten příběh teď (opět) dostal několik zákeřných ran.

Eva Šmídová