Jako velkou chybu v datech označil první náměstek ministerstva školství Ladislav Němec v rozhovoru pro Aktuálně.cz informace o procentu romských dětí přeřazovaných do bývalých zvláštních škol. Ministerstvo podle něj přece nemá žádnou právní oporu, aby etnicitu žáků zjištovalo. Čísla jsou tak postavená na vodě a problém žádný není. Kolikrát jsme již tuhle písničku z úst ministerských slyšeli a pro velký úspěch ji tahle kapela, byť s novým kapelníkem, hraje dál. Co naplat, že v posledních letech provedla řada různých subjektů výzkumy prokazující pravý opak. Asi se nám to všechno jenom zdálo.

Když v roce 2007 udělala společnost GAC výzkum mapující vydělanostní dráhy romských dětí, čísla, ke kterým jsme tehdy dospěli, leckoho překvapila. Na vzdělávací programy Zvláštní škola podle nich odcházela ze základních škol asi třetina romských dětí. Šlo tehdy o malé mapování pro potřeby Nadace rozvoje občanské společnosti a výzkum se uskutečnil jen na devíti školách. Mnozí nad čísly jen mávli rukou. Vždyť to je jen sonda a ne zcela reprezentativní. Stejná společnost v roce 2008 pak na popud ministerstva školství obdobný výzkumný design aplikovala i na repreprezantivním výběru bezmála sto škol. A co se nestalo? Výsledky byly v zásadě totožné. Dobrá, šlo o stejnou společnost a podobnou metodologii. To ještě nic neznamená. V roce 2009 další nezávislé šetření provedl Ústav pro informace ve vzdělávání. Mnohem větší vzorek, jiná metodologie a jiná instituce. A světe div se. Výsledky zase stejné. Podobu přeřazování mimo běžné základní školy následně kritizovala i Česká školní inspekce.

Většina z těchto studií vycházela z takzvané externí etnické identifikace. Výzkumníci prostě požádali pedagogické pracovníky, aby odhadli, kdo je a kdo není Rom. Neptali se samotných žáků, zda se Romi cítí. Nikdo rovněž neposuzoval etnicitu podle „objektivních“ kategorií jako genetický kód, barva kůže či délka nosu. Tato metoda má určitá úskalí, nicméně důraz ne vnější posouzení lze považovat v otázkách spojených s diskriminací spíše za její výhodu. Právě vnější identifikace je to, oč v případné diskriminaci běží. Nejde o to, zda jedinec patří mezi Romy podle nějakých objektivním měřítek, pokud tedy vůbec lze nějaké vymezit, zda se za něj cítí, ale hlavně o to, zda ho za něj považuje jeho okolí. Pokud ano, tak se tak k němu i chová, bez ohledu na to, co si o tom dotyčný myslí. Samozřejmě je zajímavou otázkou na základě jakých kritérií je tato etnická identifikace konstruována. Ale to je trochu jiná kapitola.

Pro tento výzkumu pak nepotřebujeme mít definici etnicity obsaženou v zákoně, ani tato metodologie není nějaký český vynález. Obdobných výzkumů lze v zahraničí nalézt celou řadu. Nicméně v České republice se v posledních letech udělalo celkem dost práce. Vedle citovaných výzkumů je nutno zmínit i výzkumnou činnost organizace Člověk v tísni či českého týmu pracujícímu s výsledky mezinárodního výzkumu PISA. Tohle všechno tedy ministerstvo považuje v současnosti za velkou chybu v datech. Asi my všichni, co jsme na těchto výzkumech podíleli a bereme je vážně, trpíme nějakým bludem, či osnujeme plot usilující poškodit bezvadné české školství v očích evropské veřejnosti. Nicméně, ať tak, či tak má ministerstvo k řešení minimáně jeden závažný problém. Buď české vysoké školství neumí vychovat vědce, kteří by uměli daný problém adekvátně zkoumat, nebo ministerstvo odmítá vzít v potaz skutečný stav věcí. Jsem zvědav, jak se k tomu kapela z Karmelitské ulice postaví.

Karel Čada

Autor je sociolog podílející se na výzkumech společnosti GAC. V současnosti působí na Centru evropských studií Australské národní univerzity v Canbeře.