Když jsem v dětství listovával v atlasu světa, dobře jsem si všiml, že Nový Zéland je velké souostroví v jižní části Tichého oceánu a vzhledem k tehdejšímu Československu nejvzdálenějším státem. Obě země odděluje téměř dvacet tisíc kilometrů. Napadlo mne, ať se na Novém Zélandu hnu jakýmkoliv směrem, vždy se musím k Praze jen přibližovat, vzdalovat již není kam. Byly to pro mne ostrovy na samém konci světa.

Po čase mne emigrantský Pán Bůh dovedl do Austrálie a ta země na samém konci světa již nebyla tak vzdálená. Naměřil jsem dva tisíce kilometrů a při tomto zeměměřictví jsme si s manželkou stanovili cestovní plán. Pojedeme na Jižní ostrov Nového Zélandu k ledovci o kterém se tvrdí, že má jakési tektonické spojení s jezerem u hlavního města Austrálie (Canberra). Z ledovce Mt. Cook sjedeme pak na samý jih a v neobyčejně atraktivní horské krajině pěšky poputujeme po šest dní k pobřeží, moře tam tvoří mnoho zálivů připomínající fjordy. Odtud pak odletíme na Severní ostrov, podíváme se do kraje bublajícího bahna a posléze zavítáme na Mys únosců ( Cape Kindnappers). Manželka souhlasila, to ještě netušila, co ji čeká, a jeli jsme.

Cestování do města Hastings při východním pobřeží Severního ostrova je civilizované. Odtud jsme se dostali prvním ranním autobusem do konečné stanice zvané Pacific. Drobně pršelo, neměli jsme ale na vybranou, otálet jsme nemohli. Došli jsme k opuštěnému domku, ve kterém do nedávna úřadoval a bydlel strážný, zaměstnanec národního přírodního parku. Bylo tam liduprázdno. Z autobusu jsme již věděli, že jakkoliv zkušeného strážného smetla vlna do moře a dosud se nevrátil. Náš cíl byl vzdálený dobrých 12 kilometrů, silnice žádná, o železnici ani nemluvě. Návštěvníkům zbývají dvě možnosti, po svých nebo koňmo. Zvolil jsme tu první možnost. Po naší levé, východní straně se rozprostíral Jižní pacifický oceán Zprava se tyčila do nedohledna vysoká a kolmá pobřežní stěna na které bylo zřetelně vidět, až kam dosahuje hladina moře při přílivu. Byl odliv, pruh písku, po kterém jsme podéle stěny šli, byl jen několik metrů široký a tu a tam se přes něj, tak jako přes naše nohy, převalila vlna a dosáhla k hladké skalní stěně. Na ní nebyly žádné výstupky, které by umořnily vyšplhání v přápadě vysoké příbojové vlny, na které není toto pobřeží vzácné. Do oceánu smetený strážný to dokumentoval. Moje žena nebyla nijak nadšená a více než přírodních krásy pozorovala valící se vlny. Neodpustila si komentář, že jde o šílený nápad a ruskou ruletu. Namítal jsme, že ruleta je nevypočitatelná a tento výlet je přesně časově vykalkulovaný. Setkal jsem se s nedůvěrou, nevděkem a cynickou poznámkou.

Do večerního přílivu jsme se museli vrátit, na stanování jsme nebyli připravení, šlo o to, abychom zvládli 24 kilometrový pochod. Moři se na novozélandském pobřeží nedá poroučet. Bystře jsme pochodovali, vlna se nepřihnala, aby nás vzala sebou. Češi jsou na riskantní věci jako stvoření, ať se již pouští v sudu do Niagarských vodopádů nebo dělají veletoče na hrazdě připevněné k podvozku vznášejícího se letadla. Vzpomínám si také na gymnastu v sokolském cvičebním úboru, který za předválečnou 1 Kčs chodil po rukách na zábradlí horního můstku na Macoše a nakonec na jedné ruce udělal prapor – jeho tělo se napříčilo v 90 stupnovém úhlu k zábradlí nad propastí. I já jsem byl členem Sokola, proč bych tento výlet nezvládl, moje paní nebyla tak pevně přesvědčená, chodila do Orla a tam prý byli rozumější. Za necelé tři hodiny jsme byli u cíle, na Mysu únosců.

V říjnu 1769 se kapitán James Cook dostal z polynéských vod na dohled východního břehu novozélandského Severního ostrova. Několik dnů plul k jihu a hledal vhodné místo k přistání. Konečně se jeho plachetnice dostala do velké zátoky a na jejím nejjižnějším cípu se přiblížil k břehu, po kterém jsme o více než dvě stě let později šlapali. Krajina byla tehdy obydlena domorodci, Maory, kteří se ke Cookově plavidlu dostali na svých kanoích, někteří vylezli za mořeplavcem na palubu, vystrkovali jazyky, mávali oštěpy a když se chystali k odchodu, vzali sebou i tahitského tlumočníka Tiatu. Maorové ho chtěli unést na břeh, zalekli se ale střelných zbraní, kterými na ně začali Angličané pálit. Taitu vrátili, Cook pojmenoval toto místo Mysem únosců.

Jakmile jsme se dostali k vysoké, do oceánu vybíhající skále, kterou mys končil, slyšeli jsme již zdálky křik a ucítili nepříliš příjemný zápach. Dostali jsme se do hnízdište terejů a to za štrapáci stálo.

Na rovném temeni skály nás překvapil neobvyklý pohled. Byl tu jeden terej vedle druhého, seděli na hnízdech nebo odpočívali na skále. Terej je mořský pták větší než husa. Staví hnízdo z trávy a chaluh, vypadá to jako neuspořádaná rozvátá kupa sena. Celá skála byla postříkána bílým guanem jako vápnem. Ptáci se nevyplašili. Jen několik bojácnějších poodlétlo, když jsme se přiblížili na pět kroků.Ostatní sedí klidně díl a kroutí po nás očima. Jsou skutečně nádherní. Celí bílí až na černohědé konce křídel. Dlouhý krk je sametově nažloutlý, hlava je protažena v dlouhý šedobílý zobák Na jeho horní čelisti jsou nápadné štěrbinovité nozdry probíhající po celé čelistní délce. Nejkrásnější na zobáku je ovruba jeho kořene z tmavých a černých pírek Terej vypadá jako našminkovaný klaun. A v tom mne ještě utvrzovaly jeho krásné a dobrosrdečné modrozelené oči, které na nás bez bázně či nepřátelství vzhlížely. Když jsme se přiblížili příliš blízko, terej se odkolébal na zelených nohách s dlouhými prsty, mezi kterými je natažena plovací blána.

Mnoho terejích slepic sedělo na vejcích, viděli jsme také již vylíhlá kuřata, vždy jen jedno v hnízdě. Kuřata byla celá temně skvrnitě hnědá, chmýří dlouhé a načepýřené. Během dospívání se ptáci přebarvují na bělo. Několik terejů se plavným a klouzavým letem vznášelo nad mořem, rozpětí křídel dospělého ptáka dosahuje dvou metrů. Z dvacimetrové výšky se vrhají střemhlav do moře, křídla zatáhnou a protáhnou krk, zmizí pod vodou jako šíp. Po několika vteřinách se vynoří a vzlétnou, ulovenou rybu mají již spolknutou, pokud ji nenesou kuřatům. Dodnes uvažuji, zda úlovek zobákem harpunují anebo zobák pod hladinou otevřou dříve než ryby polknou.

Jsou to chytří ptáci, někdy loví ve skupině, zřejmě tak nahánějí hejno ryb. Nespustí se do vody všichni naráz, někteří loví pod vodou, někteří plují na povrchu, někteří vzlétávají. Nezjistil jsem, zda mají pod vodou otevřené oči. Museli jsme spěchat, abychom došlo zpět, než začne příliv.

S terejem bílým australasijským (Sulla bassana serrator) se nesetáme jen na Mysu únosců, i když tato kolonie je ornitologům všeobecně známá. Hnízdí zde údajně kolem tří tisíc párů a jsou chránění, oblast byla prohlášena za přírodní rezervaci zvanou „Cape Kidnappers Gannet Sanctuary“. Je přístupná pouze na číslované povolení. Je zde i pozorovací stanice umožňující přírodovědecké pozorování a studium. Terej se vyskytuje i při jižním pobřeží Austrálie, zajímavou kolonii jsem viděl na ostrůvku sv. Vavřince u Portlandu na samotné hranicí mezi Viktorií a Jižní Austrálií.

Terejové mají bohužel lidské nepřátele. Jsou to rybáři, či spíše lovci vyšších korýšů, kteří používají maso mladých ptáků jako návnadu při lovu krabů.

Terejové evropští a afričtí jsou podobní těm “našim“, tichomořským, poněkud se liší zbarvením letek. Jsou to vytrvalí letci. Kroužkováním se dokázalo, že přeletí vzdálenost šesti tisíc kilomerů. Pokud si dobře vzpomínám, jeden terej byl mezi vycpaninami přírodopisných sbírek Národního muzea v Praze s poznámkou, že byl nalezen zesláblý a vyčerpaný někde na území Čech, již si nepamatuji kde. V mém novém domově se terejům obdivuji ve volné přírodě.

Miloš Ondrášek
Melbourne