Matěj Stropnický nedávno na Facebooku konstatoval, že když jiní stát dekonstruují, on si nakoupil Budování státu od Peroutky a na just ho hodlá konstruovat. Jaký však má smysl stát v té podobě, jak ho známe dnes ?
Nejprve tedy deskripce současnosti:

Národní stát

Prvním pilířem, na kterém stojí současné institucionální uspořádání, je národní stát tak, jak vznikl po první světové válce. Tato koncepce přinesla revoluční uspořádání, kdy bylo spojeno území a národ. To je koncepce ideálně čistého etnického území. Postupně je sice nahrazováno konceptem občanství, v základu je však stále toto národnostní uspořádání přítomno a při všelijakých příležitostech na sebe upozorňuje. Takovýto stát (národnostně-občanský) je rozemílán globalizací, zčásti ekonomickou a zčásti politickou.

Korporace a finanční svět

Tomuto suverénnímu státu zasazují ránu ekonomické faktory - především finanční trhy a volný obchod v podobě globálních korporací, pro něž je centralizace a unifikace živnou půdou pro růst zisku a prosperitu. Od té doby, co se stát vzdává dalších a dalších aktivit na poli ekonomiky a i správy sebe sama, se stává závislým na prosperitě takovýchto kolosů. Jejich lákání (a ochota se nechat vydírat např. na poli daní) je proto otázka přežití. Reálnou (ekonomickou) moc mají investoři, kteří do státu přináší prosperitu (a korupční příležitosti). Dalším faktorem je způsob dofinancovávání státu přes finanční trhy. Inscenace s politiky, kteří pokorně žmoulají klobouk před globální burzou, vidíme ostatně téměř denodenně.

EU

Třetím významným faktorem je EU. Tváří v tvář globalizaci ekonomické existuje tlak na centralizaci EU. Je možné, že by koncept federalizované Evropy mohl být pádnou odpovědí na vydírání jednotlivých států finančním světem. To je koncept super-státu, společných dluhopisů, společného ministerstva financí apod. Nejsem si však jist, zda by obyvatelstvo jednotlivých členských států bylo schopno uvažovat takto globálně a podporovat významné přerozdělování v rámci kontinentu. Nebo akceptovat to, že povolení k těžbě břidlicového plynu pod Varšavou se bude získávat v Bruselu. Jednalo by se o centralismus s ohromným potenciálem ke korupci bílých límečků. Mám naopak obavu, zda tlakem na vznik takovéhoto super-státu si EU nepěstuje všechny možné retro-národovce a snílky o národním ostrově obehnaném ostnatým drátem.

Stát a jeho vyhlídky

EU se otřásá a je možné, že to bude ještě horší. Rozpad EU ve finanční tsunami může být reálnou alternativou. Povede to však k něčemu pozitivnímu ? Zbavíme se jednoho centralismu ve jménu jiného, tentokrát pražského ?

Národovecké a tzv. eurorealistické proudy s EU měly problémy vždy, "vždycky to říkaly". Z jedné strany skutečně brzdily např. přijetí Lisabonské smlouvy (tedy politickou globalizaci), z druhé strany se však globalizaci české ekonomiky nebránily a nebrání. Také proto je jim vyčítáno, že nechaly zplundrovat český průmysl, cukrovary apod. Označit tedy tyto strany za čistě antiglobalizační nejde. Nejsou však národovecké a eurorealistické směry v české politice motivovány také centralisticky, nikoli však bruselocentricky, ale pragocentricky? Proč o těžbě uhlí pod Beskydami se rozhoduje v Praze?

Slovo subsidiarita dnes již prakticky nezaznívá, o decentralizaci státu se nemluví, různé úřady agendy naopak centralizují, hovoří se o likvidování ROPů. Pokud je kritizován bruselocentrismus, proč není kritizován pragocentrismus?

Stát je nutno kontrolovat neustále. A hlídat ho musí uživatelé. Pokud ho nebudou hlídat sami, mají smůlu. Představa, že se dvě součásti státu budou kriticky hlídat, je naivní. Ano, platíme si různé hlídače a kontrolory, reálně to však nefunguje. Diví se někdo, že jde ERÚ na ruku ČEZu? Nebo si někdo představuje, že by snad úřad Dany Drábové byl schopen se kriticky vyjadřovat k JE? Jak je možné, že do čela úřadu na kontrolu politiků má nastoupit politik? Jaké má současný stát nastavené vstupy pro kontrolní činnost veřejnosti? A má o to vůbec někdo zájem? Diví se pak někdo, že si to "ti nahoře stejně udělají tak, aby to pro ně bylo výhodné"? Chyba je samozřejmě na obou stranách. Politici a státní aparát se moci vzdávat nechtějí a udělají vše pro to, aby o ni nepřišli. Ale co veřejnost, nežije náhodou v iluzi, že si zvolí správného politika, ranaře, který to za ni vše vyřeší, vyčistí a ona nebude muset dělat nic, pouze spokojeně nakupovat a o nic se nestarat? Opravdu si přeje radostný národovecký kolektivismus pod vedením autoritáře, který konečně vše vyvede z marasmu? Neutíká tak náhodou od svojí zodpovědnosti? Pochopí, že centrální spasení tu už bylo a opakovat se nebude?

Ondra Mikšíček