Smíte se u soudu hájit sami, či Vás vždy musí zastupovat obhájce? Může soudce odmítnout předložení důkazu či předvolání svědka, kterého navrhujete? Je nás jistě celá řada, kteří si odpověďmi na tyto otázky nejsou přinejmenším tak úplně jisti. Po přečtení dalšího textu pana Petra Hemmra bychom měli být chytřejší...

Petr Hemmr (47 let) působil před listopadem 1989 jako vyšetřovatel se zaměřením na násilí (vraždy, loupeže, znásilnění, ublížení na zdraví, mimořádné události - např. Stavby se zraněním). V roce 1988 si dokončil vzdělání na právnické fakultě, v roce 1991 pak začal pracovat u soukromé firmy.

Libor Stejskal, editor blogů Aktuálně.cz

Pan Hemmr napsal:

ŘÍZENÍ PŘED SOUDEM v trestním stíhání

Řízení před soudem probíhá obecně ve smyslu trestního řádu, konkrétně podle ustanovení § 180 citovaného zákona a následujících, na základě podání obžaloby státního zástupce soudu prvního stupně (soudem prvního stupně bývá zpravidla Okresní soud, v Praze Obvodní soud, pokud je vysoká škoda či trestnost skutku, je příslušný Krajský, resp. Městský soud v Praze).

Státní zástupce podává obžalobu na základě přípravného řízení a pokud došel k přesvědčení, že je oprávněné postavit obžalovaného před soud. Spolu s obžalobou zašle k soudu i trestní spis se všemi důkazy náležejícími ke spisu. Od této chvíle, od podání obžaloby a předání věci soudu je stíhaná osoba označena jako obžalovaný a je pouze v kompetenci soudu. Státní zástupce je žalobcem, který zastupuje zákonem chráněný zájem (objekt) a obhajuje či doplňuje (na pokyn soudu) důkazy, tzv. provádí důkazy před soudem.

Obžalovaný zase provádí důkazy obhajoby a před soudem má stejná práva v provádění důkazů jako žalobce. Může být zastupován obhájcem, který jedná za něj. Sám se může hájit tehdy, není-li nařízena zákonem nutná obhajoba. Ta je povinná v případech, kdy hrozící trest nad pět let vězení, u paragrafů, kde zákon přípouští výjmečný trest, a pokud stojí před soudem mladistvý či nesvéprávný obžalovaný.

Nutná obhajoba
§ 36 trestního řádu
(1) Obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení,

A) je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu
B) je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, nebo
C) jde-li o řízení proti uprchlému.

(2) Obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.
(3) Koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení.
(4) Obviněný musí mít obhájce též

A) v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadrženému,
B) má-li se vyjádřit k tomu, zda se vzdává práva na uplatnění zásady speciality v řízení Po vydání z cizího státu
C) v řízení o vydání do cizího státu
D) v řízení o dalším předání do jiného členského státu Evropské unie
E) v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí nebo
F) v řízení, v němž se rozhoduje o uložení ochranného léčení, s výjimkou ochranného léčení protialkoholního.

Po prostudování věci a pokud soud nenařídí doplnění spisu, nařídí předseda senátu hlavní líčení, které je vždy, až na výjimky (utajované věci nebo mladiství) veřejné. Senát soudu, příslušný v té které věci sestává z předsedy senátu, který řízení vede a z přísedících. V prvním stupni senát většinou sestává ze tří soudců, ve druhém stupni z pěti. (Otázku soudců z lidu, kteří tvoří zbytek senátu zde nebudu rozebírat, je to dle mého poměrně fosilní záležitost.)

Předseda senátu zahájí hlavní líčení (nebudu probírat tzv. zkrácené řízení samosoudcem, pokud bude zájem, nechám to jako další článek), zjistí totožnost obžalovaného a konstatuje obžalobu. Poté provádí důkazy, jak navržené obžalobou, tak obhajobou. Podotýkám, že v trestním řízení není obžalovaný povinen dokazovat svou nevinu, je to naopak žalobce, na kterém lpí důkazní břemeno a který musí dokázat vinu obžalovaného. Soud je nestranný a jedná a rozhoduje na základě provedených důkazů.

Jaké důkazy budou provedeny, o tom, na návrh státního zástupce a obžalovaného (obhájce) nebo dle vlastního uvážení, rozhoduje výlučně předseda senátu. Může sám cokoliv provést (důkazy, samozřejmě), cokoliv zamítnout a jednat v souladu s trestním řádem tak, jak mu tento jednání umožňuje. Obě strany si pak na jednání můžou stěžovat prostřednictvím předsedy příslušného soudu. Předseda senátu zpravidla vyslechne svědky, méně důležité věci z hlediska rozhodování soudu může konstatovat (přečíst) z trestního spisu.

Po provedení důkazů senát (v soukromí) hlasuje na základě provedených důkazů o vině či nevině obžalovaného a v případě viny rozhoduje na základě příslušného ustanovení trestního zákona (skutek, který je obžalovanému kladen za vinu) o druhu a výši trestu.

Došel-li soud k závěru, že na základě provedených důkazů (které byly vyčerpávající) je obžalovaný nevinen, zprostí jej obžaloby vyhlášením rozsudku.

Došel-li soud k závěru, že obžalovaný je na základě provedených důkazů vinen, vyhlásí rozsudkem trest, výši trestu, v případě trestu odnětí svobody výkon trestu v té které věznici a je li skutek nízké společenské nebezpečnosti, může konstatovat vinu a od potrestání upustit.

Státní zástupce i obžalovaný se mohou proti rozsudku soudu prvního stupně odvolat, buď hned na místě nebo do patnácti dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozsudku k soudu II. stupně, prostřednictvím soudu I. stupně, popřípadě i přímo. Soudem II. stupně je vždy bezprostředně nadřízený soud. (příklad – okresní – krajský – vrchní soud) .

Soud druhého stupně jedná stejně jako soud I. stupně, tedy je oprávněn k jakýmkoliv úkonům v rámci trestního řádu či zákona. Může například zrušit rozsudek a vrátit věc k projednávání soudu I. stupně (tento soud je povinen dodržet pokyny soudu II. stupně a řídit se jeho návrhy) nebo rozhodnout ve své kompetenci sám. Pokud se odvolá jen obžalovaný, není možné, aby dostal vyšší trest než od soudu I. stupně. Toto lze jen pří odvolání státního zástupce, který nesouhlasí s rozhodnutím soudu.

Po vydání rozsudku soudem II. stupně tento nabývá právní moci dnem vyhlášení rozsudku a není proti němu řádného opravného prostředku, tedy je okamžitě vykonatelný.

Nezvolil jsem opisování trestního řádu a nezacházel jsem do přílišných podrobností, nechávám to na případnou diskuzi. Článek by byl tak dlouhý, že by se nikomu nechtělo jej číst. Jsou zmíněny jen principy.