Proč o olympiádě v Praze nerozhoduje parmanent? Jde o peníze všech
Libor Stejskal, editor blogů
Pan Jaroslav Švorčík napsal:
Devatenácté století bylo nejen stoletím technických vynálezů, ale i antikou inspirovaným kultem krásného, zdravého těla a tedy rozvojem sportu. Veskrze idealistické pohnutky vedly barona Coubertina a další nadšence k obnovení olympijské tradice.
První Olympijské hry se konaly symbolicky v Aténách. Můžem být hrdi, že v jejich přípravném výboru byl i Čech Jiří Guth-Jarkovský. Prvních her se zúčastnili pouze muži a to ještě bohatí. Brzy se to stalo prestižní záležitostí a našli se vlastenečtí mecenáši,kteří umožňovali účast nadaným sportovcům. Dlouho byly Olympijské hry oslavou sportu a fair play.
První ránu olympijské myšlence zasadil Adolf Hitler, který v roce 1936 zneužil her k propagandě fašistické ideologie a nadřazenosti árijské rasy.
Poté po dlouhých 12 let se Olympijské hry v důsledku války nekonaly. Od roku
1948 se zdálo, že se olympijská myšlenka stala opět svátkem fair play a mezi národy alespoň po těch několik dní konání. Lid s tím žil, vzpomeňme jen radosti nad úspěchy Emila Zátopka nebo Věry Čáslavské. V sedmdesátých letech se však začalo pod povrchem dít něco, co bylo v rozporu olympijskou myšlenkou. Olympijské hry se stávaly stále více závislé na penězích sponzorů, kteří požadovali stále lepší výkony. Na pomoc trenérům přispěchali lékaři, kteří za cenu zvýšení výkonnosti ničili zdraví sportovců.
Do Olympijských her se pomalu vkrádala i politika, to by se již obracel v hrobě nejen Hippokrates, ale i baron Coubertain. První šok přišel v roce 1972. kdy teroristé zavraždili izraelské sportovce. Od té doby už bylo jasné, že se olympijské hry staly věcí peněz a politiky.
V roce 1980 bojkotovaly západní země olympiádu v Moskvě, na oplátku v roce 1984 východní země olympiádu v Los Angeles. Od té doby se stalo pořádání her stále více nákladné a stalo se prestižní záležitostí nejen města, ale i celého státu Vzpomeňme, jak silně loboval prezident Putin za uspořádání zimních olympijských her v Soči. Stejně tak Olympijské hry v Pekingu 2008 jsou pojaty jako velkolepá prezentace čínské velikosti a čínských schopností.
Olympijská myšlenka se po více než sto letech dostává na rozcestí. O to víc podivuje to, že pražský magistrát vehementně prosazuje konání Olympijských her v roce 2016 nebo 2020. Na to, že se nikdo neptá občanů, jsme si již zvykli.
Že však hodlá rozhodovat bez účasti vlády a parlamentu je trestuhodné. Když se může sněmovna zabývat pěveckým výkonem paní Parkanové, či zvednutým prsteníkem pana Topolánka, mohl by snad někdo nahrnout na program tak důležitou věc.
Předpokládané mnohamiliardové ztráty nezaplatí město ale stát. Ten nemá peníze na mnohem důležitější věci. Připomeňme si OH v Aténách v roce 2004. Řecko můžeme srovnávat počtem obyvatel i ekonomickým potenciálem s Českem. Pan Bém si může snadno ověřit, že náklady na konání OH v Aténách byly překročeny téměř o sto procent. Navíc jim zbyly předimenzované stadiony, jejichž provoz každý rok přináší ztráty.