V diskuzích o majetku církví se objevují názory, které mohou evokovat úvahy o obsahu právního demokratického státu. Je takový stát vládou práva, nebo lidu? Nejsou případným postavením právních výkladů nad vůli lidu zpochybněny demokratické principy? Nemůže být ideologie diktující „správné“ názory pod záminkou práva nástrojem autoritativní, nebo dokonce totalitní moci?

V právním demokratickém státu vládne lid v souladu s právem. Mocí zákonodárnou panuje tvorbou práva, mocí výkonnou a soudní prostřednictvím práva. Právní stát tak představuje „panství práva nad státem“, což však neznamená panství práva nad lidem. Účelem dělby moci (na zákonodárnou, výkonnou a soudní) je prevence jejího zneužití spočívající ve vzájemných brzdách a vyvažování. Moc zákonodárnou brzdí moc soudní prostřednictvím Ústavního soudu, který je oprávněn rušit protiústavní právní předpisy.

Ústavní soud v otázce církevních restitucí zamítl návrh na zrušení ustanovení zákona, na základě kterého je blokován určitý majetek, protože toto ustanovení neshledal protiústavní a rušit smí jen předpisy protiústavní. Dále konstatoval dlouhodobou nečinnost Parlamentu. Avšak jak má výsledek činnosti moci zákonodárné vypadat, Ústavní soud v souladu se zásadami dělby moci nepředepsal ani v souladu se zásadami právního státu předepsat nesmí. Ve své normotvorné činnosti je oprávněn jen k rušení protiústavních právních předpisů, tj. k tzv. negativní normotvorbě, pozitivní normotvorba náleží Parlamentu.

Občasná tvrzení, že církevní restituce nařídil nebo jinak předepsal Ústavní soud, jsou proto zavádějící. Jak budou restituce vypadat a zda vůbec budou, je věc politické vůle, kterou vyjádří moc zákonodárná. Je zcela v její pravomoci, zda sama zruší ustanovení o blokaci majetku, s nímž se počítá v církevních restitucích, když Ústavní soud tak neučinil, nebo přistoupí k restitucím jinou právní úpravou.

Názorů na jednu věc může být mnoho, ale ve fungující zastupitelské demokracii je pro moc zákonodárnou rozhodující názor lidu, který lidem volený zastupitel zprostředkovává podle svého nejlepšího svědomí.
Pokud lze mít důvodně za to, že si drtivá většina lidu církevní restituce nepřeje, ale jejich volení zastupitelé tvrdí, že podstatnější než názor lidu je nějaký jiný „správný“ názor a že lid se mýlí, když restituce nechce, pak je něco špatně v realizaci demokratického systému - demokracie není o autoritativních názorech, které lid vedou "správnou" cestou, v demokracii má být lid slyšen. Pokud je takový jiný „správný“ názor ještě navíc neopodstatněný, je to o to horší.

Jistě, v reálných podmínkách snad každý model vlády do jisté míry lidu naslouchá a do jisté míry lid vede. Co převažuje, lze samozřejmě posuzovat různě, avšak stěží mluvit o demokracii tam, kde naslouchání nevítězí. Režimy vlády jen pod částečnou kontrolou lidu nazýváme autoritativními, režimy bez kontroly totalitními.

Titulem restitucí má být, že předchozí režim více vedl než naslouchal. Vedoucí úloha jedné strany byla sice zrušena, avšak zdá se, že minimálně v církevních restitucích je lid opět více veden než slyšen. Pokud legitimitu restitucí a nelegitimitu znárodňování skutečně zakládá míra naplnění demokracie, jakou legitimitu mají dnešní restituce, k nimž je lid více veden než slyšen? Zda je lid veden pro realizaci vědeckého světového názoru, jak tomu bylo dříve, nebo pro realizaci „správného“ názoru, jak je tomu dnes, není podstatné. Rovněž není podstatný počet vedoucích stran. Podstatným je, že v naplňování demokratických principů hluchá vláda vedenému lidu mnohé dluží.

Restituce prosazuje vládní koalice, která legitimitu vládní většiny nezakládá na vítězství ve volbách, ale na dohodě stran, aby vítěz voleb vládu nesestavil. Restituce jsou prosazovány bez ohledu na veřejné mínění a bez sebemenší ochoty v této otázce zjistit vůli lidu v referendu. Přitom otázka církevních restitucí je zcela zásadní svým rozsahem i nevratností (případnému zpětnému znárodňování by bránily i např. mezinárodněprávní závazky ČR). Stěží pak mluvit o tom, že současná vládní koalice respektuje i další demokratické principy, jako např. princip ochrany menšiny v přiměřenosti prosazování nevratných změn většinou.

V patrném nesouladu s veřejným míněním je prosazován kontraverzní zákon, o němž lze mít pochyby, zda skutečně odpovídá vůli lidu a zda opravdu sleduje jeho zájem. Jak bylo uvedeno, tento nesoulad nelze ospravedlnit výmluvou na právní stát nebo říkankami argumentum ad misericordiam o krádežích, které ani s právem nemají nic společného. V demokratickém právním systému právo panuje státu a lidu slouží. V takovém systému se restituuje jen tehdy, pokud tak lid rozhodne a jeho právo následně umožní. Samo právo, kterému lid neporadil, žádnou odpověď nezná, proto bez lidu odpověď nemůže najít ani nepodjatý ústavní soud. Proč se znalci „správných“ odpovědí, kteří dnes vedou k restitucím, nechtějí lidu na jeho vůli zeptat?

Gracian Tejral