Hledá se prezident. Osobnosti, kde jste?
Je to již přes půl roku od okamžiku, kdy vláda Petra Nečase schválila ústavní zákon 71/2012 Sb., kterým se zavádí přímá volba prezidenta republiky. Jak známo, většina občanů se zavedením přímé volby prezidenta republiky souhlasí, a to zřejmě nejen z důvodu, že se jedná o transfer rozhodovací pravomoci do rukou lidu, ale též proto, že přímou volbu slibovaly snad všechny předchozí vlády i politické strany v nich zúčastněné, ačkoliv na ni nikdy „nezbyl čas“. V neposlední řadě jde také zřejmě o jediný způsob jak zabránit podobné obrovské ostudě, která provázela poslední volbu Václava Klause, při níž se po kuloárech plížily temné postavy lobbyistů soukromých podniků i justiční mafie, vyhrožovalo se poslancům na sněmovních záchodcích a kontrolovalo se, kdo pro koho zvedá ruku. Tento blog si však neklade za cíl diskutovat o kladech či záporech prezidentské volby, ale zaměřuje se na její potenciální účastníky – kandidáty, kteří se během onoho půl roku od změny Ústavy vynořili.
Současné panoptikum kandidátů však o skutečných motivech skrytých za současnou podobou prezidentské volby leccos vypovídá. Nacházím mezi nimi v zásadě tři typy kandidátů:
1) Političtí matadoři a straničtí kandidáti
Tato sorta kandidátů je patrně v jakémkoliv typu volby do veřejné funkce nevyhnutelná a nemá smysl se jí příliš zabývat. Lze očekávat, že kandidát prosazený politickou stranou (ať už přes její senátory či přes podporu jejích příznivců), bude této straně nadále vděčný, ba přímo na ní bude závislý, pokud jen chce uvažovat o perspektivě znovuzvolení. Těžko pak lze očekávat, že takový prezident bude skutečně nadstranickým prvkem, který se snaží národ spíše spojovat než rozdělovat, a jeho nevyhnutelná poplatnost straně a stranickým penězům, které (jak víme z nedávné doby, např. z případů Davida Ratha, Pavla Drobila nebo údajného financování všech politických stran společností ČEZ, které zmínil Karel Schwarzenberg) mnohdy evokují velmi nepříjemné otázky po svém původu, také nebudí přílišnou důvěru. Dosavadními stranickými kandidáty jsou:
a) Přemysl Sobotka (ODS)
Dlouholetý senátor a jeden ze zakladatelů ODS v 90. letech, který ochotně prosazuje její stranickou linii v Senátu. Navzdory svému předlistopadovému studiu na večerní universitě marxismu¬leninismu1 se v současné době rád ohání rétorikou antikomunismu. Jako severočeský politik také patřil k hlasitým zastáncům libereckého mistrovství světa v lyžování2, které skončilo finančním skandálem.
b) Jiří Dienstbier ml. (ČSSD)
Mladý politický kádr sociální demokracie. Ač narozen roku 1969, již po listopadovém převratu se stal na tři roky poslancem federálního shromáždění, období 1994–1998 a 2006–2010 strávil jako pražský zastupitel, až v roce 2010 povýšil na magistrát a v roce 2011 do poslanecké sněmovny.3 Jeho kariéra se tak do značné míry podobá kariéře Marka Bendy – oba vstoupili do politiky prakticky hned po studiích a víceméně bez výraznějších přerušení se v ní udrželi dodnes. Nejenže tak Jiří Dienstbier mladší poněkud postrádá jakoukoliv aureolu osobnosti a zásluh, ale je vůbec otázka, jestli má ještě nějaké ponětí o praktickém životě a není zcela odtržen od problémů běžného občana.
c) Karel Schwarzenberg (TOP 09)
Oproti relativně mladému Jiřímu Dienstbierovi představuje Karel Schwarzenberg opačný konec věkového spektra a ze všech kandidátů působí jednoznačně nejsešleji. Mezi jeho nesporné klady lze počítat, že patrně nebude ve vleku stranických peněz, protože patří mezi stovku nejbohatších Čechů. Současně však nesmíme zapomínat, že je předsedou politické strany TOP 09, kde působí spíše jako veselý volební maskot Miroslava Kalouska, třímajícího skutečné otěže strany (podobně jako Radek John byl veselým volebním maskotem Víta Bárty a Petr Nečas maskotem tzv. „stranických kmotrů“ ODS). Na jednu stranu se mu pak přičítá vysoká prestiž a zkušenost s diplomacií, na stranu druhou je třeba pamatovat, že tento politik, placený z peněz daňových poplatníků, není schopen udržet bdělost nejen na zasedáních poslanecké sněmovny a vlády, ale ani na mezinárodních konferencích,4 kde by měl reprezentovat Českou republiku. Někoho možná obveselí bodrý komentář, který po takovém extempore obvykle následuje, ale zkusme si uvědomit, co by se asi stalo běžnému člověku jako zaměstnanci, když by jej šéf nachytal spícího v pracovní době. Znepokojivě také působí některé úžasně ostré, takřka silácké výroky tohoto politika, například o černém financování politických stran společností ČEZ,5 doprovázené jeho následnou naprostou nečinností.
d) Zuzana Roithová (KDU-ČSL)
Jedna ze dvou žen mezi dosavadními kandidáty na prezidenta. Na rozdíl od předešlých kandidátů však její medailonek může spíše než informace obsahovat otázku – kdo to vlastně je? Na jednu stranu má zkušenosti z Evropského parlamentu a krátkodobě dokonce z ministerstva zahraničí, ale české veřejnosti zůstává neznámou.
2) Kandidáti na pomezí
Mezi pomezní řadím kandidáty politických stran, které se nepodílejí na vládě a nemají ani neměly ve sněmovně své poslance. Takový kandidát patrně nebude tolik závislý na své straně, ale pořád má poměrně nadstandardní podporu nějakého ustaveného zájmového sdružení.
a) Miloš Zeman (SPO)
Miloš Zeman je mezi ostatními kandidáty skutečnou osobností, leč osobností, která patří do 90. let. Na jedné straně ideologický rival Václava Klause, na straně druhé jeho spolupracovník z Prognostického ústavu a komplic z temných časů opoziční smlouvy. Miloš Zeman budí v mnohých nostalgii a podobně jako Karel Schwarzenberg svou neurvalostí i jisté sympatie, ale jeho vláda byla vládou nesplněných slibů. Nekonalo se žádné vymýcení korupce a vypořádání se s privatizačními zločiny, jak slibovala akce Čisté ruce, naopak opoziční láska ČSSD a ODS dala vznik do té doby největšímu ohrožení mladé demokracie, které zatrhl až Ústavní soud, když zrušil volební zákon napsaný Zdeňkem Koudelkou. Kvůli nefunkční opozici byl též definitivně odbourán institut politické odpovědnosti a zřejmě byly položeny základy justiční mafie. Nelze také zapomínat na Zemanovy vazby na poslance/„lobbyistu“ Miroslava Šloufa se zvláštními konexemi na pražské radnice i ruské olejáře6 ani na podporu ze strany Václava Klause, vyjádřenou velmi symbolicky právě na ruské ambasádě.7
b) Jana Bobošíková (SBB)
Od vážně míněných kandidátů se posouváme do roviny lehkého komična. Krom úspěšného zvolení do Evropského parlamentu tato žena kandidovala do poslanecké sněmovny, senátu, na post primátorky hl. m. Prahy a samozřejmě jako kandidátka KSČM na prezidentku. V současné době vede svůj podnikatelský projekt – populistickou stranu Suverenita, která hraje na národoveckou notu.
c) Ladislav Jakl (SSO)
Rovina komična zde dosahuje vrcholu. Tohoto věrného lokaje současného prezidenta Klause navrhuje další malá strana sdružující populisty těžkého kalibru – Strana svobodných občanů. Ladislav Jakl proslul svou obranou nacionalisty Ladislava Bátory,8 libuje si v rozdmychávání nenávisti pod nálepkou kontroverze a svobody, ale mnohé vypovídá i jeho postoj k občanské společnosti, kterou srovnává s fašismem9...
d) Tomáš Vandas
Drama vrcholí ve čtvrtém dějství, v němž se „valí dělníci, tentokrát zprava“, jak zpívá Tomáš Klus. Kandidátem otevřeného a nepokrytého extrémismu těžícího z impotence vlád a politických špiček posledních 22 let je předseda DSSSSSSSSSSS Tomáš Vandas. Hlavním pozitivem tohoto kandidáta je jeho naprostá transparentnost a čitelnost – neskrývá se za prázdné proklamace o svobodě a demokracii a když, tak mu to nikdo nevěří. Přesto může být podpora Tomáše Vandase cenným „ostudoměrem“ dosavadních polistopadových vlád podobně jako KSČM.
3) Kandidáti z lidu
Smyslem přímé prezidentské volby není jen posílení volebního práva aktivního, tedy že občan může (teoreticky) rozhodovat o dalším vysokém ústavním činiteli, ale také posílení volebního práva pasivního, tedy že kandidáti se (opět teoreticky...) nebudou omezovat jen na to, co nabídnou politické strany. To je v případě ČR, kde se všechny současné parlamentní strany (a několik bývalých) totálně zdiskreditovaly enormní měrou korupce a klientelismu a kde komunistická strana získala velmi důležitou veřejnou funkci „ostudoměru“, nesmírně důležitý, ne-li naprosto nejdůležitější aspekt.
a) Jan Fischer
Hlavní favorit přímé volby. Jeho popularita mezi lidmi plyne z jeho kultivovaného vystupování (jímž mezi kandidáty skutečně vyniká) a patrně z faktu, že toho příliš nezkazil – podle hesla „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Tento dojem je však poněkud mylný. Během Fischerovy překlenovací vlády vznikly nebo byly završeny skandály jako elektrárna Prunéřov, ÚVN, ale i dnes tolik propíraná aféra s letadly CASA. Současně se domnívám, že dělat předsedu vlády, ve které seděli lidé jako Martin Barták (podezřelý z korupce na Ministerstvu vnitra), Daniela Kovářová (napojená na Jiřího Němce), Martin Pecina (student univerzity v Sládkovičově) nebo Juraj Chmiel (podezřelý z tunelování Ministerstva pro EU), vyžaduje programovou slepotu nebo kachní žaludek, a ani jedno z toho u prezidenta myslím není žádoucí. Jan Fischer ve skutečnosti také tak úplně nepatří mezi kandidáty z lidu. Sice není formálně podporován žádnou politickou stranou, ale za neuvěřitelně slabými stranickými kandidáty se může skrývat neformální podpora tomuto nevýraznému muži, na jehož vhodnosti pro vysokou ústavní funkci se strany už jednou až dojemně bezproblémově shodly.
b) Vladimír Dlouhý
Dlouhý je vedle Zemana dalším Klausovým spolupracovníkem z Prognostického ústavu. V roce 1989 odhodil šarlatový háv komunistické strany, která mu byla matkou od roku 1978, vstoupil do Občanského fóra a založil ODA. Z české politiky odešel v roce 1997 po skandálu s financováním této strany, které předznamenalo podobný skandál Klausovy ODS později téhož roku. Dlouhý je spolu s Dybou a Kočárníkem symbolem klausovské transformační politiky 90. let.
c) Jiří Karas
Veřejnosti neznámý lidovecký poslanec. Jeho nejviditelnějšími postoji jsou boj proti potratům a registrovanému partnerství.
d) Petr Cibulka
Borec nakonec – osobnost téměř srovnatelná svou mohutností a vytříbeností své webové prezentace s JUDr. PhDr. Mgr. et Mgr. Henrykem Laholou10. Petr Cibulka je mementem toho, jak jednou všichni dopadneme, pokud zemi nebude vládnout někdo normální.
e) Jan Švejnar???
Vedle oznámených kandidátů je ještě ve hře jméno Jana Švejnara, již jednou neúspěšného kandidátana tutéž funkci. Švejnar však svou kandidaturu dosud zvažuje – možná nemá peníze na kampaň,možná si jen nechce udělat ostudu druhým neúspěchem. Švejnarovým problémem však je, že podobně jako o některých ostatních kandidátech toho o něm nelze mnoho říci. Současně poněkud negativně působí jeho vystupování, které jako by říkalo, že o funkci, zejména prezidentskou, opravdu niterně stojí. Jeho nestranickosti také nesvědčí fakt, že v předešlé volbě byl kandidátem politické strany.
A co Karel Gott?
Jedním z argumentů proti přímé volbě prezidenta byl názor, že kandidaturu vyhlásí nějaká populární osobnost, ideálně ze šoubyznysu, kterou hloupí a ovlivnitelní ovčané pitomoučce zvolí – symbolickým obrazem této hrozby se stal Karel Gott. Půl roku od schválení přímé volby se tento argument ukazuje jako planý a neopodstatněný. Z celebrit kandidaturu vyhlásil pouze Vojtěch Dyk11, u něhož jde zřejmě o recesi a který hlavně nesplňuje věkovou podmínku volitelnosti. Skloňováno tak bylo hlavně jméno Tomia Okamury, ale nejspíše v rovině vtipu (dotyčný kandidaturu popřel), ve kterém jde spíše o generační obměnu za již přežitého Karla Gotta. V perspektivě dosavadních kandidátů, mezi nimiž polovinu lze shrnout slovy „nuda, nuda, šeď, šeď“, ze čtvrtiny se ježí vlasy hrůzou a zbytek budí záchvaty smíchu se však to, co bylo původně nejapným novinářským vtipem, začíná jevit jako téměř vítaná alternativa. Člověku se téměř chce zvolat „Kájo, kde jsi, když tě národ potřebuje?“ (místo Káji nechť si laskavý čtenář dosadí dle vlastní libosti třeba „Tomio, Hynku, Viléme, Jarmilo“). Jako občana mě současná sestava kandidátů vyloženě pohoršuje a budí ve mně pocity hnusu, hrůzy a především hanby. Cožpak je situace tohoto národa tak zoufalá, že nedokáže vyprodukovat vedle těchto vysloužilých aparátčíků, mistrů šedi a karikatur sebe sama skutečné osobnosti, hodné důstojenství prezidentského úřadu? Cožpak musí i přímá volba zůstat ve vleku etablovaných, korupcí prolezlých politických stran, které milostivě umožní plebejcům demokraticky zvolit jednoho z předvybraných kandidátů? Cožpak nemáme naději na nezávislého, skutečně nadstranického, nezkorumpovaného a nemaniakálního prezidenta?
Má kritika pochopitelně necílí na řadového občana. Jsem si vědom, že hlavní podíl na tomto zoufalství mají současné politické špičky, které velmi šikovně omezily přímou volbu jen na kandidáty s přímou politickou podporou pomocí vstupních podmínek (podpora 10 senátorů nebo 50 000 podpisů) i parametrů volební kampaně (jejíž hranice je nastavena na nesmyslně vysokých 50 milionů). Má kritika míří především na české osobnosti a jejich letargickou pasivitu. Jistě, vstupní podmínky příliš nemotivují, ale jak jsem se snažil naznačit výše, být nejlepším kandidátem skutečně není obtížné. Neptám se, kde je Karel Gott; ptám se, kde jsou akademici, intelektuálové, vědci, spisovatelé, filosofové a ústavní soudci? Kde je Vladimíra Dvořáková? Kde je Václav Hampl? Kde je Eliška Wagnerová? Kde je Václav Pačes? Cožpak kdokoliv z nich dalece nepřevyšuje ve své důvěryhodnosti všechny dosavadní kandidáty?
Tento text je výzvou pro tyto osobnosti – a nejen pro ně – aby zvážily, jestli českému národu nenavrhnout lepší alternativu než jen opět volit „to menší zlo“ (nebo nevolit vůbec a nechat to na tvrdých jádrech voličů politických stran). Současně také apeluji na občany, aby diskutovali alternativních kandidátech, oslovovali je a vyjadřovali jim podporu. Nenechme si ukrást další volby!
Martin Vančura
___________________________________
1 http://domaci.eurozpravy.cz/politika/50989-kscm-premysl-sobotka-studoval-vuml-a-ted-po-nas¬
plive/#utm_source=blesk.cz&utm_medium=rss-exchange
2 http://www.nasliberec.cz/view.php?cisloclanku=2011090028
3 http://www.nasipolitici.cz/cs/politik/1030-jiri-dienstbier-ml
4 http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=714470
5 http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=715678
6 http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=622922
7 http://zpravy.ihned.cz/c1-55949640-klaus-podporil-zemana-v-boji-o-hrad-je-to-vyznamna-osobnost-tvrdi
8 http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/jakl-batora-je-tercem-sprostych-utoku-ma-pravo-se¬
branit/675960&id_seznam=28461
9 http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Klausuv-Jakl-Obcanska-spolecnost-je-fasismus-a-demokracie-je-nasili¬216190
10 http://henryklahola.nazory.cz/
11 http://www.prezidyk.cz/
Současné panoptikum kandidátů však o skutečných motivech skrytých za současnou podobou prezidentské volby leccos vypovídá. Nacházím mezi nimi v zásadě tři typy kandidátů:
1) Političtí matadoři a straničtí kandidáti
Tato sorta kandidátů je patrně v jakémkoliv typu volby do veřejné funkce nevyhnutelná a nemá smysl se jí příliš zabývat. Lze očekávat, že kandidát prosazený politickou stranou (ať už přes její senátory či přes podporu jejích příznivců), bude této straně nadále vděčný, ba přímo na ní bude závislý, pokud jen chce uvažovat o perspektivě znovuzvolení. Těžko pak lze očekávat, že takový prezident bude skutečně nadstranickým prvkem, který se snaží národ spíše spojovat než rozdělovat, a jeho nevyhnutelná poplatnost straně a stranickým penězům, které (jak víme z nedávné doby, např. z případů Davida Ratha, Pavla Drobila nebo údajného financování všech politických stran společností ČEZ, které zmínil Karel Schwarzenberg) mnohdy evokují velmi nepříjemné otázky po svém původu, také nebudí přílišnou důvěru. Dosavadními stranickými kandidáty jsou:
a) Přemysl Sobotka (ODS)
Dlouholetý senátor a jeden ze zakladatelů ODS v 90. letech, který ochotně prosazuje její stranickou linii v Senátu. Navzdory svému předlistopadovému studiu na večerní universitě marxismu¬leninismu1 se v současné době rád ohání rétorikou antikomunismu. Jako severočeský politik také patřil k hlasitým zastáncům libereckého mistrovství světa v lyžování2, které skončilo finančním skandálem.
b) Jiří Dienstbier ml. (ČSSD)
Mladý politický kádr sociální demokracie. Ač narozen roku 1969, již po listopadovém převratu se stal na tři roky poslancem federálního shromáždění, období 1994–1998 a 2006–2010 strávil jako pražský zastupitel, až v roce 2010 povýšil na magistrát a v roce 2011 do poslanecké sněmovny.3 Jeho kariéra se tak do značné míry podobá kariéře Marka Bendy – oba vstoupili do politiky prakticky hned po studiích a víceméně bez výraznějších přerušení se v ní udrželi dodnes. Nejenže tak Jiří Dienstbier mladší poněkud postrádá jakoukoliv aureolu osobnosti a zásluh, ale je vůbec otázka, jestli má ještě nějaké ponětí o praktickém životě a není zcela odtržen od problémů běžného občana.
c) Karel Schwarzenberg (TOP 09)
Oproti relativně mladému Jiřímu Dienstbierovi představuje Karel Schwarzenberg opačný konec věkového spektra a ze všech kandidátů působí jednoznačně nejsešleji. Mezi jeho nesporné klady lze počítat, že patrně nebude ve vleku stranických peněz, protože patří mezi stovku nejbohatších Čechů. Současně však nesmíme zapomínat, že je předsedou politické strany TOP 09, kde působí spíše jako veselý volební maskot Miroslava Kalouska, třímajícího skutečné otěže strany (podobně jako Radek John byl veselým volebním maskotem Víta Bárty a Petr Nečas maskotem tzv. „stranických kmotrů“ ODS). Na jednu stranu se mu pak přičítá vysoká prestiž a zkušenost s diplomacií, na stranu druhou je třeba pamatovat, že tento politik, placený z peněz daňových poplatníků, není schopen udržet bdělost nejen na zasedáních poslanecké sněmovny a vlády, ale ani na mezinárodních konferencích,4 kde by měl reprezentovat Českou republiku. Někoho možná obveselí bodrý komentář, který po takovém extempore obvykle následuje, ale zkusme si uvědomit, co by se asi stalo běžnému člověku jako zaměstnanci, když by jej šéf nachytal spícího v pracovní době. Znepokojivě také působí některé úžasně ostré, takřka silácké výroky tohoto politika, například o černém financování politických stran společností ČEZ,5 doprovázené jeho následnou naprostou nečinností.
d) Zuzana Roithová (KDU-ČSL)
Jedna ze dvou žen mezi dosavadními kandidáty na prezidenta. Na rozdíl od předešlých kandidátů však její medailonek může spíše než informace obsahovat otázku – kdo to vlastně je? Na jednu stranu má zkušenosti z Evropského parlamentu a krátkodobě dokonce z ministerstva zahraničí, ale české veřejnosti zůstává neznámou.
2) Kandidáti na pomezí
Mezi pomezní řadím kandidáty politických stran, které se nepodílejí na vládě a nemají ani neměly ve sněmovně své poslance. Takový kandidát patrně nebude tolik závislý na své straně, ale pořád má poměrně nadstandardní podporu nějakého ustaveného zájmového sdružení.
a) Miloš Zeman (SPO)
Miloš Zeman je mezi ostatními kandidáty skutečnou osobností, leč osobností, která patří do 90. let. Na jedné straně ideologický rival Václava Klause, na straně druhé jeho spolupracovník z Prognostického ústavu a komplic z temných časů opoziční smlouvy. Miloš Zeman budí v mnohých nostalgii a podobně jako Karel Schwarzenberg svou neurvalostí i jisté sympatie, ale jeho vláda byla vládou nesplněných slibů. Nekonalo se žádné vymýcení korupce a vypořádání se s privatizačními zločiny, jak slibovala akce Čisté ruce, naopak opoziční láska ČSSD a ODS dala vznik do té doby největšímu ohrožení mladé demokracie, které zatrhl až Ústavní soud, když zrušil volební zákon napsaný Zdeňkem Koudelkou. Kvůli nefunkční opozici byl též definitivně odbourán institut politické odpovědnosti a zřejmě byly položeny základy justiční mafie. Nelze také zapomínat na Zemanovy vazby na poslance/„lobbyistu“ Miroslava Šloufa se zvláštními konexemi na pražské radnice i ruské olejáře6 ani na podporu ze strany Václava Klause, vyjádřenou velmi symbolicky právě na ruské ambasádě.7
b) Jana Bobošíková (SBB)
Od vážně míněných kandidátů se posouváme do roviny lehkého komična. Krom úspěšného zvolení do Evropského parlamentu tato žena kandidovala do poslanecké sněmovny, senátu, na post primátorky hl. m. Prahy a samozřejmě jako kandidátka KSČM na prezidentku. V současné době vede svůj podnikatelský projekt – populistickou stranu Suverenita, která hraje na národoveckou notu.
c) Ladislav Jakl (SSO)
Rovina komična zde dosahuje vrcholu. Tohoto věrného lokaje současného prezidenta Klause navrhuje další malá strana sdružující populisty těžkého kalibru – Strana svobodných občanů. Ladislav Jakl proslul svou obranou nacionalisty Ladislava Bátory,8 libuje si v rozdmychávání nenávisti pod nálepkou kontroverze a svobody, ale mnohé vypovídá i jeho postoj k občanské společnosti, kterou srovnává s fašismem9...
d) Tomáš Vandas
Drama vrcholí ve čtvrtém dějství, v němž se „valí dělníci, tentokrát zprava“, jak zpívá Tomáš Klus. Kandidátem otevřeného a nepokrytého extrémismu těžícího z impotence vlád a politických špiček posledních 22 let je předseda DSSSSSSSSSSS Tomáš Vandas. Hlavním pozitivem tohoto kandidáta je jeho naprostá transparentnost a čitelnost – neskrývá se za prázdné proklamace o svobodě a demokracii a když, tak mu to nikdo nevěří. Přesto může být podpora Tomáše Vandase cenným „ostudoměrem“ dosavadních polistopadových vlád podobně jako KSČM.
3) Kandidáti z lidu
Smyslem přímé prezidentské volby není jen posílení volebního práva aktivního, tedy že občan může (teoreticky) rozhodovat o dalším vysokém ústavním činiteli, ale také posílení volebního práva pasivního, tedy že kandidáti se (opět teoreticky...) nebudou omezovat jen na to, co nabídnou politické strany. To je v případě ČR, kde se všechny současné parlamentní strany (a několik bývalých) totálně zdiskreditovaly enormní měrou korupce a klientelismu a kde komunistická strana získala velmi důležitou veřejnou funkci „ostudoměru“, nesmírně důležitý, ne-li naprosto nejdůležitější aspekt.
a) Jan Fischer
Hlavní favorit přímé volby. Jeho popularita mezi lidmi plyne z jeho kultivovaného vystupování (jímž mezi kandidáty skutečně vyniká) a patrně z faktu, že toho příliš nezkazil – podle hesla „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Tento dojem je však poněkud mylný. Během Fischerovy překlenovací vlády vznikly nebo byly završeny skandály jako elektrárna Prunéřov, ÚVN, ale i dnes tolik propíraná aféra s letadly CASA. Současně se domnívám, že dělat předsedu vlády, ve které seděli lidé jako Martin Barták (podezřelý z korupce na Ministerstvu vnitra), Daniela Kovářová (napojená na Jiřího Němce), Martin Pecina (student univerzity v Sládkovičově) nebo Juraj Chmiel (podezřelý z tunelování Ministerstva pro EU), vyžaduje programovou slepotu nebo kachní žaludek, a ani jedno z toho u prezidenta myslím není žádoucí. Jan Fischer ve skutečnosti také tak úplně nepatří mezi kandidáty z lidu. Sice není formálně podporován žádnou politickou stranou, ale za neuvěřitelně slabými stranickými kandidáty se může skrývat neformální podpora tomuto nevýraznému muži, na jehož vhodnosti pro vysokou ústavní funkci se strany už jednou až dojemně bezproblémově shodly.
b) Vladimír Dlouhý
Dlouhý je vedle Zemana dalším Klausovým spolupracovníkem z Prognostického ústavu. V roce 1989 odhodil šarlatový háv komunistické strany, která mu byla matkou od roku 1978, vstoupil do Občanského fóra a založil ODA. Z české politiky odešel v roce 1997 po skandálu s financováním této strany, které předznamenalo podobný skandál Klausovy ODS později téhož roku. Dlouhý je spolu s Dybou a Kočárníkem symbolem klausovské transformační politiky 90. let.
c) Jiří Karas
Veřejnosti neznámý lidovecký poslanec. Jeho nejviditelnějšími postoji jsou boj proti potratům a registrovanému partnerství.
d) Petr Cibulka
Borec nakonec – osobnost téměř srovnatelná svou mohutností a vytříbeností své webové prezentace s JUDr. PhDr. Mgr. et Mgr. Henrykem Laholou10. Petr Cibulka je mementem toho, jak jednou všichni dopadneme, pokud zemi nebude vládnout někdo normální.
e) Jan Švejnar???
Vedle oznámených kandidátů je ještě ve hře jméno Jana Švejnara, již jednou neúspěšného kandidátana tutéž funkci. Švejnar však svou kandidaturu dosud zvažuje – možná nemá peníze na kampaň,možná si jen nechce udělat ostudu druhým neúspěchem. Švejnarovým problémem však je, že podobně jako o některých ostatních kandidátech toho o něm nelze mnoho říci. Současně poněkud negativně působí jeho vystupování, které jako by říkalo, že o funkci, zejména prezidentskou, opravdu niterně stojí. Jeho nestranickosti také nesvědčí fakt, že v předešlé volbě byl kandidátem politické strany.
A co Karel Gott?
Jedním z argumentů proti přímé volbě prezidenta byl názor, že kandidaturu vyhlásí nějaká populární osobnost, ideálně ze šoubyznysu, kterou hloupí a ovlivnitelní ovčané pitomoučce zvolí – symbolickým obrazem této hrozby se stal Karel Gott. Půl roku od schválení přímé volby se tento argument ukazuje jako planý a neopodstatněný. Z celebrit kandidaturu vyhlásil pouze Vojtěch Dyk11, u něhož jde zřejmě o recesi a který hlavně nesplňuje věkovou podmínku volitelnosti. Skloňováno tak bylo hlavně jméno Tomia Okamury, ale nejspíše v rovině vtipu (dotyčný kandidaturu popřel), ve kterém jde spíše o generační obměnu za již přežitého Karla Gotta. V perspektivě dosavadních kandidátů, mezi nimiž polovinu lze shrnout slovy „nuda, nuda, šeď, šeď“, ze čtvrtiny se ježí vlasy hrůzou a zbytek budí záchvaty smíchu se však to, co bylo původně nejapným novinářským vtipem, začíná jevit jako téměř vítaná alternativa. Člověku se téměř chce zvolat „Kájo, kde jsi, když tě národ potřebuje?“ (místo Káji nechť si laskavý čtenář dosadí dle vlastní libosti třeba „Tomio, Hynku, Viléme, Jarmilo“). Jako občana mě současná sestava kandidátů vyloženě pohoršuje a budí ve mně pocity hnusu, hrůzy a především hanby. Cožpak je situace tohoto národa tak zoufalá, že nedokáže vyprodukovat vedle těchto vysloužilých aparátčíků, mistrů šedi a karikatur sebe sama skutečné osobnosti, hodné důstojenství prezidentského úřadu? Cožpak musí i přímá volba zůstat ve vleku etablovaných, korupcí prolezlých politických stran, které milostivě umožní plebejcům demokraticky zvolit jednoho z předvybraných kandidátů? Cožpak nemáme naději na nezávislého, skutečně nadstranického, nezkorumpovaného a nemaniakálního prezidenta?
Má kritika pochopitelně necílí na řadového občana. Jsem si vědom, že hlavní podíl na tomto zoufalství mají současné politické špičky, které velmi šikovně omezily přímou volbu jen na kandidáty s přímou politickou podporou pomocí vstupních podmínek (podpora 10 senátorů nebo 50 000 podpisů) i parametrů volební kampaně (jejíž hranice je nastavena na nesmyslně vysokých 50 milionů). Má kritika míří především na české osobnosti a jejich letargickou pasivitu. Jistě, vstupní podmínky příliš nemotivují, ale jak jsem se snažil naznačit výše, být nejlepším kandidátem skutečně není obtížné. Neptám se, kde je Karel Gott; ptám se, kde jsou akademici, intelektuálové, vědci, spisovatelé, filosofové a ústavní soudci? Kde je Vladimíra Dvořáková? Kde je Václav Hampl? Kde je Eliška Wagnerová? Kde je Václav Pačes? Cožpak kdokoliv z nich dalece nepřevyšuje ve své důvěryhodnosti všechny dosavadní kandidáty?
Tento text je výzvou pro tyto osobnosti – a nejen pro ně – aby zvážily, jestli českému národu nenavrhnout lepší alternativu než jen opět volit „to menší zlo“ (nebo nevolit vůbec a nechat to na tvrdých jádrech voličů politických stran). Současně také apeluji na občany, aby diskutovali alternativních kandidátech, oslovovali je a vyjadřovali jim podporu. Nenechme si ukrást další volby!
Martin Vančura
___________________________________
1 http://domaci.eurozpravy.cz/politika/50989-kscm-premysl-sobotka-studoval-vuml-a-ted-po-nas¬
plive/#utm_source=blesk.cz&utm_medium=rss-exchange
2 http://www.nasliberec.cz/view.php?cisloclanku=2011090028
3 http://www.nasipolitici.cz/cs/politik/1030-jiri-dienstbier-ml
4 http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=714470
5 http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=715678
6 http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=622922
7 http://zpravy.ihned.cz/c1-55949640-klaus-podporil-zemana-v-boji-o-hrad-je-to-vyznamna-osobnost-tvrdi
8 http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/jakl-batora-je-tercem-sprostych-utoku-ma-pravo-se¬
branit/675960&id_seznam=28461
9 http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Klausuv-Jakl-Obcanska-spolecnost-je-fasismus-a-demokracie-je-nasili¬216190
10 http://henryklahola.nazory.cz/
11 http://www.prezidyk.cz/
Fiala neumí zkrotit Černochovou. Ta zas nedokáže vydýchat Řehku. Voliče to znechucuje
Pokrok nevidí rodinu jako temnou sluj a ženu jako předmět. Prosazuje se ale jen těžce
Overtonovo okno a politika
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
