Ústav státu a práva (dále jen Ústav) podal právní názor (1) v souvislosti s kauzou letounů CASA, který se stal součástí argumentace některých politiků. Názor Ústavu se zabývá otázkami, zda zákon uložil povinnost státem nabývaný majetek při koupi ocenit a zda tato případná povinnost musí být splněna formou znaleckého posudku. Tento článek nabízí krátké zamyšlení nad otázkou povinnosti nabývaný majetek ocenit bez ohledu na formu provedení.

Chovat se ekonomicky mimo jiné znamená, že rozhodnutí o koupi předchází úvaha, zda kupující předmět koupě cení natolik, aby zaplatil kupní cenu, popřípadě, zda kupní cena odpovídá běžné ceně. Snad málokdo postupuje jinak, mohli bychom proto očekávat, že i stát, jako řádný hospodář, státním úředníkům uloží povinnost kupované zboží ocenit, ať již zjištěním ceny obvyklé, nebo i jiným způsobem, který nabízí § 2 zákona o oceňování. Snad jen pro případ, kdy cena bude vysoutěžena ve výběrovém řízení k veřejné zakázce, lze od ocenění upustit, pokud soutěžitelé nejednali ve shodě, ocenění by bylo nadbytečné. Cena nemusí být vysoutěžena u veřejných zakázek, které byly vyjmuty z působnosti zákona o veřejných zakázkách nebo které sice jsou v jeho působnosti, ale mohou být podle tohoto zákona zadány v jednacím řízení bez uveřejnění.

Právní názor Ústavu ale očekávanému ekonomickému jednání státu neodpovídá. Podle tohoto názoru státní úředník nemá povinnost předmět koupě ocenit, přestože cena nebyla vysoutěžena ve výběrovém řízení k veřejné zakázce, nakupovat tak lze za jakoukoliv cenu určenou jen jedním prodávajícím.

Povinnost ocenit majetek nabývaný státem vyplývá z § 12 odst. 4 zákona o majetku. Z této povinnosti stanovuje výjimku pro případy nabytí podle vztahů upravených zákonem o veřejných zakázkách § 12 odst. 5 téhož zákona následovně: „Je-li úplatné nabytí majetku předmětem veřejné zakázky podle zvláštního právního předpisu, platí odstavec 4 pouze v případě, má-li být smlouva uzavřena na základě výsledku jednacího řízení bez uveřejnění.“

Ústav ve svém právním názoru dochází k závěru, že letouny CASA nebyly předmětem veřejné zakázky uzavřené na základě jednacího řízení bez uveřejnění. Dále konstatuje, že nákup letounů CASA je veřejnou zakázkou, a z tohoto důvodu, na základě citovaného ustanovení § 12 odst. 5, nákup letounů spadá do výjimky z povinnosti nabývaný majetek ocenit.

Sama skutečnost, že se jedná o veřejnou zakázku, ale k uplatnění výjimky nestačí. Hypotéza normy zní: „je-li úplatné nabytí majetku předmětem veřejné zakázky podle zvláštního právního předpisu.“ Nabytí letounů CASA ale nebylo předmětem veřejné zakázky podle zvláštního právního předpisu, letouny CASA byly nabyty ve veřejné zakázce, která byla vyjmuta z působnosti zvláštního právního předpisu tím, že zadavatel nezahájil zadávací řízení, což učinil na základě oprávnění vyplývajícího z § 18 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, který dovoluje obecné výjimky z působnosti tohoto zákona.

Ústav tak pochybil, když uplatnil výjimku z § 12 odst. 5 zákona o majetku, aniž by byla splněna hypotéza použité právní normy. Na nákup letounů CASA se výjimka z povinnosti předmět nabytí ocenit nevztahuje, a proto bylo povinností letouny ocenit na základě § 12 odst. 4 zákona o majetku.

Ústav na str. 2 svého názoru důvody ke zpochybněnému uplatnění výjimky nezdůvodňuje, jen uvádí: „Příslušná smlouva na pořízení letadel CASA nepochybně je veřejnou zakázkou.“, což pak považuje za důvod dostatečný. Ve vztazích upravených zákonem o majetku je vždy nabyvatelem veřejný subjekt, tedy vždy „příslušná smlouva nepochybně je veřejnou zakázkou“. Ústav tak podává výkladovou tautologii, o níž lze pochybovat, že je podstatou a smyslem příslušné právní úpravy.

Odůvodnění zpochybněného závěru Ústavu se nachází až na str. 5 názoru v citaci: „Jestliže zákon dovoluje nepostupovat podle zákona o veřejných zakázkách, neznamená to, že se o veřejnou zakázku nejedná (vždyť nepostupovat podle zákona o veřejných zakázkách dovoluje sám zákon o veřejných zakázkách, zůstává proto součástí jeho úpravy)“ Není podstatná otázka, zda se jedná o veřejnou zakázku, podstatným je, že realizované dovolení „nepostupovat podle zákona o veřejných zakázkách“ znamená, že nabytí majetku nebylo předmětem veřejné zakázky podle zvláštního předpisu, zejména soutěže o návrh, a proto není splněna Ústavem použitá hypotéza, bez ohledu na to, který ze zákonů dovolení nepostupovat podle zvláštního předpisu stanovil. Dodat lze, že pouhým uplatněním výjimky z působnosti zvláštního předpisu nelze nic nabýt, proto by nebylo možné ani souhlasit s případnou nevyslovenou námitkou, že letouny byly nabyty podle zvláštního předpisu jen proto, že je tento předpis vyjmul ze své působnosti.

Lze vyslovit závěr, že bylo povinností letouny CASA před nákupem ocenit. Tento závěr vyplývá z lexikálního i Ústavem nezohledněného teleologického výkladu zákona, jehož účelem je ekonomické jednání státu. Rovněž lze mít za to, že když zákon uložil povinnost předmět nabytí ocenit v případě veřejné zakázky uzavřené na základě výsledku jednacího řízení bez uveřejnění, tím spíše by mělo být povinností předmět nabytí ocenit v případě, kdy k soutěži o návrh nedochází již z toho důvodu, že veřejná zakázka ani není v působnosti zvláštního předpisu.

Komu vyhovuje výklad, který může způsobovat neekonomické jednání státu, a jak realizace takového výkladu v praxi může souviset se zvyšováním daní, škrty a státním zadlužením, je zřejmé. Vehemence prosazovaní takového výkladu některými politiky i výkladová násilnost založená na lexikálních kličkách k dosažení závěru neodpovídajícího účelu zákona vede k otázkám, zda je vůbec možné, aby zákonem popsaný vzorec jednání, který zná snad každý, kdo někdy něco kupoval, nebyl pochopen lidmi, kteří mají s péčí řádného hospodáře zastupovat stát. Může si řádný hospodář vůbec myslet, že lze nakupovat za cenu, která nebyla verifikována ani výběrovým řízením podle zvláštního zákona, ani oceněním? Vykonávají tito lidé svůj úřad v zájmu státu, nebo někoho jiného? Proč pan Kalousek a jiní za celé roky zavedené překvapivé praxe neiniciovali příslušný legislativní návrh, který by zajistil ekonomické chování státu, když zastávají výklad, podle kterého lze nadhodnocovat a rozhazovat veřejné peníze jakkoliv a snadno? Proč pan premiér, kterému údajně vadily Pospíšilovy finanční požadavky, mlčí v případě možných miliard unikajících na základě výkladů práva, které nejsou výklady řádného hospodáře? Vždyť občané by uvítali, kdyby politici konečně začali zastupovat veřejný zájem.

Gracian Tejral

Zdroje:
(1) Právní názor Ústavu státu a práva dostupný z http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Pravni_nazor_USAPAVCR.pdf

Použité pojmy:
zákon o majetku … z. č. 219/2000 Sb.
zákon o oceňování … z č. 151/1997 Sb.
zákon o veřejných zakázkách … z. č. 137/2006 Sb.