Střez se psa, nápis na mozaice v Pompejích zničených výbuchem Vesuvu před více než dvěma tisící roky

V objemné publikaci o psech vydané v Paříži v roce 1968 (Fernand Mery: Le Chien) se autor vyhýbá popsat vývoj psa, na svoje stránky raději nezařazuje a nechává tuto otázku paleontologům. V roce 1995 se v Londýně objevila na trhu objemná publikace (Bruce Fogle: The Encyclopedia of the Dog) přinášející prapodivné informace o roztodivných zvířatech popisujících původ psa. Čtyřdílný Příruční slovník naučný, Praha 1966, zmatky ještě zvyšuje. Takových knih a informací byla samozřejmě celá řada v různých jazycích. Dnes již máme více jasno, i když věda o evoluci různých živočišných druhů, včetně člověka, ještě nevyslovila poslední slovo, pokud to je vůbec možné.

Český zoologický systém v řádu šelem (Carnivora) obsahující 11 čeledí, uvádí 34 druhů v čeledi psovitých (Canidae), je to vlk, pes, kojot, šakal, liška atd. Podle archeologických nálezů se tato čeleď rozšířila na všech světadílech kromě oblasti Jižního pólu, vývojová línie začíná vlkem. Ať již je to jezevčík nebo bernardýn, všichni sdílí 99.96% jejich DNA s vlkem obecným (Canis lupus), pes (Canis familiaris) má v každé buňce 78 chromosomů, u dalších psovitých je to jinak. Dnes již kromě několika málo plemen psů je nemohu s vlkem podle vzhledu srovnávat (Desmond Morris: Dictionary of Dogs Breeds, London, 2001, uvádí jeden tisíc plemen), líší se chováním a stavbou těla, to je výsledek domestikace a požadavků člověka na práci psa, t.j. k lovu, tahu, pastevectví, hlídání, obraně. Nejde jen o psa, jeho ochočování a zdomácňování sehrálo důležitou úlohu v civilizačním vývoji člověka. Pes je vůbec prvním zvířecím druhem, který byl ochočen. V jeskyni francouzské oblasti Ardeche se nalezly otisky nohou asi osmiletého dítěte nesoucí hořící louč a výzkum sazí dokazuje, že jde o scénu, ke které došlo před 26 tisíci roky. Dítě bylo provázeno, jak stopy dokazují, psovitým zvířetem, vlk to nebyl. V nalezištích 14 tisíc roků starých paleolitických sídlišť v oblasti dnešního Ruska se našly důkazy přítomnosti psa. V Předmostí u Přerova se nalézá sídliště pravěkého člověka, s výzkumem se tam začalo již v roce 1884. Bylo tam nalezeno jak pohřebiště lidí, tak kosterní pozůstatky mamuta, lišky, jelena, medvěda, rosomáka a zajíce včetně primitivních kamenných a kostěných nástrojů. Také sedm psích lebek rozdílných od vlčích, důkaz domestikace psa na našem území před 10 tisící lety.

Stále není úplně objasněno, co vedlo ke zdomácnění psa. My zde v Austrálii dobře známe psovité zvíře zvané dingo. K severnímu pobřeží před 40 tisíci lety z jihovýchodní Asie migrovali původní obyvatelé, aboriginové, Australci, jak je před více než před stoletím označovali čeští cestovatelé. Panovala domněnka, že dingo přišel s domorodci, byl tam ale již dříve, přivezli ho tam timorští mořeplavci. Polodivoký dingo se přiživoval odpadky na okraji domorodých sídlišť, o štěňata se domorodci starali, když vyrostla, utekla do buše a dingo nikdy plně nezdomácněl. Domorodci nebyli pastevci, nepotřebovali psa ani k hlídání či obraně, nikdy jej ale nezabíjeli k jídlu. Australcům dingo nepomáhal k lovu, naopak, překážel. Evropské, asijské a americké kontinenty se demograficky vyvíjely jinak a jejich obyvatelé psa narozdíl od Australců potřebovali k lovu, pastevectví, obraně a někde i k jídlu.

Ještě dnes se někteří cvičitelé psů domnívají, že vlčí smečka je vedena dominantním samcem a dominantní fenou. A že tento povahový rys se z vlků přenáší po generace na jejich potomky, na psy. Jde o nedorozu-mění, u vlků v přírodě struktura smečky nevyžaduje despotické vedení. Mnoho psů bylo a stále je negativně ovlivněno nevhodnými tréningovými metodami vyžadujícíci s hrozbou trestu absolutní poslušnost. Majitelé psů dobře vědí, jak si jejich svěřenec rád hraje, proč tedy na něho s karabáčem? Nebylo by vhodnější vychovávat, tedy trénovat, cvičit, štěně pomocí staršího psa, hrou a dobrým příkladem? Ještě v současné době se traduje, že pes, který trpí nedostatkem vitamínů, stopových prvků či čeho, požírá výkaly. Mám jiný názor, kdo poznal odlehlé asijské vesnice viděl, ze domorodci svého vepříka drži v latrině, která je jak vymetená. Prase se tam živí výhradně lidskými a svými výkaly. Nemíním komentovat zabijačku, ale návyk takto chovaných prasat. Nemohlo k takovému návyku dojít před desítkami, spíše stovkami generací u psů, a nemůže se dědit do dneška?

Dlouho uvažuji, zda moji psi mne měli rádi, zda mne milovali. Psi se nerodí jako přátelé člověka. Rodí se s instinktem být přátelští k člověku, ale k tomu dojde jen tehdy, když se 4-12 týdenní štěně setká s přátelskými lidmi. Domestikace nepřízpůsobila psa k životnímu prostředí lidí, dala mu jen schopnost k tomuto přizpůsobení. Život psa se vyvíjí v polohách zcela jiných než u člověka. Myslím si, že láska není v jeho slovníku. Oddanost, příchylnost, definitivně ano, tak jako úzkost a strach, nezná ale pocit viny. Neumí lhát. Bolest prožívá pes jinak než člověk. Divíte se? Okolní svět, prostředí kde žije, vnímá jinak než my, nemáme jeho nos, zrak, přenos pachu análních žláz a moče nepatří k našemu potěšení. Psům špatně posloužíme tím, že jim často v mnohém nerozumíme. Říká se, že pes je zrcadlem svého pána. Nevěřím tomu. Rány si vylizuje, jeho sliny obsahují hojící enzymy. Některé primitivní kmeny si psy cení i tak, že kojící ženy nabízejí prs štěňatům. Nám se to zdá divné, někde tak poslouží mláďatům opic, na Nové Guineji jsem vidíval ženy mající u jednoho prsu kojence, u druhého sele. Kočka patří v naší civilizaci k oblíbenému domácímu zvířeti, i když její vazbu k člověku (náklonost, příchylnost, oddanost), chování a schopnost k výcviku nemůžeme se psem srovnávat. K psovitým patří šakal a kojot, také pocházejí z vlka, proč nejdou ochočit? Nakonec i liška, pokud ovšem nejde o Bystroušku a Černohřbítka z Janáčkovy opery.

Do 19. století musel pes na sebe přispívat, musel sloužit člověku, snad jen s vyjímkou královských a císařských rodin, kde děti a dámy, jak vidíme na dobových kresbách, měly na klínech svoje mazlíčky. Jinak psi pásli dobytek, tahali řeznické a pekařské vozíky či případně eskymácké sáně, naháněli a přinášeli zvěř při lovu. Hlídali, byli cvičeni k obraně, vojenským účelům, hledali prchající, zachraňovali tonoucí nebo bloudící, tancovali v cirkusu, čenichali lanýže, miny a dnes na letištích zakázané drogy. Dalmatin je kočárový pes, nebyl ovšem vyšlechtěn do zápřahu, ale k doprovodu panstva. Člověk si začal vymýšlet s požadavky na loveckého psa. Potřeboval specializované ohaře-stopaře, barváře, brakýře, slídiče, hlásiče, oznamovače, stavěče, přinašeče, norníky, teriéry, psi pracující ve vodě a v naší myslivosti neznámé psy, kteří s jinými zvířaty zápasí. Psi se zvláštní povahou a odolností, říká se jim lodni či bárkoví, jsou belgická šiperka a holandský špic keeshond, našli své poslání výhradně na malých plavidlech, hlídají a hubí krysy. Nemohu zde vyjmenovávat všechny země, odkud stovky plemen s různým posláním pocházejí. V Číně se ročně jatečně zpracuje kolem 10 milionů psů, k tomuto účelu se kříží bernardýni s místními voříšky, aby při zachování zmasilosti došlo k rychlému výkrmu. Porážka těchto zvířat je zpravidla neobyčejně krutá. Ve Vietnamu jsem viděl restaurace nabízející jídla připravená z psího masa.

Bývalé Československo se může od roku 1954 chlubit vznikem plemena, které nemá obdoby na celém světě. Je to Horákův laboratorní pes dnes označovaný jako Český strakatý pes určený ke studiu vyšší nervové činnosti, epilepsie a chirurgickým experimentům. Pro městské prostředí byl vyšlechtěn Pražský krysařík. Známý je také Český teriér a při lovu oblíbený Český fousek. Za zmínku ovšem stojí i loveččtí Slovenský kopov a Slovenský hrubosrstý stavač a z pracovních plemen Slovenský čuvač. Ke křížení psů s vlky dochází snad i po tisice let, k čemu běžně docházelo v oblasti severských Inuitů. Češi ovšem nemohou chybět, od roku 1958 docházelo k úspěšným křížení nejprve německého ovčáka a feny karpatského vlka a později i naopak pod dohledem ing. Karla Hartla. Od roku 1982 se tomuto již mezinárodně uznanému psu říká Československý vlčák, je to neohrožený, věrný a poslušný pes s rychlými reakcemi. Vzhledem se více podobá vlku. Vytvořila se skupina moderních psů pracovních, připomenu ty sloužící nevidomým a hluchým, hledající zasypané lavinou nebo po zemětřesení. Vznikla plemena spontánním nebo záměrným křížením, v podstatě jde tyto typy – lovečtí, pastýřští, užitkoví, společenští a jateční. Netajím odpor o těch posledních se zmiňovat, stále ale v některých částech světa jsou chováni se záměrem vykrmení a porážky. K tomu by však mělo dojít bez výhrady humánním způsobem, jak vyžadujeme u jatečních zvířat. Uvědomuji si, že i naše kultura a výživa může být podivná a snad i nepřijatelná jinde. V úplně jiné rovině jsou pro mne cizí snahy chovatelů vypěstit výstavní psy na úkor blaha zvířete. Zaúhlení pánevních končetin, aby se líbilo výstavním soudcům ale znemožňující volný pohyb zvířete, vypěstovat těžkou hlavu – úzká pánev znemožňuje normální porod, posunutí nosního hřbetu směrem k lebce a změna čelního sklonu způsobí změnu na horním patře, které pak spadá do hltanu a silně ztěžuje dýchání. Pes je i dnes příslušník řádu šelem, je geneticky vyzbrojen řezáky, špičáky-trháky, třeňáky a stoličkami, chrup dospělého psa se skládá z 42 zubů, mléčných zubů u štěněte je 28. Někdy může dojít k chudozubosti, vyjímečně k nadpočetnosti zubů. Skus bývá nůžkový, klešťový, podkus nebo předkus. Pes by neměl být agresivní a útočný, ale bdělý, to patří k jeho charakteru.

Podmíněnými reflexy u psů se zabýval I.P. Pavlov (1849-1936), v Petrohradě v roce 1924 povodeň zaplavila jeho pracoviště včetně klecí s pokusnými zvířaty. Hrozilo jim utopení a zřízenec je na poslední chvíli vypustil a zachránila se. U některých psů se tato otřesná okolnost nijak neodrazila, jiní projevovali známky silného stresu a ztratili i čerstvě přijaté podmíněné reflexy. Pavlov si pořídil medvědí kožich ve kterém se rozhodl psy strašit, protože k další velké vodě nedošlo. Nepochodil i když byl již nositelem Nobelovy ceny, psi ho snadno pod kožichem vyčenichali. Ve škole jsme se učili o jeho pokusech s červenou žárovkou, o jeho krutých pokusech, kdy psi byli vystavováni šokům elektrického proudu, se mlčí. Psi dostali kus masa, když se jim ukázal narýsovaný kruh, když to byla elipsa, dostali elektrickou ránu. Pavlov postupně měnil tvar elipsy až se téměř stala kruhem, psi reagovali naprostou panikou a třesem, toto mučení sovětský vědec pojmenoval jako stržení vyšší nervové činnosti. Bylo pak aplikováno na lidech orgány totalitních policejních režimů.

S šelmou to také není jen tak, slovo je starogermánského původu a kdysi znamenalo morovou ránu, mnohem později pak dravé zvíře „ukrutnú zvěří, šelmú škodlivú“. Tím více mne zaráží významový posun na “ úsměv šelmovský či šelma sedlák“. Dnes slovem vyžle rozumíme hubené dítě, původně to znamenalo drobného loveckého psa. „A často malé vyžlátko za liškú padá v doupátko a když mu lovčí pomáhá, často psíkem liška vytažena bývá“. V roce 1511 bratři Malovcovi z Chýnova obžalovali na komorním soudě v Praze táborského měšťana Martina Lichvici „protože psa jich, vyžle, vzal svévolně“. Prokopská legenda z konce 14. století uvádí, že za jelenem běželi “chrté a ohařie“. Nedávno jsem četl Legendu o svaté Kateřině a dozvěděl jsem se: “Ó litý ohaři, převzteklý chrte, ne mój muž, ale črte!“ Josef Jungman (1773-1847) mne poučil o lidském chování: „Ženy mají ve své smečce, rovněž jako myslivci, své chrty“. To vyžaduje vysvě-tlení, muži bývají často pod pantoflem. Smeknout psy ale znamenalo stažení ale i uvolnění smyčky kolem krku. Oprat – to byl řemen kolem krku psa, z toho slova pak vznikly opratě a oprátka, ale to je již jiná kapi-tola. Psí? Nikoliv, lidská či spíše nelidska. Pozor zlý pes? Z mých mnoha psů mně žádný neublížil, lidé ano.

Miloš Ondrášek
Melbourne