Svět je příliš složitý. Doba je uspěchaná. Informací je příliš mnoho. Podobná hesla slýcháváme denně a nezřídka se s nimi sami ztotožňujeme. Myslím, že často právem. Každý člověk je součástí obrovské soustavy institucí, například bank, pojišťoven nebo zdravotnických zařízení, musí vstřebávat stále nové informace, ať už z povinnosti nebo proto, aby byl takříkajíc v obraze a nakonec je toho tolik, že už mu nezbývá ani čas na spánek a už vůbec se nemůže věnovat svým koníčkům či rodině. Společenský systém, ve kterém žijeme, se stal příliš komplikovaným na to, aby bylo možno v něm spokojeně žít. Je to paradox – lidstvo od svého počátku hnala vpřed touha po ulehčení práce i života. Jak je možné, že jsme se dostali k neudržitelné podobě dnešního světa?

Na počátku bylo příliš těžké roztrhnout kůži zvířete holýma rukama, proto naši dávní předkové použili pazourek. Egypťané nechtěli tahat své kameny po zemi, a tak si práci ulehčili vynálezem kola. Nechtěli jsme jezdit s povozy na silnicích, proto jsme vymysleli železnici, už nás nebavilo chodit, proto jsme osedlali koně a posléze sestrojili automobil, císařský herold byl příliš daleko, takže jsme začali tisknout noviny a tak dále. Výsledek? Ve „zlatém věku“ stanovená maximální osmihodinová pracovní doba se stává součástí říše historických pohádek, případně hořkým vtipem minulosti. Vědecký pokrok se stal nutností, protože zjednodušení přepravy z bodu A do bodu B pomocí automobilu, vlaku či letadla ztenčuje zásoby nerostných surovin stejně jako pokrokové intenzivní zemědělství, které mělo osvobodit lidi od dřiny na poli. Původní smysl vědy a pokroku překročil svůj zenit a pozměnil se do nynější podoby: snažit se napravit škody způsobené na cestě k dnešku. A přitom původním záměrem byla vize lidstva, za které pracují stroje. Žel, snaha o zjednodušení měla výsledek přesně opačný.

Stejnou situaci nalezneme i v dalších oblastech našeho života. Spekuluje se o tom, že je třeba začít ve školách vyučovat finanční gramotnost. Ano, skutečně máme problém se spravováním našich peněz. Proč? Protože většina lidí je v tomto ohledu zcela závislá na instituci banky. Tato závislost není ničím jiným, než přebujelou snahou zbavit se jedné z položek na seznamu nutností života. Nechtěli jsme se zabývat rozmýšlením nad správou financí, proto jsme tímto úkolem pověřili specializovanou instituci a dál se o problém nestarali. Tak jsme si však sami pod sebou začali podřezávat větev – nevzdělaný nemůže kontrolovat vzdělaného. Banky si to záhy uvědomily a ze sluhy se náhle stal pán.

Negativní důsledky snahy o zjednodušení se skrývají i v politickém životě. Celé spektrum názorů a idejí jsme pro pohodlnost redukovali do dvou pojmů: pravice a levice. V našich politických debatách jsou to snad nejpoužívanější podstatná jména, ale víme, co vlastně znamenají? Nevíme – a ani vědět nemůžeme, protože pro každého mají tato dvě slova jiný význam. A interpretací je nekonečně mnoho. Můžeme slyšet, že pravice je rozum a levice cit. Že pravice jsou vykořisťovatelé a levice vykořisťovaní. Že pravice jsou pracující a levice povaleči. Ve výsledku však tato dichotomie vyvolává jediné – nekončící rivalitu dvou táborů, která už dávno nepojednává o politických idejích nebo názorech na společenské uspořádání, která brání dialogu mezi zúčastněnými stranami a která svou jednoduchostí zamlžuje nutnost více než dvou účastníků veřejných debat. Toto schéma se vyvinulo z prostého důvodu – většina lidí nechce pojmenovávat své politické názory pomocí mnoha slov, je mnohem snazší vybrat si jeden ze dvou nabídnutých termínů a označkovat se jím.

Ze všech stran se na nás valí různé zprávy, data, čísla nebo jména. Domníváme se, že díky nim budeme vzdělanější, avšak v naší lačnosti po informacích jsme zapomněli na jedno nebezpečí – naučili jsme se přijímat odpovědi bez otázek. Proč? Protože vyslechnout si odpověď je mnohem snazší, než zformulovat otázku a odpověď sám vyhledat. Nestojí příliš mnoho námahy přečíst si o tom, že „pravice vyvede naši zemi z krize.“ Těžší už je studovat programy jednotlivých stran ve snaze zjistit, jak toho chce dosáhnout.

Myslím, že to je jádro neúspěchu naší snahy jednoduchost. Nechtěli jsme otázky klást tak dlouho, až jsme ztratili schopnost se ptát. Nechtěli jsme se ptát, co způsobí globální rozšíření osobního automobilu, protože nám bylo řečeno, že tím získáme více našeho drahocenného času. Teď už víme, že vedle toho je odpovědí i nedýchatelnost ovzduší a země spoutaná silnicemi. Nechtěli jsme se sami sebe ptát co s penězi, proto jsme za sebe nechali odpovídat banky. Jejich odpovědi se však postupně staly diktátem. Byli jsme pohodlní zajímat se o politiku tak dlouho, až jsme si nechali ukrást demokracii. Nechtěli jsme se ptát – ztratili jsme svobodu. Zbyla nám jen jedna poslední otázka: Jsme ještě ochotní začít přemýšlet, co s tím budeme dělat?

Marek Soukup