V polovině listopadu tohoto roku přiletěl do Austrálie z Velké Britanie princ Charles s Kamilou, jeho druhou manželkou. Domnívám se, že okolnosti smrti jeho první manželky Diany jsou i v České republice dostatečně známé, nebudu se tedy šířit. Pro Kamilu, vévodkyni z Cornwalu, to byla první návštěva u protinožců, šedesátiletý Charles zde byl již mnohokrát, poprve jako gymnaziální student ztrávil rok v internátní škole poblíž Melbourne.

Hlavním důvodem jejich cesty do Austrálie, Nového Zélandu a ostrova Papua Nové Guinea byla oslavná připomínka korunovace anglické královny Alžběty II. před šedesáti lety. Austrálie, tak jako další tři desítky států sdružené do volného společenství národů (Commonwealth), uznávají britskou korunu reprezentovanou v každé z těchto zemí generálním guvernérem. Všechny tyto státy jsou však spravovány svými nezávislými vládami s prezidenty či ministerskými předsedy. Před několika lety bylo v Austrálii pod nemalým tlakem vyhlášeno referendum, aby se všichni obyvatelé rozhodli, zda chtějí republiku. Lidové hlasování však změnu nedoporučilo i když názor na samostatnou republiku neuhasl. Návštěva Charlese a Kamily však byla velmi úspěšná a proběhla bez jakýchkoliv nesouhlasných projevů.

Snad mi Bohumil Hrabal odpustí nadpis tohoto článku. Přesně řečeno psal jsem princezně Alžbětě, když se vdávala v listopadu roku 1947, královnou se stala o pět roků později po smrti jejího otce krále Jiřího VI.. V roce 1947 jsem byl v oktávě jednoho z brněnských reálných gymnázií a maturita před dveřmi. Studentský nápad blahopřát Alžbětě ke svatbě se a mým spolužákůmi i profesorům zdál docela dobrý. Přání nebylo dlouhé, česky, anglicky a latinsky, na papíru připomínajícím pergamen, opálené okraje, ručně vyvedené gotické písmo, nechyběla pečeť. A jménem československých středoškoláků. Než byl tento svitek odeslán na britské velvyslanectví, jeho fotografii uveřejnily jedny brněnské noviny. A to byla chyba.

Do tří měsíců na to, mezitím přišlo poděkování nejen z královské kanceláře ale i od princezny samotné, republika se otřásla do základů, únor 1948. Českému lvu byla nasazena místo koruny pěticípá hvězda. Maturity byly ohlášeny na červen, koncem dubna delegace komunistických mládežníků naléhala na ředitele školy, aby mne nejen nepřipustil ke zkouškám, ale okamžitě vyloučil ze školy jako vyznavače západního způsobu života a obdivovatele britské královské rodiny. To se neslučovalo s nastoleným marx-leninským zřízením a stalinskou doktrínou. Ředitel tlaku odolal a nevyloučil mne, do dneška jsem mu vděčný. Ten stočený glejt odeslaný do Londýna do mne bušil a to nejen během studií. Byl jsem ocejchován natrvalo.

Do Austrálie jsem s rodinou přijel v létě roku 1969 a okamžitě jsem nastoupil do práce v malém městě Armidale, NSW, zrovna na poloviční cestě ze Sydney do Brisbane. Seznámili jsme se s místním starostou a když mi sdělil, že se tam zastaví na cestě po Austrálii královna Alžběta a princ Filip, zmínil jsem se o mém předmaturitním tříjazyčném slohovém úkolu. Zanedlouho mi zatelefonoval, že naši rodinu zve na recepci, představí mne královně, abych ji vypověděl, co mne dovedlo ke svatebnímu vinšování a jak ovlivnilo můj život.

V rozporu s protokolem královna mi podala ruku a držela ji o vteřinu déle. Středověké rčení platí i pro mne: Pro reginae saepe, pro patriae semper. Za královnu často, za vlast vždy .

Miloš Ondrášek,
Melbourne