Spory o pojetí, umělecké vedení a způsob hospodaření České filharmonie se vedou celá desetiletí. Určitý zlom nastal v roce 2011, kdy byl ministerstvem kultury ustaven generálním ředitelem České filharmonie David Mareček a počínaje sezónou 2012/2013 šéfdirigentem Jiří Bělohlávek.

Od prvého koncertu 4. října 2012 uběhlo již dost měsíců na to, aby bylo možno posoudit, zda skutečně došlo k tomu, že po dlouhé době, kdy je v čele České filharmonie organizačně zkušený a umělecky kvalifikovaný profesionál, šéfdirigentem po dlouhé době mezinárodně ostřílený český umělec, je atmosféra v řadách pracovníků ústavu skutečně klidná a soustředěná, a že orchestr skutečně dosahuje jak doma, tak v zahraničí po zásluze oceňovaných interpretačních výsledků.

Očividně došlo k řadě zásadních změn. Od začátku sezóny 2012/2013 se výrazně změnil průměrný plat hráče ČF, který byl 26 413 korun, a vyšplhal na 40 tisíc korun. Orchestr se tak na míle vzdaluje ostatním tělesům v ČR, což vyvolává jistou - a pochopitelnou - nevoli, protože vynikající hudebníci nejsou jen v České filharmonii.

Změnilo se i složení orchestru, kde se i na čelních místech uplatnili vynikající mladí umělci. Za všechny je možno jmenovat nejen koncertního mistra houslové skupiny Josefa Špačka ml., ale i zástupkyni koncertního mistra Irenu Herajnovou.

Zároveň dává ČF příležitost dalším mladým umělcům tím, že studentům středních a vysokých škol ve věku do 26 let na základě konkursu umožňuje být rok či dva roky členy České filharmonie. Není to samozřejmě jen tak, neboť kromě účinkování v orchestru mají i hodiny, kde se učí pod vedením hráčů České filharmonie hrát orchestrální party. Ale tím hlavním bonusem je právě práce v kolektivu filharmonie a s dirigenty, kteří filharmonii řídí. Opět za všechny lze jmenovat vynikajícího mladého kontrabasistu Jana Vokouna. A jsou to nejen čeští studenti (např. Kenta Kato ve druhých houslích nebo Yuki Takahashi v bicích nástrojích), takže Česká filharmonie tak pomalu získává i jinde obvyklý punc mezinárodnosti.

Pokud jde o organizační stránku, tak byl znovu položen důraz na funkci jednotlivých nástrojových skupin a jejich zástupců. Zatím bylo v ČF spíše zvykem, že vedoucí jednotlivých nástrojových skupin zodpovídají šéfdirigentovi za úroveň svých lidí, včetně jejich připravenosti na zkoušky Nyní se to stalo psaným pravidlem, včetně možných sankcí: hráč, jehož výkony nebudou dostačovat, může na osobním ohodnocení přijít o 10-15 tisíc korun. A naopak hráč, který na sobě pracuje a je to slyšet, může dostat přidáno.

Výrazně ožila i funkce veřejných generálních zkoušek.

Diskutabilní může být sloučení tří dvoudenních tradičních cyklů abonentních koncertů (čtvrtek, pátek) do dvou třídenních (středa, čtvrtek, pátek). Pro ČF je výhodou lepší sehranost a tudíž i kvalita provedení, pro řadu stabilních abonentů to znamenalo výraznou změnu v jejich životě. Vyvstává tak otázka, zda je ČF pro posluchače, nebo zda jsou posluchači pro ČF. Tyto změny se také projevily v koncertním programu, kde došlo k duplicitám k roku předchozímu. Ale to je záležitost přechodná.

Diskutabilní je také přehnaná snaha o popularizaci. Byly vydány drahé propagačních brožury, jsou natáčeny televizní spoty, šéfdirigent se prosazuje do médií, atd. Na druhé straně v médiích prakticky zaniklo dříve obvyklé, kritické hodnocení konkrétních koncertních výkonů. Samozřejmě že ČF není koženou institucí a že jsou v ní živí lidé. Ale všude na světě se pečlivě rozlišuje důstojný profesní výkon a příležitostné populární akce. Ty ovšem nemohou spočívat v tom, že dirigent vyhazuje taktovku do vzduchu a chytá ji.

A když již jsme u těch profesních výkonů. Ve čtvrtek 10. 1. podala ČF na abonentním koncertu pod vedením svého miláčka Ken-ičiro- Kobajašiho výkon skutečně světové úrovně.

Již úvodní skladba japonského skladatele Shigeakiho Saegusa „Requiem za oběti zemětřesení“, věnovaná obětem zemětřesení v minulém roce, byla milým překvapením. Autor, na rozdíl od předchozího Requia, zvolil nevokální formu.
Ve zhruba patnáctiminutové skladbě, založené především na smyčcových nástrojích, jemné, neustále se prolínající motivy a melodie uklidňují a harmonizují myšlení, rozrušené vzpomínkami na důsledky katastrofy. Skladba ukazuje, že ne cesta vzrušených emocí, tragický gest a projevů je tou správnou k vyrovnání se s osudem a k dosažení duševního vyrovnání. Z jednotlivých hráčů je třeba především vyzvednout výkon hobojistky Jany Brožkové.

Naši přátelé v Bratislavě budou mít možnost vyslechnout tuto skladbu 17. 1 pod vedením stejného dirigenta.

Po přestávce zazněla Beethovenova 9. Symfonie d-mol, a to tak, že orchestrální i vokální část (Pražský symfonický sbor) snesou srovnání s jakýmkoliv provedením nejlepších světových orchestrů, ČF nehrála, ČF celou symfonii prožívala, reagovala na jakékoliv jemné upozornění dirigenta, překrásně harmonicky ladila. Předvedla vrcholné umělecké dílo, které našlo dlouhodobý nadšený ohlas u publika, včetně „standing ovations“ pro dirigenta i orchestr. Nezapomenutelný koncert!

S tímto výkonem ostře kontrastoval nezodpovědný výběr sólistů, který byl záležitosti vedení České filharmonie. Simona Houda-Šaturová, Jana Horáková-Levicová, Richard Samek a Matěj Chadima sice provedli vše, čeho byli schopni a co uměli, ale na světové výkony orchestru a sboru to nestačilo. Škoda pořízené nahrávky, která mohla mít úspěšné uplatnění na zahraničních trzích.

Antonín Dvořák by měl být České filharmonii vlastní. To však nebylo patrno na abonentním koncertu 20.12 pod vedením Jiřího Bělohlávka. Dirigent zvolil ne zcela obvyklé rozsazení jednotlivých skupin orchestru, přičemž zejména vyzvedl kontrabasy na nejvyšší praktikábly a roztáhl je do celé šíře síně. Naopak bicí nástroje a trubky utopil na podlahu, takže trubky hrály violoncellistům na záda.
Klasický, dlouhodobě vytvářený a světově uznávaný specifický zvuk ČF se tím pro posluchače značně změnil. Experimentovat je nejen možné, ale i nutné, výsledkem však nesmí být zhoršení kvality. Zvlášť dramaticky se to projevilo u symfonie č. 7 d-moll, zejména ve třetí větě, která je po dlouhá léta zapsaná ve sluchu dlouhodobých abonentů. Znovu tak vyvstává otázka, pro koho je ČF určena. Požadavky simultánního nahrávání nejsou omluvou.

Zatímní výsledky dávají za pravdu staré zkušenosti, že ČF je schopna se vypnout ke světovým výkonům. Základním faktorem přitom ovšem zůstává osobnost dirigenta a jeho souznění s orchestrem. Může to být i vyslovený dobrák, jako je Leonard Slatkin, který např. symfonii Josepha Haydna č. 85 prakticky vůbec nedirigoval a nechal ČF hrát tak, jak to nejlépe umí a jak skladbu cítí. A může to být i tvrdý ras, jako Daniel Znajder, který vše prozkouší do posledního detailu, a pak spolehne na to, že hráči ČF filharmonie mají v krvi i slováckou hudbu a povolí jim v Kodályových „Tancích z Galanty“ hrát uvolněně a s plnou chutí.

Česká filharmonie je na nové cestě. Je otázkou kam a za jak dlouho ji tato cesta povede. Přeji jí vše nejlepší.

Antonín Hrbek