Žijeme v době všude přítomných obalů. Vše je postaveno na tom, jak co vypadá a jak dovede zaujmout na první pohled. Obaly nejsou pouze na různých výrobcích, obal je vše, čemu se věnuje současný design ve službách reklamy a konzumní společnosti. Obalem je vzhled průmyslových výrobků, dopravních prostředků a interiérů všeho druhu. Obalem se stala i současná architektura.

Nejsmutnější je i ta skutečnost, že obalem se stali i lidé, společenské skupiny, veřejné instituce a politická seskupení. Vše je vytvořeno pouze na první dojem, snaha je zaujmout do té míry, aby se nikdo dále nezajímal o obsah a jeho kvalitu. Ze současného pohledu je nejdůležitější první dojem a ne obsah. To neznamená, že by zde byla absence obsahu, ten zde pochopitelně je, a často na vysoké technické úrovni. Všude kolem vidíme tisíce způsobů “jak“, ale velice málo odpovědí na to „co“ a “proč“.

Většina předchozích historických období měla určitou sjednocující myšlenku, směr vývoje, víru či filozofii, prostě důvod pro všechno to namáhavé a bolestné lidské snažení. Naše současná doba nic takového nemá. Žijeme v pragmatické době bez nosných idejí, kde účel světí prostředky a jediným smyslem naší doby je zisk a materiální blahobyt. Jaká prázdnota a absence čehokoliv, co by uspokojilo hladovějící duši současného, vyprázdněného člověka. Nestačí v duchu existencionalistické filozofie říkat, že život žádný smysl, natož vyšší nemá, protože je to pouze pohodlná lež, která vylučuje jakékoliv řešení současné situace.

Stejně tak nelze smysl naší přítomnost na této zemi odůvodnit ekologickou ochranou naší země a podporováním trvale udržitelného rozvoje. Pochopitelně, že za dané katastrofické situace v mnoha částech naší země, je to chvályhodná činnost, ale je to pouze druhá strana jedné mince, které se říká nadvláda člověka nad přírodou a exploatace jejích zdrojů. Konzumní společnost to dělá bez jakýchkoliv zábran, ekologická hnutí tomu chtějí zabránit a rozsah omezit, ale to lidské snažení vede stále tím stejným neodůvodněným směrem bez základní myšlenky a víry. Ekologické snahy jsou pouze přirozenou reakcí na bezohlednou kořistnickou exploataci země tak, abychom vůbec přežili.

Nestačí však pouze přežívat v současné době, která se díky těžkému a bolestnému tisíciletému vývoji dostala na poměrně vysokou vědeckou a technickou úroveň, a která se za současné situace exponenciálně zvětšuje každým rokem. Poznatky, které se kdysi využívaly po staletí, jsou dnes po několika letech překonané. Nemůžeme v duchu počítačové terminologie přejít na nouzový režim, který je způsoben nedostatkem duchovního rozvoje společnosti a nevyužít jeho technickou úroveň při jeho plném, běžném režimu.

Často se hovoří o tom, že současný technický a vědecký vývoj neúměrně předbíhá společenský a duchovní vývoj, ale především vývoj člověka jako biologické bytosti složené z těla a duše - z částí které jsou provázané a neoddělitelné během pobytu na tomto světě. Mnoho se hovoří a píše, ale málo se dělá. Může k tomu být několik důvodů.

Především je to současná nedůvěra k nosným myšlenkám, která je odůvodnitelná zkušenostmi se zdeformovanými ideologiemi dvacátého století. Je však třeba rozlišovat mezi ideologií a ideou. Ideologie vznikají a zanikají. Ideje jsou věčné a jsou součástí našeho lidského dědictví. Dobré duchovní a společenské myšlenky se nemění a mají věčnou platnost.

Další důvod může být, že jsme se jako inteligentní bytosti dostatečně nezměnily po společenské a duchovní stránce, jsme rádoby kultivovaní a kulturní, ale naše kolektivní nevědomí nás vždy překvapí něčím, co dokazuje, že jsme se na rozdíl od technického vývoje moc nezměnili. Na místo klacku máme rakety s jadernými hlavicemi. Způsob, jak si udržet svoje postavením a moc se změnily úměrně technické úrovni, ale motivace u většiny lidí je stále stejná - přežít na úkor druhého v duchu evoluční teorie. Jednoduše řečeno jsme ještě duševně nedospěli a tento vývoj neumíme urychlit.

Jedním z klíčových důvodů je ten, že duševní vývoj se nedá naplánovat, vyrobit a každému jako polotovar předat. Duševní vývoj záleží na vůli každého z nás. Pochopitelně že společensko-politická situace může napomáhat nebo naopak omezovat tuto snahu, ale máme mnoho příkladů, kdy se lidé i za těžkých okolností, kteří chtěli, dovedli vnitřně kultivovat. Někdy naopak nesnesitelná společenská situace, která na úkor moci a uctívání zlatého telete potlačila vše lidské, vzbudila potřebu duševně se kultivovat tak, jak to známe z raného křesťanství.

Zcela prozaický důvod proč se mnoho hovoří a málo dělá, je ta skutečnost, že je to pro většinu lidí v západní a části východního světa pohodlné. Je mnohem jednodušší kumulovat majetek a hmotné bohatství, nebo se alespoň o to snažit, než měnit sám sebe, svůj pohled na svět a stát se součástí něčeho většího a hodnotnějšího. Tak, jako byla například idealistická snaha raných křesťanů mít se navzájem rádi a věřit v jednoho milujícího Boha.

Samozřejmě, že ekonomická krize dopadá těžce na mnoho lidí, ale ta hlavní krize je krize našich duší a společenského duchovního života. Dokud se jasně neurčí hodnoty, pro které je třeba žít na tomto světě, budeme pouze přežívat v technicky vyspělých kulisách prázdného a nesmyslného světa.
Nelze do nekonečna žít v závislosti na sinusoidách ekonomických krizí a konjunktur. Mimo fyzických potřeb, které ve skutečnosti pro rozumně uvažujícího člověka není tak těžké uspokojit, jsou potřeby duchovní, které určují skutečnou kvalitu života na této zemi.

Protože však víme, že skutečně rozumných a skromných lidí je málo, tak nemůžeme počítat s ničím jiným, než že vývoj bude pokračovat dál v duchu nezlomné víry v moc techniky a ekonomiky, na úkor duchovního rozvoje jednotlivce a společnosti.

Jsme nadále odsouzeni žít ve světě prázdných obalů.

Michal Gavlas