Britská rozhlasová a televizní společnost BBC (British Broadcasting Corporation) bývá považována za vzor nezávislosti, veřejnoprávnosti a kvality. „Nebo jsou její produkty jen o něco méně špatné, než produkty ostatních rozhlasových a televizních společností?“, nabízí se otázka.

Totiž … Také jsem donedávna BBC považoval za značku kvality. Do doby, než jsem zhlédl třetí díl cyklu „Ztracená města starověku“ (r. v. 2006), týkající se chetitské metropole Chattušaš (orig.: Lost Cities of the Ancients: The Dark Lords of Hattusha).

Zde tvůrci seriálu M. Halliley, M. Wilson a hlavně v něm vystupující „expert“ Theo van Den Hout z chicagské univerzity, jež se považuje za filologa se silným zaujetím pro lingvistiku, prokázali značnou dávku ignorance a neúcty k člověku, bez jehož práce by tento díl populárně naučného pořadu nikdy nemohli natočit. Veškerá historie jednoho významného národa, který pokořil i tehdejší velmoc starověku – Egypt – by zůstala neznámá.

Je obzvláště zajímavé, že během celého vysílání nepadlo jméno tohoto významného muže ani jednou. Prof. Hout o něm mluvil jako „o jednom českém badateli“, komentátor použil tvaru „tento jazykovědec“. Zajímavé, že?

Obzvláště zajímavý je onen jev u profesora T.v. d. Houta, neboť tento do USA z Holandska exportovaný mozek přednáší v Chicagu na Katedře orientalistiky právě chetitské a anatolské jazyky. Jeho chování bychom tedy mohli směle přirovnat k tomu, jako kdyby se např. kterýkoli odborník na kvantovou fyziku o Einsteinovi zmiňoval jako o „jednom německém vědci“ nebo o „tom fyzikovi“.

Mnohého čtenáře už jistě napadlo jméno onoho záhadného, a BBC dokonale utajovaného Čecha – ano, nebyl to nikdo menší, než prof. Bedřich Hrozný – rozluštitel jazyka Chetitů!

Od úmrtí tohoto význačného badatele včera uplynulo 61 let.

Krátce o panu profesorovi

Profesor Hrozný byl člověkem zajímavým. Jelikož rodiče mají na životní postoje a hodnotovou orientaci svých dětí obecně velký vliv (pomineme-li vlohy a genetiku) – a Bedřichův otec Václav byl evangelickým farářem – studoval budoucí orientalista nejprve bohoslovectví, a to v někdejší metropoli c. k. monarchie – ve Vídni.

Zde vydržel z pochopitelných důvodů jen rok – memorování dogmat nebylo pro kreativce typu Hrozného nic, co mohl přetrpět bez duševní újmy – a proto přestoupil mezi pány filosofy a věnoval se filologii starých orientálních jazyků – habilitoval v asyriologii a coby profesor přednášel klínopis. Na Vídeňské univerzitě strávil 22 plodných let. Krátce byl i rektorem Karlovy univerzity (v r. 1939). Po válce se stal zakládajícím členem Akademie věd. Zemřel v r. 1952.

Páni profesoři luští hádanku

V roce 1906 na své cestě po Turecku přišel německý archeolog Hugo Winckler mezi záhadné trosky velkého starověkého města, a v nich objevil „knihovnu“ obsahující na 10.000 hliněných tabulek, popsaných klínovým písmem. Klínové písmo Winckler znal – ale jeho překlad mu nedával žádný smysl. Tedy efekt byl podobný, jakoby Rus četl text psaný sic azbukou, ale v mongolštině.

Profesor Winckler si vydobyl vědecké ostruhy v oboru semitologie (překládal Chamurappiho zákoník) a v těchto mantinelech byl schopen uvažovat, stejně jako řada jeho kolegů z Berlínské univerzity v době, kdy zde získal místo a stipendium náš Bedřich.

Výhodou Hrozného oproti berlínským kolegům bylo, že nebyl zacyklen v tomto „zájmovém kroužku“ či „klubu skupinového myšlení“, který těmto lidem přinesl vědecké hodnosti a tituly, a byl schopen se na problém podívat z jiného úhlu. Jeho intuice mu už tehdy napovídala, že problém nerozluštitelnosti tkví v tom, že prostor dnešního Turecka byl před těmi třemi tisíciletími obýván národnostní skupinou, kterou by tam nikdo nečekal.

Chetitoložka Součková (z rozhovoru pro ČRo, 2009): „… Hrozný se už v roce 1913 ucházel o to, aby se mohl stát členem týmu, který se pokoušel o luštění chetitských textů, ale jako velmi mladý vědec byl tehdy odmítnut. Když se luštění stále nedařilo, tak byl nakonec v roce 1914 do týmu přijat a vyslán do Istanbulu. Několik měsíců tam nesmírně pilně pracoval a pořídil si velikánské zápisky. Když vypukla první světová válka, byl z Istanbulu odvolán, ale měl už tolik materiálu, že mohl pokračovat i ve vídeňských kasárnách. …“

K jeho vojančení píše Holá (2003): „… Díky slabému zraku nemohl Hrozný za války do zákopů. Armáda z něj udělala písaře ve vojenském skladu. Jeho nadřízený důstojník mu dovolil věnovat se ve volných chvílích vědecké práci. Poděkování nadporučíkovi A. Kammergruberovi se stalo trvalou součástí předmluvy jeho stěžejního díla „Řeč Chetitů“. …“

Jak je vidět, „zelené mozky“ jsou někdy bystřejší a chápavější, než mozky tzv. vědecké.

Hrozný si, stejně jako objevitel Winckler povšiml, že malá část tabulek z Chattušaše není psána jen akkadským klínopisem, ale dokonce akkadsky – což Wincklerovi umožnilo datování a úvahu o velkém dějinotvorném významu nově objevovaného „národa“ – jenže v akkadštině, jazyce Mezopotámie, byly psány jen „mezinárodní smlouvy“, z nichž se jedna našla. Nic o dějinách. Ovšem Hrozný si uvědomil, že s převzetím klínového písma mohli oni neznámí výbojní lidé převzít i pravidla větné skladby.

Součková (2009) tvrdí: „… některá ze slovíček byla i v tom chetitském textu psána akkadogramy a nebo sumerskými ideogramy (pozn.: tehdy známým „obrázkovým písmem“). A to Hrozný velmi rychle pochopil. V jednom dokumentu si povšiml, že věty jsou vystavovány paralelně, vždycky podstatné jméno a určité sloveso, a tak se to opakovalo. A ta podstatná jména on poznal, protože byla psána právě sumerskými ideogramy. Z toho pochopil, že má-li slovo "chléb" - a slovesný tvar - to bylo zřejmé, protože ten slovesný tvar neupomínal na indoevropské tvary - a potom "vodu" - a opět jiný slovesný tvar, ale ve stejné formě, tak je jisté, že tam jednou bude "jísti" a jednou "píti". A odtud se odvíjelo všechno ostatní. Vypadá to velmi primitivně, ale byla to skutečně geniální a velmi objevná myšlenka.“

Novák (2012) dodává: „… Způsob luštění byl na tehdejší dobu fenomenální a inovativní – v „luštění“ neznámého jazyka postupoval podle podobností v gramatice, a podle gramatických tvarů pak rozlouskl celou strukturu chetitského jazyka. Hrozný sám luštil … texty s předpokladem, že luští indoevropský jazyk – nevíme sice, jak na to přišel, ale jeho intuice jej nakonec vedla správným směrem. Věta, na jejímž základě se mu podařilo chetitštinu (a vlastně i její příslušnost k indoevropským jazykům) rozpoznat, zněla

‚a nyní chléb budete jíst, poté vodu budete pít‘ (chetitsky … nu NINDA-an éccátteni wátarma ekútteni), zajímavé je, že celou větu identifikoval podle sumerského slova NINDA, chléb …“

První reakce na objev = odmítnutí

Sklidil za svůj objev Bedřich Hrozný nějaké ovace?

Inu – samozřejmě že zpočátku nikoli! Jak už to tak v dějinách velkých objevů bývá, sklidil bouři nevole, kyselý hrozny, jablka trpkosti – a vole si užíval až po drahných deseti letech.

Proč je tomu tak? Jedna skupina filosofů vědy (popperovci) by vám řekla, že vědci se od nevědců liší jen tím, že problémy zkoumají a řeší pomocí vědecké metodiky. Jinak jsou stejně stupidní, ale i zvídaví, jako ostatní lidé. Tedy lépe řečeno – že jejich racionalita je omezená, a proto musí v procesu poznání postupovat dle zásad kritického myšlení (kritický racionalismus). Protože lidé jeví silnou tendenci utvrzovat se ve svých předsudcích (a ty mohou být i „vědecky“ zdůvodněné), v potvrzování si svých teorií o světě i o sobě, je žádoucí v procesu poznání postupovat vylučovací metodou – tedy zkoumat svět negativním rozumem (aktivně teorie vyvracet /což vyžaduje úsilí/, nikoli potvrzovat /to nám jde samo/).

Načež k nim antagonistická skupina vědeckých filosofů (kuhnovci) namítá, že stupidita vědců je něco nepřekonatelného, pravidelně se vyskytujícího a přirozeného, a že bychom se s tím tedy měli smířit. Tento stupidní směr uvažování se tak stal převelice populárním i v akademických kruzích – protože stará pravda, že myšlení bolí, platí pro vědce i nevědce. A člověk, byvše uznán vědcem, převelice trpí, když se srazí s myšlenkou, která je natolik chytrá, že dozajista není jeho. A tak ji zavrhne, aniž by cítil potřebu ji zkoumat. Inovátor pak musí vyvinout téměř nadlidské úsilí, aby nebyl z obce vyobcován. Ale pokud projeví něco málo diplomatického talentu, může si získat pár spojenců, a časem i grant. Thomas Kuhn, objevitel pojmu „paradigma“, to nazval počáteční fází „vědecké revoluce“. Ke stupidní, avšak přirozené odmítavé reakci na převratný objev pak dochází ve fázi kuhnistické „normální vědy“.

Ale zpět k panu profesorovi Hroznému.

„Vědecký revolucionář“ Hrozný byl tedy „normálními vědci“ se svými indoevropskými Chetity, militantními strejci nynějších eurounionistů, amerikánů i rusocaristů, poslán k šípku. Jenže se nedal, a byl o své pravdě natolik přesvědčen, že se stal charismatikem, a tak zviklal přesvědčení ostatních natolik, že jeho umíněné mínění přijali za své.

Všichni jsme „Chetité“

Mnozí si dozajista položili otázku: Proč se dnes zabývat Bedřichem Hrozným, a nějakými tisíce let starými historkami – a navíc dávno vymizelými lidmi dávno mrtvé jazykové skupiny? Vždyť máme mnohem důležitější starosti a musíme řešit jiné problémy. Vždyť filologie, lingvistika, orientalistika, historiologie atd. jsou společenské vědy – tedy něco neproduktivního, neprodejného, zbytečného, co si nezaslouží naši pozornost – natož naše společné peníze.

A odpověď? Protože lidé zůstávají nejméně po 30.000 let stále stejní. A 30.000 let zkušeností, to už je pořádný kapitál! Ten stojí za to zúročit. Staré záhady stojí za to rozluštit. A to lze dobře i špatně. Produktivně i neproduktivně.

Produktivní je přístup transdisciplinární – napříč vědami. Což přináší nové otázky. Nové přístupy. Nové úhly pohledu na starou či odvěkou problematiku. Konflikty, války, vymírání, hloupost, nenávist, nemoci, soužití, žití, přežití, udržitelný rozvoj.

A co nového do celosvětové banky vědění přinesli Hrozného Chetité, které tvůrci BBC považují za opravdu hrozné?

Pro vnímavé lidi docela dost. Např. to, že environmentální cyklické příčiny zániku civilizací jsou pravděpodobně báchorkou, protože u Chetitů to neplatí. Chetity primárně oslabila občanská válka (boj o moc) a povstání otroků (sociální nerovnost), nikoli tlak zvenčí, neúroda, epidemie. Ekonomisté se svými theoriemi opět utřeli.

Je vůbec znepokojivé, že tolik vědců stále uvažuje o reálné existenci nějakého zákonitého vývoje, o pravidelných cyklech či periodách – a pasují se tak na astrology naší doby, aniž by si to uvědomovali. Veškerá „cykličnost“ může být např. v tom, že jeden člověk podmiňuje chování jiného člověka. Ale to ještě neznamená, že se z toho „zákonitě“ vyvine „mexická vlna“. Zajisté jsou pro potvrzení své víry doboví věštci schopni snést řadu důkazů. Ale to se hledání pravdy příliš nepodobá.

Umění, komerce nebo věda?

A jak se o hledání pravdy snaží tým „Lost Cities of the Ancients?“

Obávám se, že jim o to moc nešlo. Jinak by se museli zajímat o alternativní pohled na Chetity, nikoli o názor jediného chicagského orientalisty, původem z Amsterdamu, jehož linii sledovali (byli do ní „vstříháni“) i ostatní přizvaní specialisté. Zvítězila skandalizace, bulvárnost, výtvarnost, jednoduchost a sledovanost nad mnohem zajímavějším střetem několika protichůdných stanovisek v diskursu historiků, filologů a lingvistů. Výsledkem je zajímavý a prodejný klip. Nic víc.

A protože nám jde opravdu o pravdu, mohli bychom si ta odlišná stanoviska porovnat.
BBC o Chetitech

BBC Chetity líčí jako nelítostné válečníky, zocelené tvrdým drilem a tvrdými tresty – jako jakési Prušáky starověku, a chetitské krále jako lidi, prahnoucí po světovládě. Vyžívá se v líčení krvavých trestů za vraždy, krádeže a smilstvo a za nedostatečnou loajalitu vůči panovníkovi. Jakoby to bylo něco pozoruhodného, co Chetity výrazně odlišuje od národů okolních. I když jsou z hliněných i kamenných pramenů známa jména panovníků, BBC některé uvádí jmenovitě, a přitom zmatečně, a jiné – např. chetitského krále (Muršiliš), v dynastickém konfliktu jednu ze dvou nejdůležitějších postav, nejmenuje vůbec. Možná by některá fakta narušila předem vytvořenou originální konstrukci.

I když příčinou rozpadu Říše pravděpodobně byl spor o legitimitu následnictví, rozpad struktur státu a chaos, tento rozpad asi nenastartoval romantický příběh o žárlivosti následníka trůnu na vojenský úspěch svého strýce. Chattušiliš byl totiž bratrem oficiálního vítěze od Kadeše (bitva r. 1274 přnl. s faraónem Ramesem II.), krále Chetitů Muvatalliše – král krátce na to zemřel, a tak legitimním následníkem měl být právě bratr vítězův, nikoli Muvatallišův levoboček Urchi-Tešup, jenž si zvolil královské jméno Muršiliš III. a protiprávně se ujal vlády. Za to byl Chattušilišem poslán do vyhanství. A započal boj.

Jak je vidět, BBC vytvořila ucelený příběh, plný krve, násilí a vyřešených záhad. Což znamená, že i za pomoci vědců lze vytvořit Staré pověsti chetitské.

O Chetitech jinak a jinde

Co zajímavého o Chetitech najdeme v jiných pramenech?

Např. že chetitští vladaři nebyli absolutními vládci; v chetitském uspořádání byly patrné pozůstatky kmenové a vojenské demokracie, s nimiž se setkáváme u starých Germánů, Slovanů, časných Římanů a Řeků heroické doby, což poukazuje na společný indoevropský vliv v těchto společnostech.

Moc krále, který se opíral o elitní vojenské sbory a úředníky, byla omezena dvěma státními orgány, což znamená, že Říše byla jakousi první konstituční monarchií na světě.

Chetitské právo bylo vyspělé, v té době asi nejvyspělejší vůbec – vyznačovalo se například jasným rozlišováním mezi vinou a nevinou, mezi činem způsobeným cíleně a neúmyslně, mezi odpovědností za činnost a opomenutím.

Chetitský zákoník z 15.-14. století, zejména od své reformy ve 14. století, se vyznačoval na svou dobu značnou mírou humánnosti. Chetitské humánní zákonodárství se však nevztahovalo na otroky.

Co se týče vojenství: Zatímco u Egypťanů, Asyřanů a Babylóňanů byla služba u hlavní zbraně - vozby - výsadou šlechticů, u Chetitů se jejími příslušníky mohli stát všichni svobodní muži, neboť v chetitské společnosti si byli ve většině ohledů všichni svobodní lidé rovni. Rozhodující nebyl původ, ale schopnosti jednotlivce. Tento přístup zvyšoval při bitvách morálku a umožňoval, aby se Chetité podřídili výcviku ve velkých formacích a bojovali jako součást většího celku, čehož nepřátelští aristokraté nebyli schopni. Výhodu v boji Chetitům poskytovala i znalost železa – bronzové zbraně a brnění nepřátel se nemohly rovnat železné chetitské výzbroji.

Zajímavostí je, že pár chetitských slov nám může znít povědomě, např. dalugašti = délka, nebiš = nebe. O podobnostech s latinou a řečtinou nemluvě.

Jak vidno, začteme-li se do jiných pramenů, není obraz Chetitů zdaleka tak temný (včetně zvolené barevnosti rekonstrukcí) , jak ho předložila britská televize ve svém populárním pořadu. V některých aspektech jsou neuvěřitelně moderní – což opět odporuje historicistním směrům uvažování: Když výhoda nebyla rozpoznána, prostě neexistuje.

Pánové M. Halliley, M. Wilson a hlavně „expert“ Theo van den Hout by si měli položit otázku, zda úspěšnost Říše Chetitů byla skutečně založena na tvrdém drilu a slepé poslušnosti ve strachu z trestu, jak se domnívají – a nebo zda jim obyvatelé říše Chatti způsobem zápisu, nutícího i dobového grafomana ke stručnosti (vysychající hliněná tabulka malého formátu a hamatné rydlo), nedali mnohem větší prostor k rozvinutí jejich vlastní fantazie nepatřičným směrem.

Kdo ví … snad tím neuvedením jména našeho luštitele literárních památek Chetitů jen tým BBC nechtěl profesora Bedřicha Hrozného kompromitovat.

Lubomír Šušlík

Zdroje:

Andreos .(2011, 22. srpen). Chetité – první vyspělý indoevropský národ. WEB Bratrství.net
Holá, J. (2003). Muž, který donutil promluvit chetitské nápisy. Referát. MU Brno.
Novák, Ľ. (2012, 16. listopad) . Bedřich Hrozný (1879-1952). WEB Archeologie na dosah.
Oriental Institute: The Chicago Hittite Dictionary Project – Theo Van Den Hout
Součková, J. (2009, 3. květen). Bedřich Hrozný a Chetité. ČRo Sever – Planetárium č. 18

Ztracená města starověku – Chattušaš /Lost Cities of the Ancients – The Dark Lords of Hattusha