Na Ukrajině se něco děje! To víme … statisíce demonstrantů s národními vlajkami třímají i hvězdnaté věnce naší společné evropské oblohy. Stovky věnců. Stovky vlajek. A přitom hezky „klepou kosu“. Něco mi to připomíná. Dobu vzdálenou, kdy nadšení vítězilo nad zkušeností a humor nad tupostí mocných. To musím vidět! Nelenil jsem … a uvelebil se před komp. Stačí zadat kouzelné slůvko – a budu tam. V Kyjevě, on-lajn. Bráťja Slavjáně – do Pěrúna – jaké klíčové slovo zadat? Prubnu logiku … Už to mám! Je tam hromada lidí, nadatluji tedy slůvko „hromada“ – a je to. Práviľna: Hromadske.tv – „Hromadské hromaďanům“, nezávislé internetové vysílání občanů Ukrajiny ukrajinským občanům, Rusy z toho nevyjímaje.

Mejdan na Majdanu

Spustím si přenos v reálném čase. V teplém světle sodíkovek na nočním náměstí stojí proti sobě dvě velké skupiny lidí. Jedna je podivně a jednotvárně ustrojena v něčem tmavém, a tvoří tak jednolitou a na sebe se mačkající masu. Asi je to zimou nebo rozkazem. Dle prosvítajících obličejů jsou to kluci. Ti v první řadě drží aluminiové pavézy typu nikoli husitského, z aluminia. Hlavy jim kryjí plastové, kompozitové či jaké pokrytce, a útočně vztyčené brady brání průhledná plexi. Tváří se stroze a přísně.

Čelem k nim se v pravidelném rytmu jakési nesmírně chytlavé, zřejmě ukrajinské lidové melodie pohybují ženy a dívky, chlapci a chlapi, všichni se usmívají, tleskají si … prostě, je jim spolu dobře. Hudebníci jsou neúnavní a lidové nástroje příjemně tahají za uši. Dvě děvčata – jedna v nejlepších letech, a druhá notně před nimi – se elegantně a naprosto synchronně pohupují, jednou dvakrát doleva, podruhé dvakrát doprava a krásně zpívají. V jeden moment už harmonikář i dirigent utichají, ale starší dáma se slečnou nikoli – naopak se zdá, že ženy přidaly na výkonu – ozvou se sborové ovace, a hudebníci se opět přidávají.

Je to nesmírně jímavá scéna – ten kontrast policejní mašiny s jednotnou maskou sveřeposti, a na druhé straně lidé, kteří se baví, nemají k sobě blízko vlivem rozkazu, ale jsou zde z vlastní vůle, spontánně, nikým neřízeni, svobodní, i když zvůlí ponižovaní, odění v pestrých barvách oděvů letošní kyjevské zimy, která hřeje na duši, i když prsty zebou. Asi jsem příliš sentimentální – slza steče, a u osrdí zalechtá něco důvěrně blízkého.
Vždyť jsme zažili něco podobného. Brutality bylo v našem Listopadu nesrovnatelně méně, než zde na Východě. Kolosu totalitní stupidity se tenkrát rozjely hnáty, a skončil na břiše poražen i těmi, kteří ho donedávna podporovali. Kolos se stal neobhajitelným.

Neznámá Ukrajina vs. staří známí

To na Ukrajině je nyní situace složitější. Našinci se může zdát i nepřehledná. Vždyť jsme Ukrajinu desítky let vnímali jako součást jednoho státu – SSSR. A Ukrajinci jsou pro nás Rusáci, kterým není rozumět. A teď se hlásí k naší předrahé Evropské unii? Jak je to možné? Inu …
Jsou to lidé s jiným národním cítěním, než je to ruské. A proč chtějí do EU? Stačí si poslechnout V. V. Putina, prezidenta Ruské federace. Dvojitý Vladimír sice nechce navázat na trojitého Brežněva, ani na Vladimíra Ukrutného, po kterém se jmenuje a po kterém se jmenoval i jeho otec. Jiný kraj, jiný mrav a vzor. Naši tátové pojmenovávali své syny po generace po Mistrovi, sověti zas po tovaryši. Z bývalého tovaryše se nyní stal gasudár, a tak chce mistrovat. Báťuška nesvatý Vladimír, pokřižovav se, nedávno pronesl něco, z čehož zavál odér toho nejhoršího z ruské minulosti. Z předsovětské éry. Putin se přihlásil k ruskému konzervativismu, k carské podobě cézaropapismu, prostě k něčemu, co vůbec nepatří do 21. století. S fašismem a klerofašismem už máme zkušenosti, které nikdo s myslící hlavou na hrdém a nepoddajném krku netouží opakovat. Obojek je nehodný člověka. A Putin je chce vyrábět sériově – filiálka má být i na Ukrajině.

Na to musí každý rozumný člověk říci ne! („Putine k noze!“ však není povel hodný diplomata)

Odpor k putinismu ale není odporem k jeho zemi. Rusko je zem úctyhodné historie a kultury. Je to zem plná úctyhodných lidí. Zem úctyhodná a nešťastná. Zem kontrastů. A to odjakživa.

Golodomor třetí, první a druhý

S rozhodnutím ukrajinského prezidenta Janukovyče o nepřistoupení k EU se otevřely staré rány. Jednou z nejpalčivějších je Velký hladomor na Ukrajině, větší, než všechny předchozí, který prý byl záměrně vyvolán diktátorem Stalinem, prokazatelně nejhorším masovým vrahem všech dob. Stalin prý na Ukrajincích spáchal genocidu. Zločin to nepochybně byl, protože zločinný byl už sám sovětský systém. Ale zda šlo skutečně o záměr je krajně nejisté. Stalin, i jeho často idealizovaný předchůdce Lenin, se totiž chovali bezohledně ke všem lidem, bez přihlédnutí k národnosti či rase. To byl zřejmě ten pravý proletářský internacionalismus. Stalin pokračoval v tom, co Lenin započal. Přesně v jeho duchu.
Není divu, že Leninova socha to vzepětí národního uvědomění Kyjevanů nepřečkala ve své zpupné celistvosti. Symbolizovala totiž něco temného a nelidského – sošnou předlohu, co jí byla vzorem.

Je paradoxní, že Leninův bratr Alexander I. Uljanov, syn prominentního carova posluhovače, vystoupil proti represivnímu carismu, protože útisk režimu absolutistického monarchy považoval za nesnesitelný – a zaplatil za to životem (popraven v 1887). Nedlouho poté jeho vlastní bratr započal dílo zkázy rozměrů dříve nevídaných. Odhodlal by se Saša, kdyby se dožil časů „země, kde zítra znamená již včera,“ k bratrovraždě?

„Komentátor“ Masaryk stále aktuální

Nyní bych udělal malou odbočku, a vrátil bych se k tomu, jak režim, proti kterému vystoupil popravený A. I. Uljanov, charakterizoval náš nejskvělejší politik, T. G. Masaryk. Totiž – tento popis nejspíš vyvolá u p. t. čtenáře, znalce PutinRuska, efekt jemného „dejá vu“. Posuďte sami:
Masaryk (1911): „Pravé kruhy ruské sice nazývají uplynulý rok epochou uspokojení, ale spravedlivý a budoucí historik pozná dobře, že to byla epocha reakce, vítězství policejního režimu nad svobodným rozvojem lidové samosprávy. …

Rusko je ve výjimečném stavu, jenž administraci poskytuje největší plnomoc i bezuzdnost. A tento výjimečný stav netrvá rok, dva roky, trvá desetiletí, a celá pokolení vyrůstají pod záštitou zlopověstných „ochran“, z nichž stala se už normální součást ruské vlády. A není naděje, že tento policejní hnět ruského absolutismu zaměněn by býti mohl institucí lidštější a ústavnější. … vydávaly se nesčíslné rozsudky k smrti, stupňovala se příkrost trestů za politické přestupky, tisk stíhán byl velikými pokutami, znemožňováno vydávání nejlepších literárních děl, konfiskovány knihy vydané již před 5-6 lety, zabaveny i překlady, jejichž originály v západní Evropě nevzbudily nejmenšího podezření, omezena svoboda svědomí a přesvědčení až do krajnosti, pronásledováni byli sektáři, zakazovaly se jim schůze a spolky, nepotvrzováni volební zástupci zemstev i měst atd. Toť vládní ruský uklidňovací systém. … Ministerstvo osvěty a policie přímo pustošily ruské vysoké školství, a to vše v intencích nejzpátečnějších ruských fanatiků.

Uklidňovací mánie vládní šla tak daleko, že zakázala i veřejnou organizaci, jež chtěla pomáhat hladovému obyvatelstvu z gubernií postižených loňskou neúrodou … Strach před vzbouřením žene policejní třeštění ruské až k nejabsurdnějšímu podezřívání všelikých veřejných počinů i projevů v případech hrozné bídy, které těžkopádná byrokracie sama nedovede umenšit,, lidé lidem chtějí pomoci sami, když vláda to nedovede, - ale už tu je zákaz. V zákazech je vláda zběhlá, v pozitivní pomoci selže, neboť poslání její jest jen vytvořit specifický režim, kterým by se Rusko lišilo od všech ostatních kulturních států.

Obránci tohoto ruského pořádku říkají, že za daných okolností uvedený vládní postup jest nutný, že je v tom i promyšlenost, účelnost cílevědomost, - důkaz prý je v rozkvětu státních financí ruských a v hospodářském rozvoji ruského státu. … Co však soudit o tomto rozkvětu … když země stíhána jest takřka chronickým hladověním? … Dvacet miliónů obyvatelů stále ještě trpí hrozným nedostatkem potravin, takže řádí kurděje, tyfus z hladu, a lidé namnoze živí se žaludy, kořínky, ba i slámou strženou ze střech. Při takovéto materiální nejistotě masy obyvatelstva těžko mohou mluvit o hospodářském jeho blahobytu,, jenom lidé vládní mohou neznat chudobu ruské vesnice a ruského sedláctva, …“ (Politika vědou a uměním, Rusko v roce 1911, str. 509-510).

A jak se k těmto Masarykem popsaným poměrům stavěl zámožný právník V. I. Uljanov, známý pod svým revolučním jménem Lenin?

Lenin nebyl Tolstoj

Jak? Přímo odpudivě! Utrpení lidí mu bylo ničím. Jeho empatie a sociální cítění je mistrně popsáno v knize „Lenin. Kontinuita a/nebo diskontinuita ruských dějin?“. V ní se dovíme mnoho zajímavého. Např. že jako vystudovaný právník žil ještě za cara z příjmů rodinného statku. a že „… byl … zcela lhostejný k utrpení lidí za hladomoru v roce 1891. Tvrdil, že by se postiženým neměla poskytovat žádná pomoc, protože tak dříve dojde k jejich revolučnímu vystoupení. Tento jeho postoj odsoudila s nepochopením i jeho jinak milující sestra Anna, kterou obrovské ztráty na životech a nesmírné utrpení statisíců lidí pohnulo k aktivní pomoci, … Nešlo však jen o to, že by necítil lítost či neměl chuť aktivně se podílet na pomoci nejpotřebnějším. Šel ještě dále.

Rodinný statek ležel v Povolží, nedaleko Samary, kde hladomor řádil obzvláště krutě. Po ulicích ležely mrtvoly, vyhladovělí rolníci s celými rodinami žebrali o jídlo, ale Vladimír Iljič dal příkaz správci, aby bez ohledu na situaci vyžadoval od rolníků stejné nájemné, a tedy za jakékoli situace zajistil neztenčený příjem z hospodářství. Stejně chladný postoj k utrpení zopakoval v roce 1921.“

Tím utrpením mysleli autoři humanitární katastrofu – hladomor v Rusku a na Ukrajině z let 1921-22 – O této události, a hlavně o nezištné pomoci našich dědů, občanů čerstvě založené Masarykovy demokratické Republiky československé, jsem chtěl napsat především. Vlastním totiž originální dobový dokument, oficiální publikaci „Ústředí československé dobrovolné pomoci hladovějícím v Rusku a na Ukrajině.“

Šokující publikace z roku 1922

Coby dítě jsem ji kdysi našel na půdě, v pozůstalosti mého děda Albína. A velmi mě zaujala. O něčem takovém se v Rudém Právu nepsalo, ani v Zemědělských novinách o tom nikdy nic zveřejněno nebylo, i když téma je to pro ně jako stvořené. Zřejmě se o tom mlčelo, aby nebyla narušena uvědomělost, a soudruh občan nebyl zviklán pochybnostmi o pravdomluvnosti vychovatelstva, učitelstva, o vedoucí roli, a o generální, popř. geniální linii. V tomto případě šlo v dějinách SSSR o generální linii obzvláště štíhlou.

Ty obrázky umírajících vychrtlých postav, prý dětí, mě kdysi strašily. Internetový současník, který si může na klik na Tubě spustit videozáznamy všemožných hrůz světa už je otrlejší.

Začal bych úryvkem z úvodní básně Antonína Sovy, který ji věnoval právě hladem umírajícím dětem:

„…
Kdyby tak někdo přišel, asi Ježíšek,
nebo Mikuláš, nebo svatá Panna
nebo kdyby sysel ukázal kožíšek,
vyhrabal trochu zrní, biblická napadla manna,
nebo kdyby přilétl dobrý pták čáp,
přinesl potravu, zobákem vesele klap!
Jen aby neusnuli, pozdě než přijdeme do chaty
s teplým obědem, nebyly dvéře už zaváty.
Iljuško s Akulínkou, snad přilétnou k Volze pro Tebe
andělé boží … a přece vás vezmou do nebe.“

Tolik slovy básníka.

Fotograf promlouvá objektivem:



Dr. Alice Masayková, předsedkyně Červeného kříže, a dcera našeho prvního prezidenta, v úvodní stati napsala:

Je mým přesvědčením, že každý z nás sebekázní, vyplývající z pravdivosti, činnou láskou k lidem okolí a tvořivou prací doma - - - nejlépe prospěje Rusku. Jdeme do těžkých poměrů hospodářských; nebylo by správné pomáhat jen Rusku, je u nás doma tolik pomoci potřebí!
A přece se na Vás obracíme o pomoc.
Je těžko uzavřít srdce, pomoci musíme a doufáme, že tím, že otevřeme srdce Rusku, prohlédneme i doma. Nežádáme o peníze, jichž účelně je používáno ku zdraví, vzdělání a účelné konstruktivní práci, žádáme o peníze, které vydávány jsou planě. Mnoho totiž peněz u nás propadá ve zdraví škodlivých zábavách, mnoho peněz vydáno je neúsporně. Získáme-li část těchto peněz pro Rusko, jsme přesvědčeni, že nadejde den, kdy získáme všechny pro své potřeby domácí.

Lány, 1. září 1922.

Dr. Al. Masaryková.

Na celé publikaci je zajímavé, že se vůbec nezabývá ideologickým žvaněním. Jen uvádí na pravou míru některé desinformace, které proběhly tiskem, krátce ze zabývá příčinami hladomoru, a hlavně se soustřeďuje na sdělení, jak je s vybranými prostředky a potravinami nakládáno, kam všude se už pomoc dostala, kolik životů bylo zachráněno a kdo z činovníků za co odpovídá. Možná by se z této tiskoviny měly poučit i naše současné pomáhající organizace.

Proč k hladomoru došlo

Jeden z autorů, Zdeněk Němeček, si klade otázku, jak je možné, že hladomor postihl tak úrodné oblasti, proslulé svou černozemí, a zda by k se něco takového mohlo stát i u nás. Za hlavní příčinu hladomoru považuje nebývalé sucho (od poloviny března do konce října r. 1921 nepršelo). Obilí nevzešlo. Další příčiny jsou specificky ruské. Nedostatečné plodinové rezervy a výběr plodinové daně neúrodě navzdory – nikdo z diletantských teoretiků a vůdců revoluce na neúrodu v Povolžské „obilnici národa“ prostě nevěřil.

Dále šlo o obecnou nevzdělanost a konzervativnost mužiků, kteří nedokázali efektivně hospodařit, nerozuměli zemědělství (např. nehnojili půdu), nebyli zvyklí sušit a konzervovat potraviny na horší časy, a co nedostali přikázáno, to neudělali.

Další příčiny souvisely s „revolučním étosem“, že je nyní všechno všech a zároveň nikdo za nic neodpovídá. Nenašel se nikdo kompetentní, kdo by udržoval v provozuschopném stavu veškerou techniku a mechanizaci. Železniční trasy byly poničeny občanskou válkou a nikdo je neopravoval. Pak lidé nemohli účinně a dostatečně rychle distribuovat potravinovou pomoc. Němeček doslova píše: „… okolo každé větší stanice vznikly nepřehledné hřbitovy zničených vagonů a lokomotiv, jako nikdy v historii lidské kultury. To byl divoký vandalism lidí puštěných z historického řetězu, uvolněných a vskutku neuvědomělých otroků.“

Jak hladomor vypadal

„Do chalup zavítala bída, jaké historie nepamatuje. Lidé vařili seno, chodili do lesů a škrabali lesní kůru, vařili nasušenou rostlinu lebedu; ti, u nichž zůstalo trochu staré mouky, přidávali ji k těmto náhražkám a udržovali s námahou své životy. Zajímavo je, že — proti všemu tvrzení a zdánlivé logice — hladem více trpěli lidé starší než děti. Děti byly vyhublé, kostry potažené koží a přece jakž takž vláčely své bídné existence; staří rychleji umírali vyčerpáni hladomorem.

Následky hladu dostavily se obyčejně brzo. Surogáty, hlavně nestravitelná kůra lesních stromů sice naplňovaly žaludek, ale nedávali nevyhnutelné živitelnosti. Organism k této stravě nemohl se přizpůsobiti, údy i obličej nabývaly rudohnědé barvy, opuchly za 48 hodin, po opuchnutí člověk umíral. Mrtvoly byly skládány na hřbitovech na kupy. Později, když lidé neměli již sil, aby pohřbívali tímto způsobem, odtáhli tělo zemřelého před chalupu předsedy místního sovětu „ať si s ním dělá co chce", a nakonec prostě vyhazovali před chatu.“ (str. 12)

Kdo pomáhal?

Můžeme být hrdí na to, že v první linii pomáhajících stáli spolu se Švédy především Čechoslováci! Ale nebyly to žádné lidsko-právní či církevní organizace, jak bychom mohli, zpracováni soudobou propagandou, usuzovat. Byli to naši vojáci! Byli to naši legionáři, kteří zažili bídu ruského a ukrajinského venkova na vlastní kůži. Příslušníci Československé obce legionářské tvořili od počátku celé mezinárodní záchranné akce organizační jádro naší pomoci hladovějícím.

Naši dědové v akci

Tiskovina se často zmiňuje o vicekonsulovi A. Babkovi, který řídil pomocné akce v samarské oblasti. Tento náš delegát byl na místě tragédie nedlouho po koordinátorovi Švédského Červeného kříže (ŠČK) Nansenovi – Švédové intervenovali jako první – v prosinci 1921. Babka „… použil bohatých zkušeností, technických prostředků i vřele přátelských rad, které s ochotou poskytovali milí švédští filantropové.“ (str. 12)

Náš vícekonsul se staral o území velikosti královéhradeckého kraje. Na všech místech, kam přijel, se mu naskytl stejný neutěšený pohled: „Na návsích nebylo živého tvora. Když otevřel dvéře chalupy místního předsedy selské rady, uviděl smutný obraz agonie. Lidé většinou leželi na postelích nebo na pecích, očekávajíce příchodu smrti. Oznámil jim účel svého příjezdu, který oni jen velmi těžce chápali. Te¬prve po chvíli, po několika mírných větách, které vysvětlovaly jim tolik a tak mnoho přátelského, pohnuly se ony lidské stíny a vyslechly o čem mluví posel dalekého národa.“ (str. 12)

Babka po svém příjezdu pověřil gramotné obyvatele obce sestavením seznamů hladovějících dětí a dospělých a stanovil k tomu dvoudenní lhůtu. Pokud by nebyly seznamy, s akcí by nebylo započato.

Pak vybral vhodnou prostornější budovu, která byla deratizována a odhmyzena, aby splňovala hygienické požadavky na přípravu a výdej stravy. V jedné místnosti se dvěma objemnými kotli se vařilo, druhá sloužila coby jídelna. Lékař ŠČK pak dle jemu dodaných seznamů vypočetl minimální individuální stravovací dávky a potřebný denní příděl potravy pro celou obec. Ústřední sklad československé potravinové pomoci + pekárna byly vybudovány v Alexejevce (panu Babkovi pak říkali Alexej Alexejevič). Babka pak po bedlivé úvaze vybral na návrh obecní rady vždy dva lidi s administrativní, kontrolní a hmotnou odpovědností vůči lidem dané obce a vůči pomáhající straně.

„… Lidé jsou povinni přijíti čistě oblečeni s či¬stými nádobami ráno pro stravu. Každý má v ruce lístek, kde je jeho číslo, jméno a počet dávek. Takový lístek na př. zní: č. 147 Alexej Trofimov, 31/2- To zna¬mená, že občan oné vesnice Alexej Trofimov, zaregistrovaný v seznamu strávníků pod č. 147 má právo získati tři porce pro vzrostlé osoby a jednu porci pro děcko. V knize výdeje obědů se v jeho denní rubrice poznamená, že obdržel, co mu patří. Každý pohyb obyvatelstva, odejde-li někdo nebo přibude nová osoba, se pečlivě zaznamenává a oznamuje našemu delegátu. Takové účetnictví na místech spojené s příjmem a výdajem potravin spojuje se pak v jedno centrální v Alexejevce. Funkce jsou čestné, ale za svoji práci tito dobrovolní úředníci do¬stávají trojitou nevařenou dávku; centrální účetní v Alexejevce, slušný, velmi gra¬motný muž, jehož příroda fysicky ošidila, získává za svoji práci čtyřnásobnou nor¬mální dávku, věnuje však svému úkolu veškeren svůj čas.

Co získává občan stravovaný československým národem? Není toho poměrně mnoho, ale po velkém hladovění to ani není přípustno. Každý ví, že ráno v 5 hodin (v době polních prací) obdrží půl libry výborného žitného chleba z české mouky tři kostky cukru a nádobu husté výživné polévky. Organism si na tuto dobu a dávku zvyká, čili jídlo stává se pro něho dietou. Polévky je tolik, že může býti rozdělena na dvakráte pro jídlo ranní a večerní. Na 20.000 synů a dcer ruského národa touto dávkou bylo zachráněno. …“ (str. 14)

Akci komplikovaly velké vzdálenosti mezi vesnicemi a obtížný terén. Potraviny rozváželi koňskými povozy (i velbloudy), v zimě sáněmi. „V zimě vicekonsul Babka objížděl svěřený mu rayon na saních, často v hlubokých závějích, kdy sníh zasypal všechny doliny, srázy a průvozy, jichž je v Samarských stepích množství a které mohou státi se osud¬nými! Kromě toho v tomto roce bylo v nich nezvyklé množství vlčích doupat, poněvadž po tři roky nikdo vlků nestřílel. Kontrola úseku není tudíž věcí lehkou, a jest pro naše představitele stejně trudnou v krutých mrazech zimy, jako v úmor¬ných vedrech letní holé stepi.“ (str. 13)

Transporty potravin a ošacení přijížděly do větších center po železnici. „… První přivezl de¬legát vicekonsul Babka, když poprvé odjížděl v lednu 1922 na místo, druhý pro¬vázel v dubnu dr. Flanderka, úředník ministerstva zahraničních věcí, třetí při¬vezl jsem já“ píše Němeček.
„Příjezd těchto transportů, především ovšem prvního, znamenal vždy pro místní obyvatelstvo největší svátek: Svátek záchrany od smrti hladem. V každé vesnici byly pořádány velké slavnostní mše svaté pod širým nebem, kde pokorně a hlu¬boce upřímně lid modlil se za blahobyt a zdraví československého národa. Náš delegát byl při té příležitosti předmětem velké pozornosti všeho lidu; po mno¬hých slavnostních řečech byly mu předávány malované děkovné listy s podpisy představitelů místní selské rady a pravoslavné církve. Okamžiky ty byly velmi dojemné, a asi málokterý gubernátor byl přijimán tak, jako náš delegát — na důkaz vděku za záchranu života.“ (str. 15)

Jak naši komunisté lhali

Někteří neodpovědní novináři, spjatí s ideologií šťastných zítřků, se pravděpodobně spolehli na zaručené informace svých moskevských soudruhů (možná ani to ne, možná si jen vystačili s revolučním nadšením), aniž by sami o hrůzné skutečnosti cokoli věděli. Cituji: „… V tomto ohledu způsobily některé komu¬nistické časopisy poslední dobou ve veřejnosti jakousi nejistotu zprávami, většinou bez udání pramene otiskovanými, dle kterých úroda letos v Rusku je tak bohatá, že prý umožní nejen výživu domácího obyvatelstva, nýbrž i vývoz obilí do ciziny. Kdo jen trochu vážně sledují situaci v Rusku, viděli na první pohled, že jde o neomluvitelnou tendenční mystifikaci, kterou lze vysvětliti jedině nekritickou a nezodpovědnou snahou o vyvolání přízni¬vých představ o stavu Ruska za dnešního režimu. Ve zprávách těchto obsaženo bylo i docela falešné tvrzení, že prý sovětová vláda dokonce dovoz cizího obilí zakázala, což ovšem v zápětí zástupce R. S. F. S. R. v Praze na dotaz zdejší vlády vyvrátil…“ (str. 5)

To sovětský list „Izvěstija“ byl pravdomluvnější. Podal zprávu o inspekční cestě předsedy Pomgolu, taváryšča Kalinina, na Krym (červenec 1922): „… V městech hladoví od 60—80 procent, na venkově do 90 procent obyvatelstva. Oseta celkem jen pětina půdy loni obdělané, při čemž všechny ozimy propadly zkáze a jarky slibují jen prostřední sklizeň. Celková úroda vystačí nejvýše na jeden a půl měsíce. … Zásobování oby¬vatelstva potravinami děje se, díky rozsáhlé pomoci zahraničních organisací zcela uspokojivě; živí se přibližně od 70—80 procent hladovějícího obyvatelstva." (str. 6)
Což jinými slovy znamenalo, že 20-30 procent obyvatelstva, čili v poměrech této velké země milióny, umíraly hladem!

Dr. Sychrava to komentoval takto: „…Nic nemůže nám … zabrániti, aby dílo, jež vykonáme svým poměrem k našim možnostem a silám bylo mezi všemi na místě prvém, … K docílení tohoto výsledku je ovšem třeba hodně práce, nezištné a soustavné a také vytrvalého boje proti sobectví a lhostejnosti ke každé lidské bídě, které stále tolik kolem sebe vidíme. Nemenším nebezpečím než nezakryté sobectví a lhostejnost jest však i určitý druh přátelství a lásky k ruskému národu, lásky, jejíž hlasatelé nevidí, že milují vlastně jen svou fantasii a sebe sama ve svých politických illusích, nikoli však skutečný ruský lid, k jehož hro¬madnému umírání přihlížejí s pokrčením ramen, k němuž dovedou nanejvýš ještě připojiti filosofickou úvahu o nevyhnutelnosti takových obětí.

Proti takovému fanatismu, jenž bohužel není u nás zjevem řídkým, je nutno jíti přirozeným lidským citem, zdravým smyslem a positivní prací. Byť taková práce byla tichá a nenápadná, může vzejíti z ní dílo velikého významu, jehož význam zůstane neotřesen i tehdy, až sřítí se v niveč leckterá vidina různých fanatiků, snících o zrodu velikých věcí v potocích krve a ve stínu smrti milionů nevinných a bezbranných …“ (str. 8)

Závěrem

Tolik tedy písemné svědectví o hladomoru v Rusku, na Ukrajině a na Krymu v letech 1921-22. A o nezištné pomoci našich předků, na jejichž velké dílo, zvané demokratické Československo, nejsme dostatečně hrdí. Je to naše ostuda, kterou můžeme částečně odčinit i tím, že si ty skvělé momenty národního vzepětí a mezinárodní i mezilidské solidarity alespoň občas připomeneme.

Ale to by bylo málo. Současnost je jiná. Nemusíme řešit osudová dilemata existenční naléhavosti, jako tomu bylo počátkem století dvacátého. Žijeme ve hmotném dostatku, či dokonce v nadbytku. Přesto se nám mnohého nedostává – jsme příliš atomizovaní, anonymizovaní, žijeme iluzí, předsudky, vynášíme soudy na základě prvotních dojmů – prostě – přes veškerou svobodu jsme stále omezení. A to dobrovolně – což není hodno lidské bytosti – toho živočicha, jenž má jako jediný reprezentant živočišstva privilegium volby. A volit v informační společnosti špatně, primitivně, prvoplánově – na základě povrchního úsudku – není to trapné?

Měli bychom si tedy uvědomit, na jak tragickém dějinném kolbišti se dějí ty mohutné demonstrace a méně početné antidemonstrace na Ukrajině. Proč by měli mít Ukrajinci strach z rozpuštění své identity v móři Evropské unie? Proč by měli mít ruští Ukrajinci a ukrajinští Rusové strach z příšerné Hydry eurounijní byrokracie, když ta putinovská korupční je nesrovnatelně horší? Proč si mnozí naši spoluobčané prezidenta Putina idealizují, když mají všude o jeho autoritativní vládě množství dostupných informací? Putin utahuje šrouby. Prohlásil se za patrona světového konzervativismu. Nedisponuje jen obrovským policejním aparátem světským a dalšími silovými složkami státu. Putin má i svou duchovní policii – tradiční pravoslavnou církev. Spojí-li se iracionální prvek víry ve vyvolenost s mocí ekonomickou a vojenskou, bude vygenerována nová diktatura a nový diktátor.

A na tom se přece podílet nemusíme … no ne?

Ať už mlčením, nebo obdivem k Vůdci, slunéčku našemu jasnému, bohatýru dobrotivému … ať už je jím kdokoli. Jak pravila Bílá paní komonická: „Věř, ale komu věříš měř!“

Lubomír Šušlík

Zdroje:
Masaryk, T. G. (2011). Politika vědou a uměním (1911-14). Praha: Ústav T.G.Masaryka o.p.s., Masarykův ústav, Archiv AV ČR v.v.i., str. 509-510.
Motyčka, R. (ed.) (1922, 30. září). Nedejte zemřít hladovějícím v Rusku, na Ukrajině a na Krymu! Oficielní publikace „Ústředí Čsl. dobrov. pomoci hladovějícím v Rusku a na Ukrajině". Volně ke stažení zde na serveru Ulož.to
Recenze knihy J. Hanuše a R. Vlčka „Lenin. Kontinuita a/nebo diskontinuita ruských dějin?“, Český rozhlas Plus – Politická literatura (25.11.2013).