K vánocům jsem dostal po domácku nahraný disk s připojeným dopisem, z kterého vyjímám: Když jsem přišla před mnoha lety do Austrálie, musela jsem, stejně jako vy, překonat mnohé potíže. Zaměstnání, které se mi nelíbilo, neznalost poměrů, jiné zvyky, jina společnost, jistě to všichni znáte, i vy jste tím museli projít. A víte co mi tenkrát moc pomohlo překonávat nesnáze a neklesat na mysli? Písnička. Seděla jsem třeba ve fabrice u pásu na lince a musela jsem celý den opakovat stále stejné pohyby. Abych se z té monotónosti nezbláznila, zpívala jsem si. Nevěřili byste, jak to pomáha . Písnička je velký lék pro duši i pro tělo. Povzbuzuje mysl, hojí smutek, přináší radost. My Češi, Moravané a Slováci jsme, myslím, na světě jediní, kteří disponují tak ohromným bohatstvím národních písní. A nejen národních – sokolské písničky, máme skautské písně a máme nepřeberné množství krásných originálních trampských písní. Zatím co chudinky národní písničky pomalu upadají v zapomenutí, generace našich dětí je už ani nezná. Písničky z trampských potlachů jsou stále i tady v Austrálii ještě slyšet při setkání trampů v přírodě. Bylo by škoda, kdyby měly být zapomenuty. A tak jsem pro vás jako malou pozornost k Vánocům vybrala pár perliček z národní pokladnice. Někomu možná udělají radost ty od táboráku, jinému cimbálová muzika.

Až se ta písnička ztratí, jinou už nebudem mít, jestli nám zahyne, všechno s ní pomine, potom už nebudem žít.

„Obdivujeme všechno,co jste tu udělali – začínali jste z ničeho a jste na tom líp než my doma“ napsal 27. dubna 1990 do Melbourne Václav Havel a pod podpis namaloval srdíčko.

A to mne přivádí ke dni, ve kterém se zastavili i apoštolové na orloji na Staroměstském náměstí v Praze.Vánoční pohřeb Václava Havla. Zní to zvláštně, zní to hořce. Do lafety s rakví, tak stejně jako při pohřbu prvního československého prezidenta T.G. Masaryka (Osvoboditele) v roce 1937, bylo zapřaženo trojspřeží vraných kladrubských koní. Lafeta je součast děla, na níž spočívá hlaveň, je tam umístěno zařízení k tlumení zákluzu a po výstřelu k návratu do původní polohy. Toto nepíši pro nic za nic. Kladrubský kůň je nejstarším a jediným českým plemenem koní, chová se v Čechách více než čtyři sta let. Jeho klabonosá hlava je nesena na vysoko nasazenémm krku a dodává mu hrdý, majestátní vzhled zejména v zápřeži. To také nepíši pro nic za nic. Václav Havel věřil v sílu slova změnit svět. Přijel mezi nás do melbournského Národního domu v roce 1995. Olga, jeho první manželka, i Havel drželi v rukou kytice australských květin obklopeni vděčnými krajany, vítali jsme mezi námi člověka, který podryl totalitní režim, čekali jsme čtyři desítiletí.

Někomu z našich řad se to nelíbilo a na vrata sokolovny přilepil slizký leták vyzývající ke spáchání atentátu na prvního postkomunistického prezidenta. Nebyl to žert tak jako špinavé a nepravdivé ostouzení namířené na Havla. Tak nás slabomyslně častoval na internetu jakýsi anonymní melbournský tupec. Prezidentské letadlo pak na zpátečním letu zdarma odvezlo díky neobyčejnému Havlovu porozumění z Melbourne do Prahy třímetrákový archiv exilového čtrnáctideníku Hlas domova. Strůjce československého osvobození v listopadu 1989 provázely na poslední cestě nejen pražské zvony, ale i cinkání klíčů. Znovu otevřel naši demokracii. Z celého světa přijelo na pohřeb 45 zástupců různých států včetně 15 prezidentů.V republice byl vyhlášen třídenní státní smutek a jedny přední pražské noviny mne oněměly oznámením, že i “fast foody budou zavřeny“. Tím tyto noviny urazily i Havlovu památku, v posledních letech se zlobil nad korupcí českého jazyka. Kdo viděl některé z jeho dvaceti divadelních her, četl některou z jeho knih nebo slyšel jeho projevy, dobře ví, jak si potrpěl na správnou, přesnou a výstižnou mateřštinu.

V první polovině prosince 2011 navštívil Melbourne Havlův přítel, anglický, ve Zlíně z českých rodičů narozený dramatik Tom Stoppard, britskou kritikou pokládaný za následovníka W. Shakespeara. Před lety jsme zde viděli jeho televizní hru z pražského totalitního prostředí a divadelní hru o východoevropských disidentech, obě otřásly světem.

Ta naše písnička česká! Na Havlově pohřbu zazněla Modlitba pro Martu (slova textu napsal Petr Rada, který po roce 1968 zvolil exil a žil osm let v Melbourne), píseň se stala symbolickým projevem odporu proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, po dvaceti letech zákazu ji Marta Kubišová zpívala při vyhlášení Sametové revoluce na Václavském náměstí v listopadu 1989

Ať mír zůstává s touto krajinou / zloba, závist, zášť, strach a svár, / ty ať pominou, ať už pominou. / Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých / zpět se navrátí, lide, navrátí.

Miloš Ondrášek
Melbourne