Před čtyřiceti lety Národní galerie v Canbeře koupila z prostředků australské vlády za 1.3 milionu dolarů obraz nazvaný Blue Poles amerického malíře Jacksona Pollocka (1912-1956) . Je to rozměrný obraz, téměř pět metrů v délce a široký přes dva metry. Byl tvořen na podlaze, malíř z konve na plátno naléval emailové glazury a olejové průmyslové hmoty obsahující roztříštěné sklo, některé nechal stékat. Nepracoval štětcem, ale zednickou lžící, špachtlí a nožem zcela nekonvenčně a snad i pod vlivem psychoaktivních látek. Levicové vládě, která byla tehdy v Austrálii v roce 1973 u vesla, hrozil politický skandál pro rozmařilost. Pamatuji si, jakýsi čtenář se ozval v novinách: „Můj šestiletý vnuk by to dovedl lépe.“ Takových hlasů degradujících avantgardní umění se ozvalo mnoho. Nákup tohoto obrazu hledajícího nové horizonty se ukázal být výhrou. Dnes se jeho hodnota odhaduje na stopadesát milionů dolarů. V padesátých letech minulého století se kosmos umění přenesl z Paříže do Nového Yorku. Spojené státy americké dovolily umělcům (a vědcům) svobodu rozhodování na rozdíl o totalitních států. Modré sloupy ovlivnily nastupující uměleckou generaci.



Jako gymnazista jsem intenzivně hrál na flétnu. Sestry z malého řeholního domu mne požádaly, abych zahrál sólo na půlnoční, dostal jsem pak celofánem přebalený papírový tácek s vánočním cukrovím. České vánoce se v mé době odehrávaly (na flétnu i jinak) od štědrého večera jen několik dnů. V Austrálii začínají již začátkem prosince kromě konzumního šílenství a vyhrávání koled v obchodních domech i doma stromkem a vánoční výzdobou. Girlandy různých ozdob po pokojích, zelený, většinou umělý věnec, smrky zde nerostou, na venkovní dvéře. Kdo bydlí ve vilce, obvěsí ji šňůrami s malými barevnými rožínajícími a zhasínajícími žárovkami. Zdobí se i auta a viděl jsem několik majících na palubní desce malý osvícený stromeček.Toto jsme neznali, jen Gott nebo kdo nás upozorňoval, že „Vánoce vánoce přicházejí, zpívejte přátelé, vánoce vánoce přicházejí šťastné a veselé“

Dostal jsem vzkaz, zda se nechci připojit k orchestru salesiánské oratoře. Řeholní řád salesiánů byl založen v Itálii v polovině 19. století na začátku tamnějšího průmyslového rozvoje s posláním, aby působil mezi mládeží v dělnických předměstích. Domu salesiánů se říkalo a snad stále říká oratoř. Ta, do které jsem byl pozván byla v Brně –Žabovřeskách, měla sál, na jednom konci byl oltář, na druhém divadelní-koncertní podium. Kromě hraní v orchestru mne také pozvali k muzicírování komorní hudby pro flétnu, housle a violoncello, na které hrál mladý kněz. Na jeho příjmení jsem nezapoměl, bylo totožné s mým, nebyli jsme ale příbuzní. Zanedlouho potom došlo k puči v únoru 1948, salesiánskou oratoř zabral komunistický svaz mládeže, kněze internovali. Slyšel jsem, že jednomu či dvěma se podařilo uprchnout. Léta plynula, v roce 1969 jsem s rodinou přijel do Austrálie a o čtyři roky později jsme se jsme se usadili v Melbourne. Dozvěděl jsem se, že v Sydney zemřel český katolický kněz a na jeho místo nastoupil misionář, který ze zdravotních důvodů se musel rozloučit s Indií, kde působil řadu let. Do melbournského rekreačního katolického střediska, kterému se dodnes říká Šumava, přijel sloužit mši misionář ze Sydney. Byl to violoncellista, salesián P. Vladimír Ondrášek, který mne pozval před půl stoletím ke koncertování v oratoři. Oba jsme měli velkou radost, že jsme se setkali i když na druhém konci světa. Při jeho další cestě do Melbourne jsem ho pozval k nám na večeři. Cestou jsme se zastavili v Národní galerii. Na právě probíhající výstavě byl středem zájmu z Canbery zapůjčený Pollockův obraz. Zajímaly mne nejen Modré sloupy samotné, ale i názor stárnoucího kněze, předpokládal jsem konzervativního, který dlouhou dobu žil na indickém venkově izolován od kulurního života. Jak jsem se mýlil! Stáli jsme před Modrými sloupy dlouhou dobu, salesián mne udivil nejen svou vnímavostí, ale i kladným zájmem o nefigurativní výtvarný projev. Dodnes uvažuji, zda to souviselo s jeho abstraktním přístupem k duchovnímu životu.

Když jsme se na výstavě dívali na Modré sloupy, Otec Ondrášek mi řekl, že moderní umění nepochybně roste z pochybností, provokuje, přivádí z míry, vede k hledání, tak jako víra. V Pollockově abstraktním expresionismu jsme neviděli prostředek, který by vysvětloval nebo zobrazoval. Našli jsme v něm kouzlo nečekaného objevitelství. Pravým smyslem takového malířství ale je, že klade otázky. Takže salesián i já jsme se shodli. Jako kdysi při hraní tria pro flétnu, housle a violoncello, tak za půlstoletí nato v názoru na Pollockovy Modré sloupy.





Po únoru 1948 přijelo do Austrálie více než deset tisíc Čechů a Slováků, téměř polovina z nich se usadila v Melbourne a okolí, podobně tak i po srpnu 1968 . V první exulantské vlně byl i katolický kněz P. Josef Peksa. Trvalo mu deset let než si mohl dovolit zakoupit v roce 1959 za pomoci dalších krajanů bývalou farmu na poměrně rozlehlém pozemku na východním okraji Melbourne. Český stavitel a s ním zedníci, pokryvači, instalatéři, elektrikáři a mnoho dalších ochotných dobrovolných rukou postavili nejprve dům se skromným ubytováním pro kněze, pohostinskými pokoji a kuchyní. Později byl přistavěn malý sál, kde se sloužily mše a pořádaly zábavy. Na těchto dvou pilířích zahájil P. Peksa činnost tohoto, řekl bych, rekreačního střediska, zvláště když přibylo volejbalové hřiště, kuželna a velký prostor pro dětské hry. Tomu všemu se začalo říkat Šumava, zvláště když bylo napuštěno Čertovo jezero. Aby se tam nehřešilo, byla vybudována křížová cesta v přírodě a na jejím konci kaplička zasvěcená Pražskému Jezulátku a vedle pomník obětí nacismu a komunismu. Zbožná krajanská rodina nechala postavit zvonici a lurdské grotto.

O nedělích a svátcích bývalo a bývá na Šumavě plno, bylo nutno rozšířit sál a upravit rozsáhlé parkoviště. Bylo to jediné místo ve čtyřmilionovém Melbourne, kde se Češi mohli a mohou modlit v mateřštině, scházet, tancovat, sportovat , bavit se a hodovat. Češi a Slováci světí rybou a nadílkou Štědrý večer, Australanům se spouští Ježíšek komínem následující den. To již bývalo na Šumavě plno. Na svatováclavské pouti bývalo a bývá přeplněno, na Šumavě se dosud prvotřídně, levně a česky vaří. P. Peksa nerozlišoval kdo byl orel nebo sokol, katolík, evangelík nebo žid. Všichni byli vítáni, i ti bez vyznání. Dříve to bylo české rodičovské sdružení, potom Sokol a nyní pro mne česky nepochopitelně pojmenovaná organizace Vodafest, kdo pořádá na Šumavě každoročně o hlavních školních prázdninách stanové dětské tábory s bohatým výchovným a sportovním programem. Setkávají se tak děti českých rodičů a prarodičů pod vedením česky mluvících vychovatelů.

Na pana faráře Peksu dolehlo stáří, nemoc a stesk po milovaných jižních Čechách, vrátil se do republiky a krátce na to tam koncem roku 1993 zemřel. Než odjel, pod notářským dohledem rozhodl tak, že Šumava zůstane v užívání krajanské pospolitosti pokud se tam budou Češi scházet. Byl ustanoven výbor, který se stará jak o udržování budov, ovocného sadu, včelína a vůbec celého majetku, také má na starosti pořádání církevních slavností a světských zábav.

V polovině prosince 2008 přiletěl do Austrálie biskup Petr Esterka , žije ve Spojených státech a po roce 1989 jeho diecéze nepokrývá jen americké, ale i tichomořské české kongregace. Staral se o katolické misie pro usedlíky českého původu. Po dchodu P. Peksy působil v Sydney usazený P.Vladimír Ondrášek, zemřel, pozdější P. Šimek, byl odvolán zpět do České republiky a tak na celém obrovském světadíle zůstal jen více než devadesátiletý exulant – kapucín Otec Aurelián Hrdina v Melbourne, rozloučil se se světem v tomto roce. Byl velmi obětavý i když stáří jeho činnost omezovalo, navíc byl představeným australského řeholního řádu kapucínů. V Melbourne také působil slovenský kněz P. Vojtko, který se ale vrátil na Slovensko. Biskup Esterka během mše sv. na Šumavě oznámil, že z republiky přijede do Sydney nový kněz, který bude také pastoračně působit tam, kam bude pozván. Nepřijel. V Austrálii je církev odloučena od státu, to znamená, že kněží jsou výhradně závislí na podpoře svých kongregací. České katolické pospolitosti nejsou v Austrálii příliš početné a bohužel na mecenáše chudé.

Pan biskup nás vyzval, abychom nového kněze podporovali a to nejen modlitbou. Naštěstí australská katolická církev poněkud přispívá k tomu, aby etnické komunity měly svoje duchovní. Česká republika vysílá do světa české učitele, aby děti českých přistěhovalců učili mateřskému jazyku rodičů. Ministerstvo zahraničních věcí jim poskytuje slušný měsíční plat. Nebylo by tedy možné, aby republika podobně přispívala na vydržování kněze vyslaného do krajanské pospolitosti mimo republiku ? Bohoslužby v češtině, nehledě již ke křtům a pohřbům, hrají nemalou úlohu v životě lidí, kteří žijí v odloučení od původní vlasti a stále hluboce pociťují přináležitost “jak k víře otců, tak k rodné hroudě“. Nemohou se tedy české a slovenské církevní úřady domluvit a ve spolupráci s krajanslým výborem senátu České republiky poslat do Melbourne duchovního, který by se pastoračně staral jak o Čechy, tak o Slováky? Prozatím v čtyřmilionovém Melbourne není ani český ani slovenský kněz.

Miloš Ondrášek
Melbourne