Pro čtenáře blogu Aktuálně jsem pro vánoční období připravil dva články, aby si editor vybral, uveřejnil k mému překvapení oba. Ne všem se líbily. Ta naše písnička česká naznačila obtíže, se kterými jsme se po příjezdu do Austrálie setkávali a co nás posilovalo. Jen na okraj jsem připoměl, že to bylo právě dva roky, co zemřel Václav Havel. Vděčně na něho vzpomínám, kromě jiného jeho zásluhou jsem se mohl po třiceti letech setkat s mým bratrem a poprve navštívít hřbitov, na kterém jsou pohřbeni moji rodiče. Někteří čtenáři se zlobivě ozvali s netajenou nenávistí k prvnímu prezidentu po setřesení komunismu. Můj bratr, kterého Husák strčil do kriminálu, mi řekl, když jsme se po dlouhých letech setkali, že samotka, které se Havel během uvěznění nevyhnul, byla pro bratra děsivou zkušeností a dobrovolně by se do ní nenechal vsadit i kdyby mu slibovali, že bude americkým prezidentem. Jak se tito zpravidla anonymní havlobijci projevovali za totality? V druhém vánočním článku Modré sloupy jsem se pokusil naznačit některé okolnosti, s kterými jsme se v exilu setkávali.

Pro nespokojené s moderním umění to byla příležitost vitriolově dokazovat pochybnou vševědoucnost. Nebo svoje komplexy? Čtvrt století před n.l. Plautus prohlásil homo homini lupus, člověk je člověku vlkem. Co tito vlci v mých dobře míněných článcích sledují? Ukázat, jak jsou chytří? Nebo se mne snaží roztrhat? To by nebylo nic nového, na místě zvaném Jebel Sabaha v Egyptě bylo odkryto 14 tisíc let staré pohřebiště, polovina nebožtíků zemřela násilnou smrtí. Tehdy se útočilo oštěpem, šípem, sekerou. Dnes z České republiky do Melbourne jedovatým slovem.

Přiznávám se, že přes toto všechno se cítím racionálním optimistou. Nikoliv prostřednictvím povahy nebo instinktu, ale sledováním evidence. Následující úvaha, je zcela moje a bez vzorů, může vyvolat diskuzi. Bylo by to bláhové přání, aby byla vedena, pokud to čtenář považuje za nutné, na principu přemýšlivé slušnosti a nikoliv bezdůvodné krvelačnosti?



I řekl Bůh: „Učiním člověka, aby byl našim obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem pohybujícím se po zemi“.
Genesis 1: 26

Člověk je jediné zvíře, které jí, když nemá hlad, pije, když nemá žízeň a kohabituje po celý rok.
Charles L. Montesquieu (1689-1755)

Člověk je jediný tvor, který spotřebovává, aniž by produkoval. Nedává mléko, neklade vejce, je příliš slabý utáhnout pluh, neběží tak rychle, aby chytil králíka. Přesto panuje nad všemi zvířaty.
George Orwell (1903-1950)

Evolucionismus, zejména darwinismus, se velmi zamlouval Marxovi a jeho spolupracovník Engels se pokusil vyložit vývoj člověka spisem „Podíl práce na polidštění opice“. Charles Darwin (1809-1882), anglikánský kněz, se domníval, že hlavní příčinou proměny organismů během generací je přírodní selekce. Tuto metaforu si vypůjčil ze slovníku průmyslového kapitalismu. V době, kdy formuloval svoje myšlenky, nevěděl, že v Brně žije augustinián Gregor Mendel (1822-1884), který na klášterní zahrádce křížil různé odrůdy hrachu. Z těchto pokusů, které úspěšně vysvětlily dědičnost znaků, byly formulovány dodnes platící Mendelovy zákony. Darwin v evolučním procesu nepřisuzoval křížení valný význam, domníval se, že v přírodním výběru se zachovávají pouze ty změny, které napomáhají v konkurenčním existenčním boji. Dnes ale již víme, že u pohlavně rozmnožujících organismů nemůže mechanismus přirozeného výběru fungovat tak, jak si Darwin představoval, nepočítal s dědičností biologické zdatnosti. Dobré geny se nesčítají, mísí se v nových kombinacích nepřenášejících se výhradně po rodičích, ale přes ně od předchozích generací. Dnešní biologie je velmi kompaktní, nová hlediska se narozdíl o humanitních oborů těžce prosazují, snad nejkřiklavější příklad je genetické inženýrství, které dovoluje transformaci samotného života, i lidského. Během mé pětadvacetileté veterinární praxe v Austrálii jsem měl možnost sledovat dva zvířecí druhy, bornejského buvola arni a psa dingo, odvrátili se, či spíše byli člověkem odvráceni od domestikace a zdivočili. Co se s nimi stane? Změní se buvol regresívně v pratura? Vrátí se dingo do své původní podoby, do podoby vlka? Nebo se z něj stane voříšek?

Při dvousetletém výročí Darwinova narození jsme si připomínali jeho stěžejní dílo O původu druhů přírodním výběrem, ve kterém se vyhnul přímé aplikaci na lidské pokolení, to o deset později konfrontoval ve spisu Původ člověka. Bylo to zpochybnění všeho, čemu lidé do té doby svatosvatě věřili, podobně jako více než dvě století starší Galielův pohled „do nebe“. Může darwinismus koexistovat s vírou? V dnešní době pro ty s judeo-křesťanským základem, pokud nejsou fundamentální extremisté, řekl bych, že je to možné.

O co mi jde? Pokouším se porozumět kvalitativnímu skoku, jak se ze zvířete stal člověk. Můj pohled není vyhraněný v projekci, jak studuje evoluční antropolog, molekulární biolog, paleonbtolog, primatolog, lékař (morfolog), evoluční psycholog nebo teolog, ale odpovídá mé profesi, veterinární medicíně. Ze čtyřnožce se stává dvojnohá bytost. V přírodě po dvou nohách běhají za jistých okolností někteří pavouci, některé ještěrky, některé promyky a také medvědi. Tyto a podobné v mých úvahách vynechám. Mám na mysli zvíře z čeledi lidoopovitých šimpanze bonobo (Pan paniscus Schwartz, 1929), je podle posledních zařazení druhově oddělený od dalších čtyř druhů šimpanzů. V přírodě se vyskytuje na poměrně malém území Afriky v republice Kongo, dříve Zaire, kdysi to byla belgická kolonie. Bonobo je náš nejblížší příbuzný s 98 procenty DNA, které jsou vlastní člověku. Lidé v systematice savců byli zařazeni do vlastní čeledě zvané hominidi, dnes čeleď lidoopovitých je spojena s hominidi a tvoři jednu společnou zvanou Homidae. Bioetici se domnívají, že lidoopovitým by měla být přiznána stejná práva, jako mají lidé. Toto dilema ponechám filosofům a případně zákonodárcům. Bonobové komunikují v tlupě hlasovými projevy a nejsou v tomto společenství proti sobě agresivní, nepožírají svá mláďata, jsou inteligentní. V zajetí projevují altruismus, soucit a schopnost se vcítit do prožitků svého klanu, snad je tak i ve volné přírodě. Obličejové změny poukazují na radost, příjemné pocity, ale i bolest a smutek. Nemají ale smysl pro “výměný obchod“ - pro handlování s potravou. Patří však s člověkem k jediným příslušníkům živočišné říše, kteří kohabitují tváří v tvář, aby to bylo možné, zevní samičí pohlavní orgány se posunují mezi pánevní končetiny. Ostatní opice je mají lokalizovány v hyžďové části těla. Frekvence pohlavního styku bonobů je velmi častá a to nejen za účelem plození. Nevyhýbají se masturbaci.

Šimpanzové jsou srstí porostlá zvířata, které je nesrovnatelné s lokalizovaným ochlupením člověka. Mohl by tento rozdíl signalizovat rozhodující předěl ve vývojové línii? Za signifikantnější pokládám jiné okolnosti. Jednak anatomické změny pohybového aparátu, zejména pánevních končetin. Vedla tato modifikovaná morfologie k vertilizaci anebo to bylo naopak? Vzpřimování si vyžadovalo změny na páteři, zejména pak pánve a jejího skloubení se stehenní kostí, přizpůsobení osy koleního kloubu, kotníku a tvaru chodidla včetně vytvoření paty. Nyní víme, že primární důvody anatomických modifikací nejsou změny genů, ale změny regulací genů, které řídí vývoj. Zděděný lidský genom (21 tisíc genů) se v podstatě nelíší od tohoto počtu u jiných zvířat, k vytvoření nového druhu je zapotřebí tyto geny poněkud promíchat. Sedm krčních obratlů nemá jen člověk, ale i žirafa. Rýsuje se mi docela jasně důvod těchto “úprav“, v tomto případě ve velikosti žirafy, která se přizpůsobuje výběru a lokalizaci potravy. Pračlověk se přestěhoval ze stromů na zemi, to vedlo k terestiální lokomoci a změně diety. Vzpřímení a dvojnohost musely vést k úpravě kardiovaskulárního a nervového aparátu. K pozemnímu životu se musela přizpůsobit termoregulace a tělesný metabolismus. Je jen logické, že se ukázaly negativní aspekty, např. obtížnější porod následkem změněné konfigurace pánve a zúžení porodního kanálu, náchylnost k některým onemocnění zejména zatěžováním pohybového aparátu apod. I patologické prostředí se “polidšťovalo“, interakce vývojových forem musela postrčit také odolnost proti nově transformované choroboplodnosti. O bakteriích a virech se neodvažuji spekulovat, biosystem je na nich závislý a při jejich absenci dochází k poruchám imunitního aparátu a tělesného zdraví. Nutně došlo k jisté ztrátě v příjmu “zelené“ potravy, ale na druhé straně dieta se osudově obohatila o bílkoviny živočišného původu, což vedlo k zvětšení mozku, rozvoji paměti a inteligence vůbec. Tomu také napomáhala schopnost masitý druh potravy získat, převážně ulovit. Tato vývojová cesta trvala dva a půl milionu roků.

Následující spekulativní úvahu pokládám za dominantní ve fázi, raději bych řekl v momentu, kdy zvíře přestalo být zvířetem a stalo se člověkem. Z posledních paleontologických nálezů vyplývá, že Australopithecus sediba již mohl používat jednoduché nástroje, navrhuje se ho nazývat Homo sediba, reklasifikován z Homo habilis, stále to ale nebyli lidé v dnešním slova smyslu i když jejich ruce se staly obratnějšími, znali pazourky a jstě senějak navzájem dorozumívali. Jejich kostní anatomická stavba byla shodná s tou, kterou se vyznačuje dnešní člověk – pět prstů připojených k zápěstí napojeného na dvě kosti předloktí a nakonec k rameni vedoucí dlouhou pažní kostí. Tato hrudní končetina má podobnou strukturu u obratlovců od žab, netopýrů až po slony, rozdílnost má na svědomí síť mnoha genů s afinitou na prostředí a způsob života zvířete. Velikost zubů se zmenšovala a docházelo ke změnám na hlasivkách k umožnění modulovaných hlasových projevů. Zůstanu-li u pralidí vyvinutých z šimpanzů, usuzuji za rozhodující okolnost zlidštění evoluci reprodukčních orgánů a jejich funkcí. Pohlavní ústrojí samice se z viditelných hyždí posunem dopředu dostalo na nejméně přístupné místo. To mělo za následek, že již žena se stala sexuálně selektivní a její emocionalita a kognitivní schopnosti silně zesílily. U samce, který se stal mužem, pohlavní orgán se naopak frontálně situoval, aby jeho partnerka měla možnost vizuálně uvážit, zda ho přijme s intuicí směřovanou na genetický výběr. Samci se někdy tělesně líší od samic téhož druhu, připomínám např. jeleny, u kterých parohy slouží k boji o samici, nebo pávy, jejichž ocasní péra “přemlouvají“ ke spáření. Trvá delší, někdy i dlouhou vývojovou dobu, než se tyto sekundární pohlavní znaky vyvinou a jsou vlastní těm, kteří jsou odolní, přetrvávají nejrůznější zevní negativní vlivy a tak jsou přítažliví v aspektu generačně přenášející silné genetické línie. Snad se mohu v této souvislosti zmínit o výzdobě těla např. novoguinejských pralesních mužů – žlutou a červenou hlinkou pomalované torzo a část obličeje, hlava je dekorovaná zvířecími zuby a rajčími pery, což zdůrazňuje jejich fyzickou i mentální schopnost takové ozdoby získat a tak i sexuální atraktivnost. Objevuje se rys primitivní ekonomie, jde o “výměnu zboží“ - handlování s potravou. Byl to následek “vaření“, úpavy zejména masa nad ohněm ke zlepšení stravitelnosti. práce. Žena se věnuje sběračství. Muž lovu, začíná se podílet na péči o své dítě.

Charakteristickým rysem ženského reprodukčního cyklu se stala absence estru a skrytá ovulace, což pokládám za spolurozhodující v evolučním procesu, zvíře se mění v člověka. Estrus, říje, reprodukční fenomen všech savců kromě člověka, je založen na stejných fysiologických a hormonálních ukazatelích, každý zvířecí druh je ale rozdílně manifestuje. Abych je alespoň poněkud přiblížil, uvádím jako příklad psa. Pohlavně dospívá za 6 a 8 měsíců po narození. U fen k ovulaci, uvolnění zralého vajíčka schopného oplodnění z vaječníku do dělohy, dochází jednou, u většiny plemen dvakrát za rok. Tento proces, estrus, trvá pak přibližně jeden týden, je provázen zduřením zevní vulvy a výtokem, fena barví. K oplodnění zpravidla dochází v druhé polovině říje, které u psů říkáme hárání. Délka březosti je 58-63 dnů. Skot pohlavně dospívá za 4 až 8 měsíců po narození, kráva se říjí, říkáme běhá, po celý rok v třítýdením cyklu. Říje trvá v průměru 18 hodin, březost 280 dní. U šimpanzů trvá reprodukční cyklus 35 dní. Ovulaci samičí zvířata signalizují zduřením anogenitální oblasti provázené charakteristickým zbarvením. Tyto příznaky jsou u primátů velikostí a barvou variabilní, vždy však signifikantní. U ženy k takovým změnám nedochází, cyklus trvá 28 dní, k ovulaci, která je skrytá, to znamená, že se neprojevuje nápadnými zevními symptomy, dochází mezi 13 a 16 dnem. I když její zevní pohlavní orgány nejsou změněny, je ovlivněno chování, žena ovulaci vnímá, což má sociobiologický význam. Během menstruace nemůže až na vyjímky dojít k oplodnění, krvácení, symptomatický projev děložního cyklu, vzniká poklesem vaječníky produkovaných hormonů. Nemůže se ztotožnovat s říjí samičích zvířat, u kterých pouze v tomto období může dojít k oplodnění, nezáleží na stáří. Statistické údaje napovídají, že ženy se v současné době dožívají 78 roků. K menopauze, ztrátě menstruace po přechodu, pozbytí naděje na oplodnění, dochází o 40-30 let dříve. Co tomu říká evoluční teorie? Péče o vnoučata? Muži mohou být fertilní do pozdního věku.

Olfaktorické podměty mají během reprodukčního cyklu u zvířat značný význam. U lidí čichové vjemy jsou potlačeny, i když nemůžeme popřít v jejich pohlavním životě signály tohoto druhu. Nepochybně to byly endokrinologické, ekologické, nutriční a sociostrukturální vlivy, které tak podstatně zasáhly do evolučního procesu primátů. Přírodní selekce formovala a modifikovala DNA genů a jejich schopnost přizpůsobit organismus ke specifickým potřebám a okolnostem. Došlo k anatomickým změnám a novému typu reprodukční strategie. Bipedie, lokalizace genitálií a podmínky životního prostředí (pravděpodobně savany) se pak podepsaly na celkovém vzhledu Homo sapiens, který se z Afriky vynořil před 250 tisíci roky před naším letopočtem a kolonizoval celou naši planetu s vyjímkou jihopolární oblasti. Jeho vnitřní tělesné procesy již zůstaly bez výrazných změn a adaptace v souvislosti s rozdílným životním prostředím se omezila převážně na obličejové rysy a barvu pleti. Přizpůsobování ale bylo výrazné v projekci kultury a technologie. Příznačný byl rozvoj mozkové činnosti a chování včetně sexuální aktivity. To pak vedlo k vytvoření nové sociální struktury. Přes všechny snahy racionálně osvětlit evoluční línii uvažuji nad tím, jak mocné a čemu plně podřízené musely být ekologické změny, aby tak pronikavě zasáhly do transformace tělesné stavby a u samic do morfologie zevních a fyziologie vnitřních pohlavních orgánů. Vyvolaly zánik říje a přivolaly menstruaci včetně skryté ovulace. To je unikátně a fenomenálně lidské. Ecce homo!

Miloš Ondrášek
Melbourne