Už zas je tady zima. Vplížila se k nám docela nenápadně zadními vrátky, převlečená do protivně vytrvalého deštíku, který se pod rouškou noci proměnil v bílé vločky, s nimiž přikvačil i mrazík. Tentokrát s malým „M“, bez Ivánka, Nastěnky a Baby Jagy, zato s ledovým větrem v zádech. Meteorologové, stejně jako mé mírně vybydlené klouby, už tři dny předem halasně vykřikovali a troubili na poplach, ať se všichni připraví na zmrazky, náledí, závěje a další středoevropské zimní lahůdky, případně nechť ti, kdo si to můžou dovolit, zůstanou v teple a s hrnkem teplého nápoje vyhlížejí příchod jara.

Navzdory třiceti letům práce v dopravě jsem se jaksi pořád nestal multimilionářem, takže podobné výzvy se mne netýkaly a musel jsem si jako profesionál s nepřízní počasí poradit. Úkol byl jednoduchý – odvézt náklad stavebního materiálu z Moravy na stavbu dálnice do slovenského Martina. Zdánlivě primitivní, ba přímo nudné zadání se ihned změnilo v „žůžo dobrodrůžo“ při nájezdu z okresky na silnici E 75. Zdolávání mírného, avšak ledem pokrytého stoupání prověřilo jak zbrusu nové záběrové pneumatiky, tak funkčnost uzávěrky diferenciálu. No potěš koště, pravil jsem se zpocenými zády a pokračoval na hraniční přechod Mosty u Jablunkova – Svrčinovec. Sněhová kašička rozježděná kolonami polských náklaďáků, řítících se na Balkán a do Itálie, hezky přimrzala, soli nikde ani zrnko, přestože bylo půl šesté ráno. Silničáři opět evidentně VŮBEC nečekali, že by v prosinci mohlo začít sněžit, stejně jako Karel Gott každoročně nikdy VŮBEC nečeká, že by mohl znovu dostat Českého slavíka. Do zimní romantiky jsem prostě skočil rovnýma nohama. S pomocí Boží a jindy proklínanou elektronikou se můj tahač nakonec na bývalou celnici jaksi dohrabal, či spíš dosmýkal, zatímco já jsem se osypával při představě, co mne čeká na Slovensku.

S rozsvícením kontrolky na slovenské mýtné krabici ovšem kdosi mávl kouzelným proutkem a první lekce krasobruslení letošní zimy se změnila ve standardní jízdu na mokré, řádně vysolené cestě až na místo vykládky. Tam na mne čekali šikovní a ochotní chlapíci, kteří v tom mrazu dokonce i pracovali, takže jsem poměrně brzy mohl vyrazit zpět do zemí Koruny české. Pohodová nálada mne ovšem přešla ihned poté, co jsem si v rádiu vyslechl slovenské zpravodajství. Kromě dopravních problémů na opravdu horských přechodech zvěstovalo i suverénně nejdelší kolonu právě na Svrčinovci, tedy na přechodu, který jsem ráno taktak překlouzal. Nevěřícně jsem tak dlouho hleděl na sluncem zalitou krajinu s popraškem sněhu a černý asfalt před sebou, až jsem málem vrazil do posledního auta dvacetikilometrové kolony, jejíž čelo blokovalo kilometr dlouhé stoupání na české straně.

Rezignovaně jsem uvařil „dlouhé kafe“ do termohrnku, oblíkl si větrovku a šel protáhnout nohy ven z auta mezi ostatní řidiče, zavzpomínat na staré dobré československé časy, kdy se nám o zimních pneumatikách nezdálo ani v těch nejdivočejších snech, a přece všichni všude dojeli, kdy silničáři uklízeli cesty nejen ve dne, ale i v noci, kdy nezajistit příjezd „autobusů – šichťáků“ znamenalo pro řidiče sypačů a sněžných pluhů koledovat si o snížení mzdy na holý základ, což tehdy bylo padesát procent normální výplaty, na dávné doby, kdy na parkovištích okresních správ silnic stál dvojnásobný počet sypačů a za nimi byly v záloze přichystané tatry z ČSAD s obrovskými pluhy, jaké se už dnes nevidí, na staré řidiče – machry, kteří s nimi uměli přehodit shrnovaný sníh i přes dvoumetrovou bariéru, a taky na časy, kdy problémové úseky projížděli silničáři několikrát tam a zpět, aby je udrželi sjízdné, zatímco dnes je svátek, když se objeví na stejném místě po čtyřech hodinách, na časy kdy ve stoupáních byly co třicet metrů označené kupy posypového materiálu a na každém poli stály větrolamy, zatímco dnes není nikde nic. Snad posté jsme rozebírali, proč ve zbytku Evropy, od Francie po Rumunsko, jsou schopni sypat sůl na cesty dřív, než spadnou první vločky sněhu či první kapky mrznoucího deště, zatímco čeští solničkáři se milostivě vyhrabou do terénu, až zkřížené kamiony spolehlivě zatarasí všechny silnice v jejich rajónu. A po tisící jsme mudrovali nad součinností dopravní policie se silniční údržbou v jiných zemích, kde jsou schopni auta odstavit a zapadané silnice za dvě hodiny uklidit, zatímco u nás propuká při pěti centimetrech bílého nadělení na D1 u Humpolce totální chaos a kolony stojících aut se táhnou všemi směry napříč celou republikou.
Někteří řidiči pravili, že to je strašný bordel, zatímco druzí tvrdili, že za to může rozdělení silnic mezi stát, kraje a obce, ti třetí se hádali, že za to můžou o sto procent prodloužené doby zajištění sjízdnosti silnic a čtvrtí dokazovali, že když se šetří až na krev a ořezává až na kost, občas se stane, že se pak místo jízdy stojí, ať to stojí, co to stojí.

A mně ty pravdivé věty připomněly, že za reálného socializmu náš zřizovatel, tehdejší krajský národní výbor každoročně zvedl plán výkonů o pět procent a snížil náklady o tři procenta, takže to vycházelo, že za nějakých dvacet, třicet let budeme vozit zboží na dvoukolácích.
Jak je vidět, papaláši a jejich vidění světa od zeleného stolu se nemění...

Luděk Olšový