Z mnoha níže uvedených důvodů nebylo možné nereagovat na názory ohledně feminismu, jež vyslovil tak absolutisticky ve své eseji Kultura smrti a rodová ideologie pan Tomský. Kupodivu se ve svých křesťanských vývodech shodne i s mnohými ateisty. Společným jmenovatelem je totiž intenzivní pocit vytrácení panství muže. Díky této emoci můžeme vidět v mnoha odezvách pod esejí, že ateisté jsou stále ochotni akceptovat praktické křesťanské vzorce, pokud se jim to případně hodí. Skoro se vyvolává dojem, že mužství a křesťanství zde jedno jsou. Anebo ateisté přece jenom nejsou úplně nevěřící?

Je pak skutečně alarmující, že české feministky nezajímá církevní kritika. Příčin je hned několik. Na českých teologických fakultách je téma feminismu reflektováno příliš formálně a bez skutečného zaujetí. Gender studies na fakultě Humanitních studií v Praze schází patřičné tematické vyostření, které by mělo kontroverznější, společnosti viditelnější, citelnější charakter. Nejkontroverznější témata feminismu tak zůstávají stále v oblasti teologie. Proč? Protože právní situace v zemích EU respektuje na papíře formálně všechna práva žen. I když je nedokáže uskutečnit a prosadit, vždycky se snadno odvolá na tvrzení: zákon rovnoprávnosti žen nebrání. A je to pravda. Na druhé straně se EU současně opírá o výkonové vidění světa a nalézá tak vůči feminismu v mnohém stejné argumentace jako katolická církev.

Skutečný spor feminismu s většinovou společností zůstává stále stereotypně sporem teologickým. Rozeznáváme historicky tři vlny feminismu. První vlně feminismu šlo o prosazení politických práv: volební právo, občanská práva, zejména právo na vlastní majetek. Typickými představitelkami byly v závěru 19. století tzv. sufražetky. Českým zemím se problém takřka vyhnul. Díky vlivu Alice Masarykové se prostřednictvím ústavy z roku 1920 ženy dostaly ve všech ohledech na roveň mužům. V duchovní oblasti díky vzniku církve československé husitské se v Čechách nekonal ani boj za svěcení žen na kněze. CČSH byla průkopnicí v této oblasti a vysvětila první ženu na kněze už v roce 1948, tedy daleko dříve než většina protestantských církví v Evropě. Druhá vlna feminismu, modernistická, se po druhé světové válce snažila právě o církevní průlom: zrovnoprávnění v otázce svěcení žen na kněze. Také díky opožděné reakci protestantských církví na daný problém došlo na celém západě ke značné sekularizaci feminismu, velkému exodu z církví po vzoru Mary Daly.

Jestliže první vlna byla bojem de iure druhá vlna byla bojem za rovnoprávnost žen de facto. Velmi výstižně problém feminismu vyslovil John Mill. Feminismus je problém cítění. Myslel tím, že není nejtěžší získat pro problematiku ženských práv korektní právní souhlas. Ten ale nenásleduje přesvědčení, tudíž praxe de facto nerespektuje zákon, v němž ani nejsou žádné sankce, zejména z toho důvodu, že je velmi nesnadné nerespektování ženských práv prokazovat. Je samozřejmě absurdní, aby za účelem prokázání domácího násilí seděla v bytě rodiny nepřetržitě feministická hlídka.

Třetí vlna feminismu je postmoderní a datuje se od devadesátých let minulého století. Z mnoha příčin u nás nemá tato vlna žádné viditelné a populární aktivist(k)y. Feministka je mužatka, nepřítel a i z hlediska žen podivná, sama sebe vyřazující, sexuálně neuspokojená, osoba. Z uvedených příčin, v podstatě neproběhnuvších prvních dvou feministických vln nezískal feminismus spravedlivou aureolu. Poslední příčinou je všeobecná absence společenské reflexe postmodernity. Postmodernismus se v mnohém podobá povinným marxleninským úlitbám, které se za komunismu připojovaly k odborným publikacím. Schází tomu přesvědčení, zaujetí a aktivistická praxe. Postmoderní myšlení staví nad biblickou pravdu a filosofii zdravého „mužského“ rozumu toleranci a dialog každého s každým. Tolerance a dialog znamená, že vynese v diskurzu mluvčí svou kartu a vede dialog prostřednictvím argumentů, které by měl dokázat přijmout i proti svým pravdám. Slyšet, poslouchat, neodmítat a priori a hledat slučitelnost, případně i neslučitelnost opřenou o konkrétní neodstranitelný argument.

Pan Tomský jako teolog samozřejmě ví, že biblické pravdy obsahují prokazatelné rozpory několika vedle sebe stojících pravd. Příkladů je mnoho, ale jeden za všechny. Mnoho věřících rozdělují nekompatibilní texty: jeden, který říká, že v Kristu už není více rozdílu mezi otrokem, mužem a ženou a jiný, že ženy mají v zástupech mlčet. Výkladové koncepce ilustrují různé denominace církví v čele se známým rozporem mezi katolictvím a protestantstvím. Písmo je možná bezrozporně pravdivé, ale my ho zatím špatně a nejednotně chápeme. Filosofii zdravého rozumu si můžeme představit každý podle svého rozumu. A také se tak děje. Jakmile si vyslovíme osobně procítěnou vlastní pravdu, diskuze končí. Přitom naše různost naznačuje, že konstruktivním pokrokem může být jedině konsenzus. Kompromis, jako sleva z vlastního názoru by právě měl být pravým projevem mezilidské lásky. Jestliže je schopnost ženy rodit děti výhodou a současně mužskou nevýhodou, že tuto oblast nemohou mít nikdy pod kontrolou, dochází k patriarchálnímu silovému řešení, k co nejširší kontrole sexuality žen.

Politická a společenská emancipace není zdaleka dokonaná. Nejde totiž jen o stejná občanská práva na papíře, ale o vykonávanou praxi. Filosofie zdravého mužského rozumu založená na ničím neomezeném panství výkonu v praxi zaměstnanosti vidí v mateřství handicap. Mužskou filosofií definovanému výkonu nemůže nikdy žena plně vyhovět. Proto musí i postmoderní feminismus stále stavět politickou a společenskou emancipaci na první místo, protože bojuje, nejen za sebe, proti zásadnímu a nepominutelnému dogmatu absolutní hodnoty a (pravdivosti?) výkonu. Jak snadno by se otupilo ostří feminismu, kdyby došlo k všeobecnému uznání a ocenění mateřství, jako srovnatelného komerčního výkonu.

Genderová studia jsou vědou právě proto, že ukazují na přirozenou možnost člověka definovat svou sexualitu bez ontologické závislosti na ontologii těla. Toto pravé osvobození člověka od společenského diktátu, kým jedinec je a má být, se konečně dostává do plné pravomoci jedince. Nelze se neusmát nad licoměrností odpůrců této svobody, kteří ji vydávají za hrozbu zániku rodiny, přičemž současně vystavují rodinám nesnesitelné ekonomické podmínky, které omezují porodnost více než sama antikoncepce.

Muži ztrátou patriarchátu nemusí trpět. Je to jen osobní problém, který není nutno paušalizovat. Partneři v soužití se mohou na rozdělení svých povinností stále dohadovat dle libosti a praktické ekonomičnosti. Změnou je pouze nutnost uznání úlohy neustálého vyjednávání této dohody. Pro soužití partnerů nelze nadále nastolovat starověké vzory a tvářit se, že se společnost za tisíce let nikam nevyvinula. Náhradou patriarchátu není a nemá být matriarchát, ale postmoderní partnerské soužití vyhovující oběma stranám. Takovou dohodou může být v soukromí rodiny třeba i patriarchální uspořádání, pokud si to tak oba partneři přejí. Proč ale vydávat tento přístup za jediný správný? K tomu není žádný jiný důvod než jednostranná kontrola panství absolutního výkonu. Ve stejném světě současně s absolutními modely tradiční rodiny a absolutního výkonu existuje příznačně velká životní doména sportu, kde jsou kategorie mužů a žen odděleny a nikdo nic nenamítá. Naopak, vedle těchto hlavních kategorií existují i kategorie žáků, dorostenců, juniorů a veteránů. Přitom sport rozhodně nevede k žádnému rozdělení a likvidaci společnosti. Není na čase se poučit a kategorizovat podobně pohled na společenský výkon? Skutečným problémem společnosti jsou totiž právě absolutní pravdy, které v praxi stejně nikdy nejsou plně normalizovány.

Směšné tvrzení o feminismu, jako kultuře smrti, je neudržitelné tváří v tvář skutečnosti, že feministky na rozdíl od protestantů nikdy nevedly proti mužům válku. Postmoderní feminismus dobře ví, že není jedinou a úplnou pravdou. Pohybuje se pouze ve sféře slučitelnosti a tolerantní plurality. Nevytváří politické strany, ani teroristická hnutí. Vytvořil však jeden originální a pozoruhodný pojem. Plnost lidství. Klade tím neustále zásadní otázku: je žena, důchodce, dítě, postižený, Rom, blázen, básník, kulturní antropolog, homosexuál, transsexuál, nepřizpůsobivý bezdomovec, libovolně barevný utečenec, neschopný povaleč méně plnohodnotným celým člověkem než přirozeně absolutní muž?

Zdeněk Horner
teolog a genealog na volné noze