V září 1999 se v Hradci Králové konal VIII. sjezd českých historiků. Bylo to právě 10 let po převratu a českou historiografickou obec čekala reflexe řady témat, jež charakterizovala rozvíjející se dějepisectví mladého demokratického státu. Samozřejmě se zde kromě toho diskutovaly i ryze odborné příspěvky věnované specifickým okruhům historického bádání.

Vcelku poklidnou hladinu probíhajícího sjezdu rozčeřilo vystoupení tehdy začínajícího historika Martina Nodla, který se poměrně ostře opřel do svých starších kolegů s poukazem na jejich kontroverzní (anebo potenciálně kontroverzní) odbornou minulost. Jeho kritika nesměřovala na adresu nejstarší generace, tedy těch, kteří vystudovali v 50. letech a v mládí se angažovali v KSČ, nýbrž na ty, již více či méně pohodlně propluli obdobím normalizace. Důvod? Asi lze stěží co vyčítat těm, co v dětství či mládí prožili hrůzy druhé světové války a v kontextu dobového myšlení uvěřili komunistické myšlence. Ve druhé polovině 50. let většinou prohlédli, v 60. letech se někteří z nich intelektuálně i politicky angažovali v procesu uvolnění, po roce 1968 pro své postoje museli opustit svá zaměstnání, byli přeřazeni na fyzicky těžké práce a nezřídka se angažovali v disentu. Po sametové revoluci pak významně přispěli nejen k obnově nezávislého českého dějepisectví, nýbrž také k napsání stěžejních děl o období nesvobody. Patří mezi ně takové osobnosti jako Zdeněk Kárník, Karel Kaplan, Miroslav Kárný, Josef Polišenský, Jan Křen či Vilém Prečan.

Naopak kritika vůči střední generaci, která dělala kariéru za normalizačních let, se zdá být oprávněná. Přesto mezi účastníky historického fóra vzbudila dusno a znechucení. Proč? Cituji Petra Čorneje:

Jakkoliv je Nodlův referát inspirativní, budí ve své první části spíše nesouhlas. Pokud hodlal autor lidi naštvat (adekvátnější by asi byl peprnější český výraz), pak se mu to povedlo. Proč? Text vypadá sice na první pohled odvážně a statečně, ale není tomu tak. Trpí totiž obvyklým rysem většiny dnešních výpadů. Nikoho nejmenuje […], avšak ani z kontextu není patrné, na koho míří. Všechny příslušníky generace, narozené na přelomu 40. a 50. let, proti níž především útočí, šmahem odsuzuje a háže do jednoho pytle. Nezajímá ho, kdo byl bezpartijní a kdo ve straně, kdo vyloučený a kdo vyškrtnutý, kdo se, ač straník, choval poměrně slušně, kdo zastával funkce a kdo živořil na okraji, kdo měl dobré bydlo s přístupem k literatuře a kdo utíral prach na regálech.

Aby bylo jasné, každý, kdo v 70. a 80. letech pracoval v oboru, dělal kompromisy, někdo větší a někdo menší. I lidé, kteří se živili redakční prací, často upravovali marxistické výplody, knihovníci půjčovali marxistickou literaturu, studenti si z ní pořizovali výpisky... Přiznávám, že ani já jsem se nevyhnul pochybením a pokleskům, které mě mrzí a jež jsem se vždy snažil rychle napravit.

[…]
Martina Nodla jsem učil tři semestry. Vím proto, že se často projevoval sveřepě, konfrontačně, obtížně se vyrovnával s jiným míněním. Což o to, opravdové osobnosti bývají vyhraněnými a nezkrotnými individualitami. Více mne mrzí jiná věc. Mezi řádky proniká do věcných argumentů špatně tajená zloba a řevnivost, podivuhodně se snoubící se skrývaným kalkulem. I v obecné rovině je totiž patrné, že autor útočí na ty, které nepotřebuje a kteří mu z rozličných důvodů překážejí (generace narozená kolem roku 1950), zatímco jiné lidi šetří či bere v ochranu.

Dušan Třeštík pak ve své reakci poukazuje na poněkud hořkou skutečnost, že morální povýšenost ze strany třicetiletých pramení z faktu, že tato nejmladší generace prostě neměla možnost se namočit. Nejde tedy o to, že by Nodl neměl v lecčems pravdu, nýbrž spíše o způsob, jakým své myšlenky prezentoval, o arogantní postoj mládí, které na poli historického bádání doposud dosáhlo jen zlomku toho, co předchozí generace. Lze tak hovořit do značné míry o generačním střetu.

Nodl má alespoň tu přednost, že se jedná o talentovaného historika, jenž během dalších 15 let učinil na poli dějepisného výzkumu kus práce. O některých dalších příslušnících jeho generace se to ovšem říci nedá, což se projevilo – jak jinak – v případě citlivých, celospolečensky rezonujících témat dotýkajících se zveřejňování dokumentů StB a vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů.

V demokratické společnosti je jedním z trvalých imperativů právo na ochranu osobních údajů. Když se na podzim roku 2005 připravoval zákon o zpřístupnění svazků StB, toto právo z něho bylo kupodivu vyjmuto. Skupina 17 osobností (nejen) historické obce se tenkrát podepsala pod dopis adresovaný předsedovi vlády a ministrovi vnitra s požadavkem, aby bylo toto právo respektováno a aby svazky byly podrobeny režimu standardního historického bádání tak, jak je běžné v případě kteréhokoli jiného archivu. Kdo byli tito petenti? Komunisté? Prominenti normalizace? Nikoliv. Byli to bývalí disidenti: Václav Havel, Jiřina Šiklová, Jiří Dienstbier st., Luboš Dobrovský, z historiků Vilém Prečan, Milan Otáhal, Jan Křen, Miloš Hájek či Karel Kaplan. O jejich postojích a činnosti v letech 1968–1989 je dostatečně známo.

Důvod byl zřejmý. Historická věda má svá pravidla, jimž se studenti učí v průběhu celého studia a završují je obhajobou závěrečné práce. Kritika pramenů, heuristická práce, metodika historického bádání, to vše jsou disciplíny, jež potřebují praxi a zahrnují aspekty, o nichž laik nemá ani ponětí. Jen díky nim je ovšem možno odpovědně zacházet s archiváliemi. Naopak, dostane-li se natolik výbušný materiál, jakým jsou svazky StB, do rukou laické veřejnosti, lehce se z něho stane hnojiště, z něhož si každý vytáhne žumpu dle libosti, obzvláště pak novináři, jimž je etika žurnalistické práce cizím pojmem. To může mít nedozírné následky, což se ostatně již stačilo projevit v případech Milana Kundery či Jana Kanyzy. Druhému jmenovanému nálepka agenta Státní bezpečnosti zničila několik let života, byl popliván, přátelé se od něho odvrátili a raději se sám stáhl na venkov. Po letech byl soudem očištěn, ale cejch agenta mu již zůstal a zpackané roky mu nikdo nevrátí.

Svazky obsahují kromě politických záležitostí též soukromé údaje o aspektech všedního života týkajících se osobních vztahů, milostných avantýr, zdravotních problémů atd. Jsou tu zaznamenány fingované rozhovory těch, kteří tušili, že je StB odposlouchává, odlišení vědomého a nevědomého spolupracovníka je místy nejasné, a především je třeba si uvědomit, že od Státní bezpečnosti jakožto klíčové organizace nedemokratického systému nelze očekávat standardní práci s informacemi. Údaje obsažené ve svazcích tak ze samé své podstaty nejsou důvěryhodné a je známo, že aby agenti vykázali nějakou činnost, leckdy si informace vymýšleli. Běhá mi mráz po zádech, představím-li si, co může způsobit nezodpovědné naložení s takovýmto pramenem.

Přesto tehdy zvítězil agilní proud prosazující hon na čarodějnice. Inu, když se kácí les, létají třísky, že. Bylo to tak vždy – během Velké francouzské revoluce, za Lenina, při odsunu Němců, po roce 1948. Omylem dnešní doby je naivní domněnka, že pokud máme demokratické zřízení, nikomu tenhle radikální přístup neublíží. Ublíží.

Každopádně je jasné, že ve světle veřejného mínění ten, kdo v oné otázce postupuje radikálně, byť proti zásadám historického bádání, je tím pravým, svobodu vyznávajícím demokratem, zatímco signatáři zmíněného dopisu jsou označováni za kryptokomunisty apod. Je to o to absurdnější (a smutnější), že ti první, zejména příslušníci mladé generace (Radek Schovánek, Petr Blažek, Petr Koura) neudělali pro demokracii ani zlomek toho co Havel, Prečan nebo Šiklová. V debatním studiu pořadu „21“ v ČT tehdy odmítl Křen sedět jako rovnocenný partner Radka Schovánka (pracovník ÚDV) s poukazem na to, že si příliš váží zásad své práce, než aby diskutoval s člověkem, který namísto poctivého historického bádání jen kopíruje.

Smutnou roli zde sehrál Bořivoj Čelovský, historik, který po roce 1948 odešel do emigrace a který na sebe velmi záhy upozornil pozoruhodnou studií o Mnichovské dohodě. Většina historiků na něho po roce 1989 hleděla s úctou, která se ale postupně rozplývala s tím, jak se s Čelovského postupujícím stářím začaly množit jeho útoky na kolegy, a to útoky štvavé a velmi osobní. Zahořklý důchodce, jenž těžce nesl, že jej tuzemská dějepisecká obec nepřijala tak, jak by si představoval, si vzal postupně na paškál Viléma Prečana, Michala Reimana, Václava Kurala, a zejména pak Jana Křena, jehož – coby zarytý nacionalista – nenáviděl od doby, kdy se Křen po roce 1989 zasadil o přehodnocení pohledu na vystěhování Němců po druhé světové válce. Samozřejmě že jeho agresivita se v reakci na zmíněný dopis 17 petentů ještě zostřila.

Ohavnost, s jakou Čelovský s obdivuhodnou vytrvalostí házel na Křena špínu, a jeho účelové (a etice historické práce zcela odporující) vytrhávání určitých částí příslušných svazků za účelem dehonestace druhých paradoxně dalo autorům dopisu za pravdu. Čelovského jednání ostře odsoudili Křenovi kolegové doma i v zahraničí a Sdružení historiků ČR jeho počínání označilo prostřednictvím svého předsedy Jiřího Peška za svinstvo.

Na to se okamžitě ozvali dva historici nejmladší generace Petr Blažek a Petr Koura s protestem, že reakce SHČR překračuje hranice slušné a věcné debaty, a ostentativně dali najevo, že oni nejsou členy tohoto sdružení. Chce se zalapat po dechu – ti pánové od začátku přihlíželi Čelovského jednání, které se příčilo nejen morálním zásadám, ale i proseminárním hodnotám a principům historikovy práce. Nevadilo jim, když Čelovský kydal špínu na Reimanovu manželku, která byla v inkriminované době těžce nemocná, když obviňoval Kurala s Křenem za něco, co bylo dávno vysvětleno, nevadilo jim, že to od Čelovského schytali všichni, kdo se postavili proti jeho útokům (Jiří Pešek, Oldřich Tůma, František Šmahel, Jiří Kocian). Zato jim moc a moc vadilo slovo „svinstvo“, které prý do slušné a věcné debaty nepatří. Možná je Pešek použil právě proto, aby dal jasně najevo, že Čelovského počínání nemělo se slušnou a věcnou debatou od počátku pranic společného.

Celá věc měla nepříjemnou dohru jednak v odborných periodikách (ČČH, Soudobé dějiny), jednak na stránkách Lidových novin, kde je redaktorem další z (tehdy) mladých historiků Petr Zídek. To je možná klíčový problém historiografie dnešní doby, neboť dějepisci sice mohou publikovat ve svých časopisech studie brilantní po vědecké i filozofické stránce, leč ve veřejném prostoru bude mít vždy nesrovnatelně větší ohlas krátký článek, napsaný ve spěchu do celostátního deníku. Je tak paradoxní, že Zídek jakožto „bulvární historik“ novinářského typu má ve společnosti silnější slovo než jeho nedávní učitelé z Ústavu pro soudobé dějiny, za nimiž jsou desetiletí vědecké práce. Tentokrát na základě Čelovského pamfletů vytvořil skandalizující článek a vůbec mu přitom nevadilo, že Křen strávil normalizaci jako čerpač u Vodních zdrojů a v maringotce sepisoval své slavné Konfliktní společenství, zatímco ve svém volném čase se podílel na přípravě bytových seminářů. Samozřejmě byl pod neustálým dohledem StB.

Na Zídka okamžitě zareagoval ředitel ÚSD AV ČR Oldřich Tůma, z jehož článku v LN cituji:

„Pozoruhodné je, že takto nekompromisní závěry vyvozuje autor, který je sám proslulý tím, že občas své texty - aspoň pokud je věnuje nejnovějším dějinám - prokládá povrchními a předpojatými soudy, polopravdami a pomluvami.“

Je až zarážející, jaké sebevědomí, místy dokonce nadutost, se objevuje u lidí, kteří toho na poli vědy mají ještě hodně co dokazovat, ve vztahu k těm, co toho mají mnoho za sebou, stejně jako jejich morální povýšenost z pozice těch, kteří měli to štěstí, že se narodili příliš pozdě na to, aby museli řešit stejná dilemata jako generace nad nimi, neřku-li jejich dědové. Avšak co je na tom nebezpečné, je skutečnost, že u některých z nich nad precizní vědeckou prací převažuje hrdá snaha o ovlivňování veřejného diskursu, oč povrchnější, o to více ambiciózní. To se projevilo nejen v případě zpřístupnění archivů StB, kdy se Schovánek a spol. tvářili jako ti praví nositelé vavřínů morálky, ale i při vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů. Bylo totiž stále více zřejmé, že právě pracovníci vznikajícího ústavu budou mít v rukou klíč k minulosti. Není proto divu, že plánované založení ústavu vzbudilo u řady historiků nevoli.

Myslím si, že právě okolnosti vzniku ÚSTR jsou klíčové pro pochopení všech souvislostí. Obdobný ústav může být užitečný, záleží však nesmírně na tom, jak je koncipován, kým je zřizován, jakou má strukturu, kdo jej řídí, jak funguje proces jeho obsazování a jaké se od něho očekávají výstupy. Vzhledem k tomu, že za jeho vznikem stál tehdejší nechvalně proslulý ministr vnitra Ivan Langer, bylo většině odborníků jasné, že to není projekt, jemuž by měli důvěřovat. Jak kdosi řekl, nešlo ani tak o ústav paměti národa, jako spíš o ústav paměti ODS, neboť je známo, že pro ODS nebyl latentní antikomunismus projevem sympatie k demokratickému zřízení, nýbrž prostředkem získávání hlasů ve volebních kampaních. Navíc ÚSD měl za sebou již mnoho let kvalitního bádání o totalitní minulosti, jakož i veřejných osvětových akcí.

23. října 2005 proto skupina významných osobností českého dějepisectví zaslala předsedovi PS PČR dopis, v němž varovala před vznikem ústavu, má-li se tak stát za stávajících okolností. Byli mezi nimi ředitel ÚSD AV ČR Oldřich Tůma, ředitelka Historického ústavu AV ČR Svatava Raková, ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Petr Drulák, emeritní profesor Freie Universität Berlin Michal Reiman a další experti na moderní dějiny (mj. Vít Smetana, Jiří Vykoukal, Jiří Pešek, Milan Znoj). Toto stanovisko podpořil i výbor SHČR v čele s předsedou Petrem Vorlem.

Historici samozřejmě zůstali oslyšeni, a tak se brzy po vzniku ústavu stalo to, čeho se mnozí z nich obávali. Do čela byl dosazen někdejší svazácký funkcionář Pavel Žáček, za jehož vedení byl ústav pod palbou tvrdé kritiky, a to hned z několika důvodů. Tím prvním byla samotná osobnost ředitele, neboť Žáček se projevil jako špatný vedoucí – vzteklý, arogantní a neschopný řádné komunikace – jak se zaměstnanci, tak s médii. Bývalý disident a nynější aktivista v oblasti lidských práv Stanislav Penc prohlásil, že Žáček je nedůvěryhodnou osobou, která výzkumu totalitního systému spíše škodí, a Petr Uhl na něho rovnou podal trestní oznámení, neboť Žáček nezákonně vyvezl některé spisy do USA. Historik Vít Smetana pak Žáčka hodnotí následujícími slovy:

„Po odborné stránce je Pavel Žáček považován za velmi pracovitého a výkonného dokumentaristu. Pokud bych se měl vyjádřit i k jeho činnosti manažersko-organizační, pak se uchýlím k terminologii ze sportovního prostředí. Bude to ostatně případné, protože situace na politické scéně, a ve vědní politice v posledních letech obzvlášť, silně připomíná poměry například v českém fotbalu. Pavel Žáček má nepochybný „tah na branku“. Občas se dopouští faulů, ale to pro něj mnoho neznamená, protože má co nabídnout „svazovému vedení“ - tj. části politické scény, která se za něj postaví i v případě, že by náhodou rozhodčí či disciplinární komise zapomněli na roli, jež se od nich očekává, a ukázali Žáčkovi červenou kartu.“

Druhým momentem silné kritiky bylo propojení s tehdejší vládní garniturou, tím třetím (ze strany odborné veřejnosti) pak nebývalý amatérismus pracovníků. Když se kdokoli ještě dnes podívá na profil zaměstnanců ÚSTR, zjistí, že odbornou erudicí se ani zdaleka nemohou rovnat badatelům z ÚSD či HiÚ či pracovníkům příslušných kateder největších českých univerzit. Přesto jsou to oni, kdo dnes určují veřejný diskurs, neboť od vzniku ÚSTR jsou jeho pracovníci zváni do médií, kdykoli je řeč o některém tématu nedávné minulosti, uzurpují si právo definovat paradigma pohledu na období nesvobody, vydávají osvětové materiály pro školy, mají hlavní slovo v přípravě legislativních opatření stran ABS a „překládají“ veřejnosti historii podle svého vkusu. Renomovaní historici mohou jen přihlížet tomu, jak lidé typu Blažka či Schovánka, tvářící se jako ztělesněné svědomí národa, v televizi vykládají své jediné a jasné pravdy.

Vilém Prečan, zakladatel emigračního Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury a jeden ze zakladatelů ÚSD AV, byl od počátku příznivcem existence ústavu a jeho vedení se snažil podporovat. Když však viděl, jakým způsobem pracuje, napsal Žáčkovi v otevřeném dopise:

Kolik z dnešních pracovníků ústavu na úseku výzkumné práce zažilo během studií historický proseminář? Kolik z nich se vyzná v otázkách vnější a vnitřní kritiky pramenů? Kolik z nich je s to rozeznat, kdy a v jakém kontextu lze písemnosti komunistických bezpečnostních složek považovat za prameny prvního, a kdy až třetího nebo čtvrtého řádu?
[…]
Jednu dobu jsem zíral, kdo – byť z nouze – šéfuje výzkumné práci, protože jsem z vlastní zkušenosti poznal profesní kapacitu dotyčné osoby; její nekompetentnost je obecně známá – stačí se podívat do bibliografie soudobých dějin anebo se zeptat jejího posledního nadřízeného v Ústavu pro soudobé dějiny. Některý z právem "postižených" se pak mstil útoky v tisku, jimž se ovšem ve veřejnosti naslouchalo až příliš ochotně a zcela nekriticky.

Když byl v roce 2010 Pavel Žáček odvolán a jeho stoupenci se pasovali do patetické role NeUSTRčených, napsal Prečan toto:

Byl jsem málo pozorný, když jsem slyšel stížnosti, že v prostředí Rady i v ústavu převažují názory, že starší generace historiků na vysokých školách a v akademii jsou stejně "komunisté", s nimiž se tak jako tak spolupracovat nedá. Události z března 2010 ovšem potvrdily, že mentalita jedině "spravedlivých" a jedině "oprávněných" převládá u podstatnější části personálu tak či onak spojeného s ústavem, ať už v politickém či řídícím zázemí ÚSTR, tak mezi jeho zaměstnanci.
A k okolnostem, za nichž se měl stát ředitelem Jiří Pernes, Prečan dodává:

Jen postupně jsem zjišťoval, jak si někteří lidé z ODS přivlastňují ÚSTR jako svou doménu, div ne vlastnictví; naposledy p. poslanec Marek Benda, který se nejvíc ze všeho vzrušoval tím, že vedení jeho strany nevědělo předem nic o tom, že se Jiří Pernes může stát ředitelem. Už to je dost jako důvod pro to, abych nemohl pracovat v žádném grémiu instituce, kolem níž se vytváří síť takového politického kumpánství. Důvodů je ovšem více.

Nedlouho poté se ukázalo, že se Pernes, jakkoli renomovaný historik, dopustil plagiátorství. Jelikož se mu to nepodařilo vyvrátit, ve funkci po dvou měsících oprávněně skončil. V srpnu jej nahradil bývalý mluvčí České biskupské konference Daniel Herman. Byla to poněkud zvláštní volba, neboť ústav zabývající se historií by měl vést samozřejmě historik. Nicméně Hermanovi se alespoň částečně podařilo uklidnit atmosféru v latentně destabilizované instituci.

Příměří trvalo do dubna 2013, kdy se Rada ÚSTR rozhodla Hermana odvolat. Protože vše bylo evidentně předem připravené, byla Petruška Šustrová coby předsedkyně Rady nařčena z toho, že jedná na základě politického zadání, a to ve prospěch ČSSD, která získala většinu v Senátu. Právě Senát totiž rozhoduje o obsazení Rady a objevilo se podezření, že sociální demokracie si chce tímto způsobem naklonit komunisty pro případnou budoucí spolupráci. Šustrová se bránila prudce logicky: ona (na rozdíl od jiných) se tlaku dokázala ubránit v totalitním režimu, čili je poněkud absurdní si představovat, že by mu podlehla v demokracii. Navíc od samého začátku zastávala v otázkách archivů StB a ÚSTR stanoviska odlišná od ČSSD a ve volbách dokonce veřejně podpořila TOP09.

Ani tak si o nezávislosti událostí z loňského jara nedělám iluze – koneckonců, klíčovou roli tu sehrál exponent Masarykovy demokratické akademie Lukáš Jelínek a spolu s ním Michal Uhl. Sociální demokracie zkrátka vycítila příležitost ukázat svaly a dát najevo, že nyní má personální obsazení (a tím i směřování) ÚSTR v rukou ona. Bylo ovšem k popukání, když ODS spustila hysterický křik o tom, že dochází k politizaci instituce a konci svobodného bádání. ÚSTR byl totiž zpolitizován od samého prvopočátku a jeho ovlivňování politickými zájmy bylo v podstatě zakotveno již v okolnostech provázejících jeho založení a zformování výchozí koncepce. Nyní se prostě obrátila karta s tím, jak se změnilo rozložení sil v Senátu, a ODS sklidila, co zasela.

Militantní antikomunisté mají podstatně snazší argumentaci, neboť se mohou stylizovat do role „mravnostní domobrany“ (viz NeUSTRčení), zatímco ti, kteří žádají diskusi, jsou málem označováni za podkuřovatele komunistům. Příkladem budiž podivuhodná „debata“ o pojmu totalita. Ten termín je politologicky docela přesně definován a vzpomínám si, že již v prvním ročníku na vysoké škole jsme se dozvěděli, že označuje takové režimy, jaké jsou dnes v KLDR, ve 30. letech v SSSR a za války v Německu. U nás lze o totalitě hovořit v souvislosti první poloviny 50. let, a to ještě s výhradami. Pro další léta je namístě pojem „autoritarismus“. Bohužel když si toto někdo dovolí říct, hned je terčem kritiky těch jediných správných demokratů, ať už je to Koura s Blažkem, nebo kdekterý z novinářů.

Takovýto způsob myšlení je na hony vzdálen standardní vědecké práci a řekl bych, že právě tady lze hledat důvod, proč se mnozí příslušníci starší i střední generace historiků staví k ÚSTR i ABS s nebývalým znechucením a proč i Václav Havel kritizoval způsob, jakým to za Žáčkova vedení v ústavu chodilo. (Fakt, že Žáček tehdy obvinil Havla z inklinace k cenzuře, jen dokresluje absurditu celého dramatu.)

Jenomže příběh o těch dobrých a těch zlých je tak lákavý. Na jedné straně NeUSTRčení, praví demokraté a obhájci dobra, na té druhé pak komunisté, Petruška Šustrová a mnozí z těch, kdo se v průběhu svého osobního i profesního života museli vypořádat s několikerou výzvou let 1948, 1968 a 1989. Stačí si přečíst kterýkoli text Martin Fendrycha a budete v tom mít jasno. Jen je trochu hloupé, že na té špatné straně barikády se tak ocitají mnozí z chartistů. (Naopak je smůla, že také ti z prvé skupiny nemají možnost předvést, jak by si za socialismu vedli.) Ale to by v Česku nemělo překvapovat.

Škoda jen, že ti obhájci dobra mají často tak mizernou kvalifikaci. V časopise Paměť a dějiny, vydávaném ÚSTR, lze nalézt suverénní články, v nichž nám autoři ozřejmují nejen jak správně interpretovat události soudobých dějin, ale také korigují některé myšlenky zavedených kapacit, leckdy univerzitních profesorů. Ze zvědavosti jsem si chtěl dohledat odborný profil jednoho z autorů, Jana Cholínského, a zjistil jsem, že se jedná o jakéhosi zaměstnance soukromé Střední odborné školy ve Velvarech, zaměřené na sociální činnost. Zaplaťpámbu se to netýká všech; například Petr Placák je profesně zcela jiná kategorie.

Nutno podotknout, že byla-li výše řeč o generačním střetu, nelze to brát doslova. Hlasitě se projevující osoby typu Zídka či Koury nejsou relevantním odrazem personálního obsazení vědeckých pracovišť; v Akademii věd i na univerzitách dnes naopak působí celá řada poctivých mladých badatelů, leckdy o to pozoruhodnějších, oč jsou skromnější. Bohužel specializace soudobých československých dějin přitahuje hlavně ty, jimž se líbí, že se vyhnou jak jazykové (čeština), tak paleografické (strojopisy) bariéře, a že budou mít vliv na tvorbu veřejného mínění.

To, že se po Hermanově odvolání stala prozatímní ředitelkou Pavla Foglová, nepovažuji za šťastný krok. Její manažerské kvality sice neznám, každopádně však touto volbou Rada ÚSTR těžko mohla přesvědčit, že jí jde o kvalitu historického bádání, neboť ani Foglová nemá historiografické vzdělání. Nezbývá než doufat, že příští ředitel, jenž by se měl funkce ujmout ještě letos na jaře, na tom bude lépe. To ale není zárukou, že se situaci v ústavu podaří stabilizovat. Skupina aktivistů soustředěná okolo odborů, se totiž chová, jako by byl ÚSTR jejím majetkem (což ostatně Prečana již podvakráte dohnalo k rezignaci na post ve vědecké radě). Určitě jí proto není po chuti to, co říká jedna z kandidátek, francouzská historička Muriel Blaive:

„Bylo by skvělé mít jasná kritéria dobrého a špatného chování, ale ta prostě k dispozici nejsou. I proto je důležité nedržet se jedné verze historie a nediktovat v televizi divákům, co je pravda a co ne. Komunismus a diktatura jsou hodnotově určitě horší než demokracie a můžeme být šťastní, že žijeme v demokracii. Zároveň je však důležité pochopit, že komunismus měl své populární stránky. Byla bych ráda, kdyby ÚSTR, který slouží také jako ústav paměti národa, uměl ukázat například mladým lidem, že všechno nebylo černobílé, a pomohl jim pochopit, co jejich rodiče zažili, proč dělali kompromisy, když je dělali, a jakou hodnotu měl jejich odpor, když se systému postavili. Důležitá je ochota přemýšlet.“

Mezi mnohými ze zaměstnanců rezonuje spíše výstup Ondřeje Vetchého, který loni přiběhl na zasedání rady a emotivně navrhoval:

"Pojďme se teď všichni domluvit, že normalizace bude i nadále nazývána a brána tak, jako doteď!"

Možná je to lákavý apel, ale takhle svobodné historické bádání nefunguje. Právě Blaive upozorňuje, že ti, kteří se stavějí do role obránců svobody a demokracie, se ve skutečnosti snaží svou parciální vizi komunistické minulosti vnutit české společnosti jako jedinou správnou interpretaci. A to samo o sobě není ani trochu svobodomyslné a ani trochu demokratické.
Stojí za to uvést ještě jiná slova, jimiž Blaive reagovala na kritiku, že ve vědecké radě sedí někteří osmašedesátníci, tedy lidé, kteří byli před srpnovou okupací členy KSČ. Ta odpověď totiž vystihuje celou podstatu toho, oč se jedná v (pseudo)generačním sporu posledních 15 let:

„…uplatňovat členství v KSČ jako kritérium zaměstnání v ÚSTRu považuji za absurdní. Chci zdůraznit, že lidé jako Petr Pithart nebo Vilém Prečan, o které se tu jednalo především, udělali pro boj proti komunistické diktatuře po roce 1968 více než všichni polistopadoví antikomunističtí křiklouni dohromady. Pithart nebo Prečan se rozhodně nemají za co stydět, naopak. Srovnávat je s nacisty […] je ostudné.“

Martin Rataj