Se zlou jsem potázal, někteří čtenáři na apríla uveřejněného blogu „Jára ¬/da/ Cimrman mezi protinožci“ mne kritizovali, že se pokouším šplhat po jeho zádech, škoda že nevysvětlili kam až, poučil bych se a bezpochyby i využil. Navíc se zlobili, že křísím zkamenělinu, že cimrmanština je odbyté téma. Pro mne je Jára / da / Cimrman nesmrtelný. A nejen pro mne, pokud vím stále se objevuje na jevištích českých divadel i jinak. V březnu se hrála hra Járy /da/ Cimrmana “Dobytí Severního pólu“ v Nigérii. Trvale nespokojení všeználkové se mohou o ujištění správnosti obrátit na Ministerstvo zahraničních věcí v Praze, které mi poslalo oběžník s touto informací. Patří Švejk do starého železa? Stěží, nejde o podobiznu císaře pána nebo tažení na Bělehrad, připomíná století od vypuknutí 1. světové války. Dělící čára mezi přivrženci a odpůrci probíhá uprostřed generací a společenských vrstev. V Měsťanově “České literatuře 1785-1985“ postava Švejka je charakterizována jako idiot, vychytralec a ztělesnění národní povahy. Invektivy adresujte autorovi publikace. A tak docházím k stále živoucímu Járovi / da / Cimrmanovi, nejde o import vodních vší do Austrálie, ale - všechno zná a ve všem se vyzná, všemu rozumí, všude byl, vše kritizuje. Patří to k české genetické výbavě?

V článku jsem se zmínil o původních obyvatelích Austrálie. Výraz “aborigines“ je známý i v zčeštěné formě. Je podle mého názoru nešťastný, z latinského “ab origine“ (původní), zavedli ho Angličani a nemá výhradní vztah k protinožcům. Čeští cestovatelé v 19. století praobyvatele začali nazývat Australci k rozlíšení od Australanů, původně kolonistů a následných přistěhovalců. Pokusím se o stručnou informaci o Australcích. Z jihovýchodní Asie se prvně dostali na sever Austrálie před 60-50 tisíci lety a postupně se rozšířili po celém kontinentě včetně jižně přilehlého ostrova dnes zvaného Tasmánie. V roce 1494 si Portugalci a Španělé na polovinu od severu k jihu rozdělil Austrálii, dopluli k jejím břehům. Britové začali kolonizovat světadíl v roce 1859, sloužila původně jako trestanecká kolonie. Kapitán James Cook přirazil k australským východním břehům ale již v roce 1776, vztyčil tam anglickou vlajku s prohlášením, že jde o državu britské Koruny a je dosud, i když nesprávně, pokládán za objevitele tohoto světadílu.



Sčítání lidu napovídá, že Australců je dnes téměř 370 tisíc a tvoří dvě procenta obyvatel. Je jich více než na začátku kolonizace. Žili v menších nebo zcela malých skupinách, každá měla svůj jazyk, to naznačuje jejich socio-linguistickou rozdílnost. Z 200 jazyků již téměř čtvrtina vymizela. Kolonizace a přivezené nakažlivé choroby populaci na rozhraní 18. a 19. století zdecimovaly. Koloniální vojáci pořádali nájezdy, farmáři sypali jed do jejich zdrojů pitné vody. K poslednímu ozbrojenému“honu“ na domorodce došlo na severu Austrálie v roce 1928. Udržovali se v izolovaných pouštních skupinách, jsou však přitahováni většími městy, kde je pro ně život snadnější. Tam bohužel dochází k třenicím zejména vzhledem k rozdílnému způsobu života s ostatním obyvatelstvem evropského původu. K velké křivdě docházelo až do nedávna, sotva narozené děti se světlejší pletí nebo svobodných matek byly předávány hlavně do církevních výchovných ústavů bez souhlasu rodičů, ztratily tak kontakt se svými i široce rozvětvenými rodinami. Také je adoptovali bezdětní Australané. V základních školách po celé Austrálii je vyučovací jazyk angličtina, takže i malí Australci jazykově splývají s ostatním obyvatelstvem.To se ovšem také stává s dětmi všech neanglicky mluvících přistěhovalců. Školní docházka je povinná , ale pouze jedno ze tří aboriginských dětí chodí do školy pravidelně. Tato mentalita se také ukazuje v zaměstnanosti, statisticky méně než jeden Australec z pěti chodí do práce. Vládní úřady se úsilovně pokoušejí o nápravu. Za pravidelnou školní docházku aboriginských dětí rodiče dostávají finanční odměnu, stipendia se udělují studentům středních, odborných a vyskokých škol. Sociální politika je v Austrálii na vysoké úrovni a zahrnuje kromě jiného podporu rodin s dětmi a podporu lidí bez práce. Rodiny Australců bývají často velmi početné, děti pak vlastně živí rodiče. Podpora v nezaměstnanosti je téměř totožná se mzdou nekvalifikované pracovní síly.

Výživa domorodců byla po tisíciletí prostá, produkty současného potravinářství včetně alkoholických i nealkoholických nápojů vyvolávají obezitu, cukrovku aj. Australci prozatím nejsou fyziologicky přizpůsobeni na potravinářským průmyslem připravená rychlá porcovaná jídla. Australci, obyvatelé země, která jim kdysi patřila, mají problémy se plně integrovat do moderní australské společnosti. Ne vždy jejich vinou. V pravidelných intervalech dochází v Austrálii k volbám a sčítání lidu. Až do roku 1967 ústava nedovolovala Australce zahrnout do sčítání jako ostatní občany, byli zapisování do kategorie „flóra a fauna“. Do téhož roku nebylo dovoleno Australcům volit, takže na politickém a na společenském zřízení se nepodíleli. Tyto ústavní nespravedlnosti byly smeteny v roce 1967celostátním referendem, s naprostou většinou hlasů byly tyto rasově zavánějící archaismy odstraněny. Změna zastaralé mentality se ovšem nezměmí den ze dne. Sebevědomí a kulturní dědictví Australců se pomalu oživuje, stále více a více se jich uplatňuje v politickém životě a v průmyslu, v obecních zastupitestvech, v pedagogických sborech škol a univerzit a jinde. Dosahují vynikajících výsledků v tenisu, atletice, boxu a míčových sportech. Vytvořili si vlajku, podařila se, černá barva představuje jejich původ, červená pouštní krajinu s prahnoucím sluncem. Nejsem si jist, zda by někdy i militantně uvažovaná autonomie Australců splnila očekávání. Národ by se měl spojovat a nikoliv rasově rozdělovat.



Vojáci domorodého původu tvořili imponující sílu v australských ozbrojených silách během první i druhé světové války. Armáda je pokládala za rovnocenné, nikoliv však státní správa. Po demilitarizaci očekávali stejné podmínky jako australští vojáci evropského původu. Bylo z mého hlediska přímo šokující, že nedostali návratovou odměnu, důchodové zajištění, neměli právo volit nebo být majiteli nemovitosti. Bylo jim bráněno navštívit výčep nebo restauraci. Dobří položit život za vlast ale bez práv jako ostatní vojáci. Někdy po návratu zjistili, že jejich děti byly přemístěny bez svolení do misijních sirotčinců nikoliv vždy k prospěchu této ukradené generace. Cesta k úplnému včlenění Australců do australské pospolitosti je trnitá a ještě neskončila. Australci mají svoje problémy vyplývající hlavně z jejich tisíciletého života lovců pomoci bumerangu a sběračů v divočině. Dosud jsou v objetí prastarých mýtů, to bylo a do jisté míry stále je jejich náboženství i když formálně většina příjala křesťanství. Duhový plaz Ngaloyd přináší déšť, to je alfa a omega přežití v aridní krajině. Přivolává se rituálem, který uklidňuje zlé přírodní síly, často tancem ale bez doprovodu bubnů, ty neznakí. Australci nerozumí tomu, proč tak často slyší od obyvatel evropského původu slovo “děkuji“. Jejich sociální systém spočívá v řadě povinných závazků tvořených pokrevním příbuzenstvím anebo spojením muže a ženy. Tato pouta nevyžadují děkování. Příklad: hladovějící rodina požádá příbuzné o nasycení, jídlo je poskytnuto jako samozřejmost a poděkování není zapotřebí.

Když jsem jako veterinář působil na samém severu Austrálie, mým úkolem bylo popsat interakce mezi oly a zdivočelým buvolem arni a skotem. Na cestách terénním autem jsem vidíval skalnaté převisy, ve kterých praobyvatelé hledali útočiště v období deštů. Na stěny a stropy tito lidé malovali okrem a sazemi mýtické bytosti a zvířata, klokana, kachnu, rybu, krokodýla. Některé scény byly namalovány před 20 tisíci roky a povinností místních náčelníků bylo je obnovovat, takže některé se zachovaly dodnes. Některé poškozeny erozí, prosakováním vody, plísněmi a vlivem počasí. Vandalismus je poznamenal také. Našly se i výjevy vyryté do skály, jsou trvanlivější než malby, jejich datování je ale obtížnější. O uchování tohoto historického kulturního dědicví se nyní starají jak místní obyvatelé, tak specialisti. Jeden z prvních, kdo toto skalní umění v Severním teritoriu popsal byl náš krajan E.J. Brandl. Následoval ho další Čech A. Kupka, oba napsali objevné publikace zaměřené na toto pravěké umění. Velkou zásluhu o katalogizování více než dvaceti tisíc nalezišť má další exulant, J. Chaloupka z muzea v Darwinu, v Kakadu oblasti působil antropolog I. Haškovec. Stále se diskutuje o tom, zda praobyvatelé vyvolali změny životního prostředí. Zakládali lesní požáry. Za nejzajímavější pokládám podezření, že vyhubili vačnatou megafaunu, byla údajně pomalá a tak snadnou kořistí pravěkých lovců. Na celém světě převládá domněnka, že vymřelá druhohorní zvířata jako dinosauři a podobní vymřeli vlivem klimatických změn. Austrálii bez jakýchkoliv pochyb podstatně ovlivnily civilizační změny 18. 19. a 20. století.. Kácení a mýcení lesů, import obilovin, skotu, ovcí s následným obděláváním půdy. Stavba osad, silnic a železnic, zavádění průmyslové výroby.



V oblasti Oenpelli jsem v lese narazil na odlehlé tábořiště, starého muže a jednu starou a jednu mladou ženu. Tvořili rodinu. Obydlím byl přístřešek z listnatých větví. Kromě jednoho puklého kbelíku z umělé hmoty a jakéhosi dláta jsem neviděl nic průmyslového původu. Starý muž mi ukázal jak se odštípne plátek břidličnaté skály. Měl dva proutky s rozžvýkanými konci. Jeden namáčel do kaše z černého popele a druhý do jakéhosi hustého vápenného mléka. Na kousek kamene namaloval hlavu bytosti zvané Nawongberd. Dozvěděl jsem se, že takový placatý kousek se přiváže na dlouhou ovíjivou rostlinu a roztočí do výšky. Vydává svištivý zvuk a tak vyleká drmolením strašidelné bytosti. Nebo neznámou řečí kosmonauta?

Miloš Ondrášek, Melbourne