V Austrálii patří k rituálu nedělních cyklistů, že po nedělní vyjížďce se zastaví na espreso či cappuccino. Právě dnes jsem ale četl v novinách zprávu australského ústavu sportovního lékařství, že mírná dávka kofeinu před začátkem jízdy zvýší výkonnost. Kdysi, než jsem se rozloučil s výhodami čsl. socialismu, jsem viděl, jak Brnem projížděl peleton Závodu míru. Dobře si vedl slovenský závodník a říkalo se, že jede na směs stejného dílu černé kávy a rumu.

V televizi sleduji reportáže z letošních jednadvaceti etap Tour de France. Jde o profesionální sport na nejvyšší úrovni. Vítězové jsou velmi slušně odměňováni. Závod letos dlouhý přes třiapůl tisíce kilometrů začal tentokráte v severní Anglii s tím, že jezdci po přepravě přes lamanšský kanál dorazí do francouzského města Bergerac, dále po své ose nejedou, až před Paříží nasednou opět na kola a došlapou do cíle pod Eifelovkou. Jihofrancouzské město Bergerac proslavil na samém konci 19. století Edmond Rostand heroickou komedií Cyrano de Bergerac kromě jiného i nabídkou „receptu, jak mandlové paštičky dělat máš“: Utluč v pěny bílý var vajec pár/ do té pěny šumné čile citronovou pěnu dej/ pak tam vlej sladkých mandlí mléko bílé. Koblihové těsto vem/ vraž ho sem na paštičky do formičky/ prstem ucpi těsta bok/ sladký mok pak tam vkapej do kapičky v jedinečném překladu Jaroslava Vrchlického.

Tuto připomínku slovesného umění si nemohu odpustit. Etapa Bergerac se od jiných líšila, šlo o časovku jednotlivých závodníků. Bylo to nepochybně vyčerpávající, bohužel mi není známo, zda jezdci (to gastonští kadeti jsou, muž každý jimi oklamán) se tam posilovali mandlovými paštičkami právě z pece. Závodníci nejsou svůdníci a pokud jsou, je to jejich věc, podvádět a šidit v závodě by ale neměli. Hlavně mám na mysli tak rozšířenou, avšak zakázanou stimulaci drogami. Připomeňme si vícenásobného vítěze Lance Armstronga, který po několikaletém zapírání byl v roce 2012 usvědčen z používání steroidů, krevního regulátoru EPO a transfuzemi okysličené krve. Následovala jeho doživotní diskvalifikace. Utrpěla pověst závodního cyklistického sportu.

Tour de France se jezdí od roku 1903. Televizní reportáže, jak jsem je viděl, si nevšímaly pouze cyklistů a diváků, trať závodu probíhá pozornost upoutávající krajinou lemovanou památkami a zajímavostmi různého druhu. Záběry z doprovodných vrtulníků a snad i z družice mi připomínaly turistickou, historickou a krásu přírody popisující exkurzi. Jedna či dvě etapy probíhaly místy bojišť První světové války, kde Francouzi byli zasaženi smrtícími plyny. Záběry ukázaly ještě zachované zákopy, pevnůstky a několik tuto dobu připomínajících památníků. Závod také vedl historickými městy a kolem starých hradů, zámků, kostelů a klášterů. Trasy šesti etap zamířily do Alp a Pyrenejí se zasněženými hřebeny, nevím, jak vysoko se závodnící vyšplhali, pro mne to byly udivující fyzické výkony. Televizní reportér často zamířil na zasněžené skalnaté hory, království horolezců a vysokohorských turistů.

Auto Škoda patřila k hlavním sponzorům Tour de France. Nebyla to jenom propagace s nápisy a transparenty, zářivě červené škodovky se proplétaly mezi jezdci. Divil jsem se, proč závodníky nenechají na pokoji. Kromě škodovek se tam na motocyklech hemžili všelijací funkcionáři a na sedadle za řidičem balancující kameramani. Měřil tam někdo zamoření výfukovými plyny a jejich vliv na plíce zatížené do krajnosti? To mne přivádí k další úvaze. Kromě 54 km dlouhé paštičkářové časovky, museli závodníci v ostatních dvaceti etapách vždy zdolat velké vzdálenosti, nejkratší pařížská (136 km), ostatní vždy mezi 160 a 200 kilometry, jedna z nich měřila 222 km a další byla ještě o 15 km delší. Na mnohých závodníci překonávali značné výškové rozdíly. Doplňují si kalorický úbytek a brání se dehydraci. Na stanicích rozsetých podél silnice dostávají vyživné balíčky, často v taškách, které si na chvíli jezdci zavěsí kolem krku. Obaly balíčků a tašky pak odhodí, tak jako láhve s nápojem. V některých zemích se takové znečištění pokutuje, silniční cyklistické závody odhazování odpadků tolerují. Odmrštěná plastová láhev může zasáhnout spolujezdce, jiný může na ni sklouznout. K takovému odhozu bývají určeny jen některé úseky. Jsou respektovány? Po závodu jistě dojde k ekologickému úklidu. Týká se to i smetí, které po sobě zanechávájí davy diváků, kteří lemují trať. Pojízdné záchody jsou snad provizorně umístěny v obcích, kterými probíhá závod, ale jak je to v lesích, loukách, polích, vodních tocích? Zabývají se pořadatelé tímto problémem? Věřím že ano, ochrana přírody je dnes ve vyspělých zemích součastí životní úrovně a navíc je politicky motivována.

Profesionální cyklisté se jistě drží nějakých pravidel, jsou stanovena závodním řádem. Provinění se mohou pokutovat i trestat, jde o zejména o časté měnění dráhy a tím poškozování soupeře. V závěrečném sprintu první etapy jsem viděl, jak jeden jezdec se pokusil hlavou odstrčit soupeře, který byl v čele peletonu, havarovali oba. Násilí ke spolujezdcům, funkcionářům a divákům se netoleruje. Slušný cyklista dodržuje i neoficiální pravidla. Například nositel žlutého trička (vítěz v souhrnu etap) se na nebezpečných úsecích respektuje a ve finiši před cílem etapy se na něho neútočí. V místech osvěžovacích stanic se nepředjíždí. Závěs za doprovodným vozidlem je tabu. Jde o sportovní solidaritu a čest.

VIVE LE TOUR DE FRANCE!

Miloš Ondrášek
Melbourne