Před měsícem jsem zde psal o Tour de France, Baba Jaga se mne zeptala, jaké sporty se pěstují v Austrálii. V době svých vysokoškolských studií v Brně jsem závodně vesloval. Po promoci jsem požádal o pracovní umístění někde na Brněnsku anebo alespoń v místě s loděnicí. Ministerstvo zemědělství mne poslalo bojovat o zrno na samý severní konec Čech, odkud jsem za jasné noci viděl ozař Drážďan, o veslování ale ani potuchy.



Můj syn jako student s rád stopoval. Jednou mu zastavilo auto na rozvážení pečiva, řidič ho vzal do kabiny. Petrova angličtina již byla tehdy zcela australská, řidičova s přízvukem, který znal od mne, vystřelil tedy na řidiče od boku česky. Málem vjeli na chodník. Řekli si, jak se jmenují, to je na tomto světadíle běžný zvyk. Petr přišel domů s párem chlebů a hlásil, že řidič se jmenoval Tikal a že byl kdysi hokejista, který hrál jak za Československo, tak za Austrálii. Byla to pravda. Zdeněk Tikal emigroval do Austrálie po roce 1948. Hokejový obránce Franta Tikal zůstal v republice. V roce 1960 se oba bratři setkali ve Spojených státech na zimní olympiádě. Franta v českém dresu, Zdeněk v australském. Hned v úvodním utkání turnaje stáli proti sobě, v prvních minutách český Tikal bodyčekoval australského Tikala a zlomil mu, pokud si vzpomínám, klíční kost. Franta prohlásil: „Zdeňku, to bylo to nejlepší, co se mohlo stát a s ostudou australského týmu již nebudeš mít na olympiádě nic společného. Češi vyhráli 18:1. Více o tom psal Ota Pavel v knize sportovních povídek “Plná bedna šampaňského“.



Pozoruhodná solidarita se v té době ukázala, když národní hokejový tým se až na letišti v Ruzyni dozvěděl, že jednoho z nich bdělost lidu nepustí za hranice. Prohlásili „Buď všichni, anebo nikdo“. Odlet se zdržel, rozhodovaly nejvyšší politické orgány, nakonec odletěli všichni, odřeknutí by ublížilo táboru míru. Baba Jaga i ostatní tedy vidí, že lední hokej je v suché a horké Austrálii velmi okrajovým sportem. S lyžováním je to o něco lepší díky dvěma horským hřebenům nad patnáct set metrů a českým lyžařům, exulantům z roku 1948 i 1968, byli mezi nimi olympionici.

V poslední letní olympiádě se soutěžilo v 48 sportech, snad ve všech byla Austrálie zastoupena. Ale dva, které se na letních olympiádách nevedou, jsou mezi protinožci nejrozšířenější. Sportem číslo jedna je australský football. S naší kopanou nemá nic společného, je rugbyového typu. Hraje se na oválném hřišti, každý tým má na hřišti 18 hráčů, bez brankáře, “svatyně“ je ohraničená nejméně 6 m vysokými čtyřmi stožáry, dva delší jsou vnitřní a všechny jsou ode sebe vzdálené 6.4 m. Míč kopnutý či hozený mezi dva nitřní sloupy se hodnotí 6 body, do vnějších jedním bodem. S oválným míčem, v rukou se může utíkat, musí se odrážet od země. Je to kontaktní sport, hraje se bez rukaviček. Utkání trvá 4x20 minut. V Austrálii jsou hráči velmi dobře placení, jsou slavní a středem dámské přízně. Noviny, rozhlasové a televizní stanice mají tento sport na mušce každý den. Liga má 18 týmů, ani poslední z ní nemůže vypadnout, hrají stále dokola, koncem sezóny se bojuje o první místo a o ničem jiném se nemluví. Návštěvy utkání jsou velké, publikum vášnivé a rvavé tak jako hráči. Kromě vrcholné ligy se samozřejmě hraje v nižších amatérských soutěžích. Slyšel jsem, že do České republiky byla australský fotbal zaveden v roce 2005. Americký fotbal je zase něco jiného. Kopaná, kterou známe my, říká se jí “soccer“ (sokr) , se v Austrálii hraje také, ale věnuje se jí daleko menší pozornost, můj zeť tvrdí, že je nudná, já mám opačný názor, takže máme o čem diskutovat.



Australané jsou vysazení na sport, od obecné školy jsou tak vychovávaní. Můj syn, když zde začal chodit do školy, měl překvapivě dobré známky, kromě tělesné výchovy, nic nevěděl o australském fotbalu, rugby a kriketu, byly součastí vyučování. Kamarádi ho ale přesvědčili, že australský fotbal nemá konkurenci. Každý klub má svoje příznivce, syn do dneška fandí tomu, který hraje v černobíle pruhovaných dresech a má ve znaku kavku. Kdysi ve finale prohráli, tehdy patnáctiletý Petr měl na ledničce připnutou fotografii “svého“ týmu, na kterou jsem přilepil R.I.P. jako na hrob (Requiescat In Pace, ať odpočívá v pokoji), tři dny se mnou pak nemluvil. A tak se dostávám k dalším zdejším hlavním sportům. Petr na střední škole hrál soutěžní rugby a domů chodil s modřinami na celém těle. Je to sport, který se Austrálii pěstuje s dvojími rozdílnými pravidly a oddělenými soutěžemi.

Australská zima je ovšem jiná než evropská, kromě jen několika málo horských oblastí nikdy pod nulou. V létě se pěstuje plavání a jiné vodní sporty (moje vnučka měla na střední škole povinnou kanoistiku), střelba lukem i zbraní, tenis, jízda na koni, košíková, atletika a mnoho dalších. Závodní cyklistika, ať již silniční a etapová nebo dráhová, dosahuje světovou úroveń. Začátkem listopadu, vždy ve všední den odpoledne se v Melbourne běží mezinárodní dostihy. Na pracovištích a snad i v parlamentu se přeruší činnost. Pracoval jsem tehdy na jatkách, porážka a chladírny zůstaly liduprázdné, osazenstvo na dvoře s rádii na uchu, myslel jsem, že padla vláda. Vítěz dostal vavřínový věnec, majitel koně si koupil u moře novou vilu, n