Říká se, že škola je základ života. Těžko říct, jestli je to právě jeho důležitostí, ale nelze pochybovat o tom, že tento základ je zhusta kritizován snad po všech stránkách. Kritizovat je samozřejmě legitimní – pokud kritika vede k řešení problému. Až příliš často se však lze setkat s kritikou, která je dost možná opodstatněná a problém velmi palčivý, nicméně jeho řešení je veskrze prosté – a proto nerozumím důvodu, proč stále přetrvává. Dal by se shrnout následovně: Škola mi nedá nic, co by se hodilo do života. (Mimochodem, úsměvné popření celého jejího smyslu podle první věty textu.)

Dost možná to tak je – to záleží čistě na tom, co člověk od života čeká a co k tomu tím pádem potřebuje. Nicméně je to problém pouze, pokud hovoříme o základní škole. Další participace v instituci školství je čistě dobrovolná, proto, pokud mám pocit, že je zbytečná, nic mě nenutí této instituce využívat. Pravda, na střední škole ještě můžeme hovořit o rodičovské paternalistické moci, nicméně mně zaráží především trvalá ‚kverulace‘, kterou slýchám dnes a denně ve vysokoškolském prostředí, typizovaná větou „To mi v životě k ničemu nebude.“ Co nutí mladé lidi, aby trávili čas způsobem, který je podle nich bezesmyslný?

Důvody pro neznám, nicméně znám důvody proti. Známe pojem fiskální iluze, který situaci dokonale popisuje. Ačkoli je u nás vysoké školství bezplatné, žehrající studenti by si měli uvědomit, že nic není zadarmo a to, že trpí na cvičeních a místo přednášek chodí nadávat do hospody za rohem, je hrazeno z kapes jejich spoluobčanů, vůči nimž by měli mít alespoň nějakou zodpovědnost.

Dalším faktem je, že čas je vzácným zdrojem a pokud je jím mrháno na nesmyslnou činnost, jedná se o zbytečné plýtvání. Je pravda, že často vyhazujeme peníze za neužitečné a zbytečné věci, nicméně podle mě je vyhození pěti let života do koše mnohem vážnější ztrátou. U budoucích ekonomů je to zvlášť hořce úsměvné. Jak může někdo radit jiným, když nedokáže dobře hospodařit ani s tak elementární věcí, jako je jeho vlastní čas?

Lze namítnout, že vysoké školy neposkytují praktické vzdělání. To je dost možná pravda. Ptám se: Měly by? Moje odpověď je záporná. Myslím, že vysoké školství by mělo nabízet především teoretické vzdělání a soukromý sektor praktické. Proč? Je to efektivnější. Firmy na trhu dokážou mnohem pružněji reagovat na to, jaký účetní program je zrovna třeba umět ovládat. Ale nemají kapacitu na to, aby zaměstnance seznamovaly s obecnými principy účetnictví. Na vysokých školách je situace opačná. Pokud si myslím, že je teoretické vzdělání k ničemu, pak mám na výběr celou škálu praxí, stáží a trainee programů. (Drobná zlomyslná poznámka: Aktivní zapojení do praxe však naráží na to úskalí, že pro to je třeba vyvinout nějakou vlastní aktivitu, což je proti pohodlnému životu sponzorovanému rodiči a spoluobčany zřejmě příliš náročné.)

Často slýcháme o tom, že svoboda je nejvyšší hodnota, kterou máme. Politici zhusta prohlašují, že ti a ti nám chtějí sebrat naši svobodu… Co je však skutečná svoboda? Svoboda neznamená pouze mít možnost dělat to, co chci. Skutečná svoboda je skutečně dělat to, v čem vidím smysl. Pokud nemáme možnost dělat to, v čem vidíme smysl, jsme nedobrovolně nesvobodní. Pokud tuto možnost máme, ale nevyužíváme ji, pak jsme dobrovolně nesvobodní. Chápu, když se lidé bouří proti nedobrovolné nesvobodě. Avšak dobrovolná nesvoboda je pro mě zcela nepochopitelný paradox.

Mnoho lidí je svobodných. Někteří studují, jiní pracují, jiní to kombinují. Ale proč stále slyším tolik hlasů zpochybňujících smysl a formu školství z úst lidí, kteří jsou jeho součástí a nemíní tento stav měnit? Pro mě je to pokrytectví. Je to jako nakupovat drahý a nekvalitní chleba namísto levnějšího a kvalitního. A pak si na něj stěžovat. Vskutku, nepochopitelné.

Co je řešením? Odstranění lenosti? Náhlé rozšíření smyslu pro zodpovědnost? To zní trochu jako utopie. Zpoplatnění vysokého školství? Myslím, že by docela stačilo zrušit nadpoloviční většinu českých vysokých škol. Pak by studovali ti, kdo skutečně chtějí bez ohledu na společenskou vrstvu. Zbytek by měl šanci ukázat, jak vážná je jejich touha po praxi.

Marek Soukup