Nedávno jsem na těchto stránkách psal o čaji. Možná, že jsem se zalíbil jeho milcům, jak si někteří říkají v čajovnách, které v Čechách i na Moravě vyrostly v posledních letech jako houby po dešti. Dnes se budu věnovat kávě, abych se nedostal v nemilost jejím milovníkům.

Nebudu tentokrát bádat v tlustých knihách, popíšu výhradně to, co mi napoví vzpomínky a paměť. Je to již dlouhá řada roků od doby, co jsme navštěvovali brněnskou babičku. Odpoledne se tam kolem čtvrté podávala zrnková káva. Jak se připravovala, nevím dodnes, pamatuji si ale, že se při vaření do ní přidávala z čekanky vyráběná cikorka, říkalo se „ke zlepšení chuti“. Cikorka se prodávala v hezkých plochých plechových krabicích nebo válečcích obalených červeným papírem, kterými so děvčata malovala tváře, když neměla na barvičky.

Cikorková káva byla k dostání také v kostkách, kterým se v Brně říkalo “sofortky“, (německy “sofort“ = ihned), Blümchen Kaffee se zase říkalo tak slabé kávě, že na porculánovém dně i plného šálku prosvítala namalovaná květinka. U babičky se káva servírovala s mlékem, které na povrchu hrnku vytvořilo sraženinu.

Bratr a já jsme měli kávu rádi, byla vždy doprovázená třenou bábovkou, ale „kůžu“, jak se v Brně říkalo, jsme nenáviděli a všelijak se jí zbavovali. S úžasem jsme pozorovali, že někteří spolustolovníci tento škraloup s chutí vyhledávají.

Když měl někdo svátek, podávala se černá káva se šlehačkou. Smetana bývávala takové jakosti, že lžičku plnou šlehačky jsme do kávy kolmo potopili až na dno a smetánka vystřelila napovrch jako torpédo. Válka tuto pohodu nejen že přerušila, ale i zcela zničila, po jejím konci jsme již neměli koho navštěvovat.



Otec za svobodna po odchodu z kanceláře téměř denně zašel do kavárny, které se říkalo Bellevue. Pan vrchní mu již bez ptaní donesl šálek černé. Kavárenský kulatý stolek sdílel vždy s jiným hostem, pozdravili se, zapálili cigaretu, mlčky popíjeli kávu a četli noviny.

Jednou, jak mi otec mnohem později vypravoval, spolustolovník mu oznámil „právě jsem se oženil“. Dočkal se lakonické odpovědi „já také“. Po svatbě se otec a jeho neznámý známý se do kavárny již tak často nedostali. Ale i tak jeden řekl druhému „čekáme dítě“. Druhý odpověděl „my také“ a zapálili si cigaretu, mlčky popíjeli kávu a četli noviny.

Rok na to otcův spolustolovník, brněnský advokát, ohlásil „právě se nám narodila dvojčata“. Otec reagova „nám také“. Dále již nebudu pokračovat, snad jen to, že bratr i já jsme zpívali ve vysokošlolském pěveckém sboru a tam jsme se s těmito druhýmu dvojčaty seznámili a stali se dobrými kamarády, to bylo dvě desítiletí po úsporné kavárenské konverzaci.

Snad nemusím ani psát, že přes válku nebyla zrnková káva k dostání, náhražky se dostaly do kuchyní, pokud jsme si nezačali zvykat na lípový nebo šípkový čaj. V druhé polovině pětačtyřicátého roku se v Československu začalo objevovat, často na černém trhu, zboží posílané z USA v rámci akce UNRRA (United Nation Relief and Rehabilitation Administration) za účelem hospodářské pomoci států poškozených válkou. Rodiče neměli ani potřebnou protekci ani finance, abychom z této akce měli nějaký užitek, dostal jsem se vlastně jenom k plechovce kávy.

Obsah byl pro mne tehdy zcela neznámý, zrnitý prášek se vůbec nepodobal, ani nevoněl, jako semletá káva, kterou jsem očekával. Byla to rozpustná káva. Moje povolání mne v exilu zavedlo na dva roky na ostrov Papua Nová Guinea. Často jsem z Port Moreby pracovně vyjížděl do mnoha částí tohoto státu, třeba na samý sever, bez cest, byl jsem v těžce přístupné horami sevřené lokalitě třetím bělochem, kterého příslušníci malého domorodého kmene uviděli, koníka nesoucího proviant pokládali za velkého psa.

V úřadě jsem se seznámil s Američanem, který vedl archiv a knihovnu. Na přelomu dubna a května roku 1945 byl tento knihovník, příslušník Pattonovy armády, jedním z malé posádky jeepu vypraveného z Plzně do Prahy. Pamatoval si ještě jména některých obcí, kterými projížděl. Jednou mi vypravoval, proč Američané mají tak rádi kávu. Kofein se považuje za psychoaktivní látku, to již americká vláda věděla v 19. století, rum rozdělovaný vojákům byl tehdy nahražen kávou, 6 liber (2.72 kg) denně pro sto mužů, tedy na jednoho vojáka šest šálků. Knihovník to věděl přesně, neměl jsem důvod mu nevěřit, ani po jeho průlomu z Plzně do většiny ještě Němci obsazené Prahy, ukázal mi fotografie, jak sedí v omláceném jeepu s pozadím poškozené Staroměstské radnice.

Kávě podporující tělesnou i psychickou zdatnost se v Americe věřilo od války severu proti jihu (1861-1865) a dokonce se traduje, že nedostatek kávy v táboře jižanů ovlivnil jejich oslabení. Tak se nedivme, že plechovky s instantní kávou patřily k výbavě americké armády i v druhé světové válce. Aby parašutisté nepřišli zkrátka, měli po kapsách kapsle, každá obsahovala sto miligramů čistého kofeinu. Přidával se i do žvýkačky.

Koneckonců na tuto kvalitu upozorňuje i český poválečný šlágr Černá káva sílu dává. O tom svědčí i to, že během utkání na letošním australském tenisovém turnaji Serena Williams, světová jednička, požádala o kelímek kávy, hra se jí nedařila. Soudce vlastně proti pravidlům po chvíli váhání povolil. Utkání vyhrála.



Docent působící na pražské lékařské fakultě, odborník pro výživu, se ale domnívá, že káva vyvolává nervozitu a neklid, narušuje schopnost se soustředit a vyvolává ztrátu motorické regulace. Tak si vyberte. Podle nového školského zákona v České republice si studenti vybírat nebudou. Na středních školách, i když některé jsou vybaveny kávovými automaty, se káva nyní považuje za škodlivý nápoj a je tam zakázána.

Žijeme v Melbourne, doma máme dobrý kávovar, kávu semele jemně nebo hrubě podle naší volby a potom nateče do šálku ve stanovené síle a v požadovaném množství. Jednou dvakrát do týdne chodím na espresso (česky preso) servírované ve skleničce do nedalekého mini podniku zvaného Piccolo Café, kde barista zná svoje řemeslo.

Když tam zajdu se synem, objedná pro mne macciato, espresso s velmi malým množstvím horkého zpěněného mléka, a pro sebe affogato, miska vanilkové zmrzliny se kávou přelije, nepije se, je přiložená lžička. Jednou mne tam zastavila paní, proč si neporučím latte, velmi bílou kávu, že je to v Austrálii nyní náramně módní. Tak jsem ji řekl, že pro české exulanty stále platí přísloví káva má být černá jako noc, sladká jako láska a horká jako peklo. Líbilo se jí to. Barista to slyšel a vložil se mezi nás s tím, že Turci říkají káva má být černá jako peklo, silná jako smrt a sladká jako láska.

Rozkousaná zrnka divoce rostoucích kávovníkových keřů sloužila etiopským pastýřům k zahánění únavy, kultivovat se tyto keře začaly v Jemenu, to jsou začátky naší kávové kultury. Slouží k uklidnění. V sufismu je to naopak, pití silné kávy vede k naplnění mystické dimenze islámu, k docílení soustředění a sprituální intoxikace. Závisí na tom extatické víření tančících dervišů.

V pražské kavárně Union (Na Perštýně, roh Národní tř. a Spálené ul.) se koncem 19. století na „černým kafi“ scházeli malíři a literáti, na mramorové stolky malovali takové obrázky a psali takové verše, že pan vrchní je musel každý večer pracně odstraňovat, aby nedráždily jiné hosty. Pan vrchní tam začal dávat archy dobrého papíru, které pomalované a popsané uschovával, v roce 1929 vyšly v bibliofilském neprodejném vydání pod titulem Kniha plná parády.

Symbolem českého kavárenství se však stala Slavie proslavená nejen obrazem Piják absintu, zejména však výhledem na Národní divadlo a přes Vltavu na Hradčany. Komunistický tisk psával, že toto místo frekventují kavárenští povaleči, tak označoval Slávii navštěvující intelektuály. Jinou obzvláštní kavárnou je ta včleněná do vstupní haly pražského Hlavního nádraží postaveného v secesním slohu začátkem 19. století podle návrhu architekta J. Fanty.

V Praze se ohlásila jedna z kaváren s oznámením, že servíruje jednu z nejdražších káv, šlo o dovoz ze Sumatry. Na tomto ostrově žijící zvíře velké jako kočka, ovíječ malajský z čeledě cibetkovitých, vyhledává kávovníkové plody, které projdou nestrávené zažívacím traktem. Proteinová struktura takového kávového zrna je však porušena a tím se sníží trpkost. Ještě dražší je „káva černé slonoviny“ (Black Ivory Coffee) ze severního Thajska vybíraná tentokráte z výkalů slonů, šálek příjde na 50 dolarů.

Rozdíl mezi cibetkovou a sloní kávou je v ceně a okolnosti, že sloni jsou býložravci a cibetky všežravci, enzymatická střevní činnost je různá a tak i údajně chuť kávy. V dnešní době ale jde ještě o něco jiného, sloni žijí více méně volně v přírodě, intenzivní agrotechnika zavřela cibetky do zcela malých klecí a vystavila je značnému stresu. Můj syn před časem přivezl z jihovýchodní Asie balíček této kávy, abych ji, pokud se odvážím, vyzkoušel. Australští celníci na letišti v Melbourne balíček cibetkové kávy zabavili, že šlo o produkt získaný následkem utrpení zvířat.

Australský úřad pro rozvojové země mne poslal na dva roky do Botswany. Můj pracovní obvod tvořila poušť Kalahari – více než dvakrát rozlehlejší než Česká republika. S manželkou jsme byli z Austrálie zvyklí na rituál večeři uzavřít šálkem dobré kávy. Do Afriky jsme si přivezli 5 kg nesemleté zrnkové na kterou jsme byli zvyklí, a elektrický mlýnek. Místo našeho pobytu bylo od hlavního města vzdálené celodenní jízdou terénním autem po silnici představované stopami rozježděnými v písku. Do mého působiště elektrický proud ještě nedorazil. Jediný tamnější obchod byl zásobený jen pro potřeby domorodců, nežilo tam i s námi více než dvacet Evropanů. Svítili jsme butanovou lampou. Kávomlýnek na kliku tam nebyl k dostání. Manželka prohlásila, že ten pytel kávy je nám na Kalahari platný jako nebožtíkovi kabát.

Miloš Ondrášek, Melbourne