V pátek 4. září okolo 21. hodiny jsme se (má žena a já) nalodili na pravidelnou lodní linku Hellenic Seaways v Ayios Kyrikos na ostrově Ikaria. Celonoční plavba nás bez zastavení přiveze do přístavu Piraeus.

Ostrov Ikaria (malebné místo stále ještě nedotčené volnou rukou turistického trhu) leží západně od ostrova Samos. Odtud trajekt Hellenic Seaways vyjíždí. Jak se dalo předpokládat, kromě turistů a místních Řeků převážnou část cestujících tvořily stovky hlavně syrských migrantů. Byli všude, na horní palubě, ale i o patro níže v pohodlných sedadlech: chodili, leželi, spali, seděli, kupovali kávu a jiné občerstvení. Nedalo mi to a tak jsem i já chodil mezi nimi, díval se a pozoroval tuto hlavně mladou mozaiku uprchlíků z válečných míst, která evropské (a celosvětové) imaginaci nahání hrůzu: toto jsou tedy lidé, kteří nám chtějí narušit naše české státní hranice, zneklidnit poctivou práci a snahu našich pracujících, odčerpávat sociální dávky poctivě nepracujících, zahalit naše děvčata do nikábů či je jinak nutit zakrývat své sexy slovanské křivky a místo Kaplického knihovny, v jungovském stínu naší české hradní státnosti, postavit mešitu, která bude hlasem digitálního muezína pětkrát denně svolávat své pravověrné k modlitbě a ke zpěvu chorálu sv. Ali-Václave, vévodo české země…

Musel jsem však hned tyto vtíravé a nekorektní myšlenky potlačit při pohledu na mladé maminky, které unaveně a tiše kolébaly své neklidné potomky. Viděl jsem jednu mladou maminku na horní palubě, jak na ní sedí otočená k železnému zábradlí s pohledem na moře a v polostínu a cudnosti kojí svého chlapečka. Po chvíli si s ním lehla na tvrdou zem a dítě schoulené v bezpečí jejího těla usnulo a snilo svůj evropský sen. V jakém jazyku se probudí?

Zastavil jsem se u staršího muže z Aleppa unaveně sedícího u kulatého stolu se svou rodinou a ten mi s mírným úsměvem říkal, že jedou za příbuznými do Amsterodamu. Hovořil tiše a plaše, ale jeho oči byly výmluvné nadějnou radostí a pocitem bezpečí noční plavby. Avšak většina z těch, se kterými jsem se zastavil a promluvil několik krátkých vět, říkali, že míří do Německa. Proč? Protože je nejlepší, protože nám nabízí pomoc, protože chceme.

Rozdal jsem pár drobností: láhev vody, ovoce, chleba mladé mamince se třemi dětmi spícími na podlaze a plechovku Amstelu pro jejího muže. Většina z těch, které jsem viděl na palubách, byli mladí muži, méně již mladých dívek či mladých maminek s dětmi, velmi málo starších ročníků. Většina byla slušně oblečených, některé dívky měly hlavy zahalené šátkem, nikde žádný nikáb, občas žena v burce. Většina migrantů byla ze Sýrie a okolních zemí, celá řada i z Afriky.

Pozoroval jsem staršího muže opřeného o kovové zábradlí s pohledem do tmy noci: pomalu kouřil svou cigaretu a jeho tichý pohled byl výmluvným mementem úlevy, bezpečí, naděje, ale i životní zkušenosti, že ne každý z uprchlíků ve svém snu a očekávání uspěje, ne každá vystuduje Oxford, ne každý vybuduje úspěšný podnik, ne každý se stane presidentem mocné země. Stál u zábradlí a kouřil.

Okolo půl páté ranní trajekt přistál v Piraeu. Jestli má však někdo představu, že na migranty někdo z řeckých autorit čeká, aby jim usnadnil byť i základní orientaci kam, kde a proč, tak se velmi mýlí. Nikde nikdo, jen ranní tma. Stovky uprchlíků vystupovaly a v malých skupinkách odcházely do tmy slavného přístavu. Trajekt však navíc přistál u nákladního přístavu, což komplikovalo orientaci všech cestujících. Odcházeli jsme společně s migranty, kteří se občas na nás obraceli s prosbou o správný směr k aténskému metru, resp. vlakovému nádraží. Obcházeli jsme nákladní přístav k cíli, resp. k začátku jejich řeckému putování.

Většina z nich asi mířila do Atén, ale jedna velká skupina s námi čekala na nádraží, až se otevře pokladna. Bylo ještě velmi brzy a tak tam trpělivě čekali v dlouhé řadě. Když se konečně dočkali, s úlevou si ukazovali zakoupené jízdenky pravděpodobně severním směrem k makedonským hranicím. Na nástupišti postávali, děti ležely a spaly na zemi, vedle nich maminky.

První vlak odjížděl až v 6.35, bylo ještě brzké sobotní ráno. Dal jsem se opět s některými anglicky mluvícími mladými migranty do řeči a ptal se opět proč, kam a jak: Německo. Ale první Makedonie. Srbsko. Budapešť. A Německo. A odkud jste vy, zeptala se mě jedna mladá zcela civilně oblečená syrská dívka. Z Prahy, Česká republika. Nikdo z kolemstojících se nezdál vědět, o jaké městě či zemi hovořím. Odkud? Česká republika. To je hned vedle Německa, upřesnil jsem. Úsměv. To jméno snad nikdy neslyšeli. To už jsem se smál s nimi. Požádal jsem je, jestli bych se s nimi mohl vyfotit. Jedna dívka odmítla, ale ostatní souhlasili.



Ano, mnoho se píše (píše se, že velká většina české populace) si nepřeje u nás migranty. Ozývají se hlasy, píší se petice a výzvy proti uprchlíkům, proti imigraci. Ale, blízcí i vzdálení, ono to tak vůbec není. Je to naopak. Zcela naopak! Oni k nám vůbec nechtějí! A jestli se u nás objeví, tak pouze náhodou, špatnou orientací, omylem. K nám nechtějí. Ani narušovat naše hranice a státnost. Oni neví, že jsme, kde jsme a kdo jsme. Neví ani, proč jsme. O to víc bychom to měli vědět my. Pozvedněme své lidské a české sebevědomí a popřejme těmto cestovatelům příznivý vítr a klidnou plavbu. A pokud by se snad některý či některá z nich zatoužil či zatoužila učit svatováclavský chorál v žižkovském či ostravském akcentu, s brněnským hantecem či strakonickými dudy, buďme velkorysí a trpěliví v učení a vysvětlování tajů českých souhlásek a samohlásek. Nebojte se. Bon Voyage.

Karel Foustka, 7. září, 2015, Korinthos, Řecko.

-------------------------

P. S. (doplněno 24. 9.)

Vážení a milí čtenáři,
dovolte mi několik doplňujících poznámek k mému článku a vašim komentářům. Jsem potěšen, že vaše reakce kultivují veřejný digitální prostor a zušlechťují českou sensibilitu.

Je jedno hebrejské přísloví: Člověk myslí, Bůh se směje. Potud Hebrejci. A ti vědí, co říkají a dělají. Jsou zde v tom našem slzavém údolí přece jen o nějaký ten den déle než potomci praotce Čecha. Takže, dámy a pánové, je třeba občas nejen myslet, ale také se zasmát. (Chce se mi hned ovšem napsat, že je také potřebné se zároveň nejen smát, ale také občas i myslet). Nejsem si však jist, jestli máme kapacitu na to, abychom svým smíchem zastínili, snad přesmíchovali, Boha. Ten svých smíchem (dáváme mu k tomu nikdy nekončící inspiraci a to nejen v Čechách, na Moravě a Slezsku) rozveseluje 24/7 galaxie v našem nekonečném viditelném i neviditelném vesmíru. Na to asi naše lidská snaha i odvaha nebude stačit, ale za pokus to snad i stojí. Smích je zdravý a Jeho obzvlášť. Zdraví stojí za to, aby bylo neustále a preventivně udržováno na snesitelné úrovni.

Je autor článku typický Čech? Považujete sebe sama za typického Čecha?, ptá se Jiří. B. Janeček. Jsem typický Čech? Považuji se za typického Čecha? Tyto otázky mě poněkud zarazily. Existuje nějaký netypický Čech? Je Václav Klaus typický Čech a je Miloš Zeman netypický Čech? Byl Karel Čapek typický Čech a je Milan Kundera netypický Čech? Je Petra Kvitová typická Češka a je Jaromír Jágr netypický Čech?

Tož děcka, něco vám napíšu. Narodil jsem se v Brně, ale protože mého tatínka jako mladého internistu poslala v padesátých letech strana a vláda pracovat do ostravské nemocnice, vyrůstal jsem v Ostravě. Po maturitě (zrovna v den, kdy se pan Husák stal presidentem) jsem chtěl studovat humanitní obory, ale strana a vláda neměla pro tuto pravicovou úchylku porozumění. Byl jsem nakonec rád, že jsem se dostal na VŠE v Praze, řízení socialistického podniku, což bylo žalostné a pikantní zároveň, ale tenkrát jsem se opravdu moc nesmál. Asi proto, že jsem hebrejské přísloví ještě neznal. A tak jsem se ocitnul ve městě své babičky a dědečka z tatínkovy strany. Tož dosud snad typický Čech? Čechy, Morava, Slezsko, mám vás rád, zvláště pak Hukvaldy (i když tam v oboře nedávno nějaký typický Čech ukradl lišku Bystroušku i s deskou), taky Valtice, Zelňák v Brně a sv. Markétku břevnovskou. Považuji sám sebe za typického Čecha? Domnívám se, že ano a následující řádky to, věřím, doplní.

Když rakev se zemřelým soudruhem Brežněvem žuchla do hrobu u Kremelské zdi a ledy na Volze nepovolily, rozhodli jsme se s ženou (tedy nejen kvůli té rakvi) emigrovat. 21. června 1984 jsme v Benátkách na náměstí sv. Marka definitivně opustili socialistickou přítomnost a za pár dní jsme se přihlásili v uprchlickém táboře Traiskirchen pod Vídní. Tedy přesně v tom stejném místě, kde nyní čekají stovky uprchlíků z Blízkého východu a Afriky. Jinými slovy, já vím, co to je a co to znamená být uprchlíkem. Po půl roce pobytu v penzionu u Vídně (za co nikdy nepřestanu být Rakousku vděčný) jsme s koncem ledna ženou přistáli na torontském mezinárodním letišti. Ano, Kanada. Zima. Sněhová bouře. Mínus 30. Úžasné. Nádherná, divoká země s nepředstavitelně přírodou, ale – a to je snad ještě důležitější – s nádhernými lidmi, kteří vám ochotně pomáhají a dělají vše proto, abyste se ve své nové zemi cítili dobře, byli vítáni, abyste tuto zemi opravdu měli rádi: zcela normálně, lidsky, bez velkých gest a zbytečných slov. Jsem typický Čech? Považuji se za typického Čecha? Ano, právě pro tuto svou uprchlickou zkušenost se považuji za typického Čecha. A jestli nepřestanu nikdy být vděčný Rakousku za pomoc a pohostinnost (dnes opět vidíme, jak Rakušané ve své většině na uprchlíky reagují), pak v daleko větší míře totéž říkám o Kanadě. Zde jsem měl možnost i vystudovat na universitě to, co ne v typických Čechách, narodil se nám zde syn, máme i kanadské občanství. Mám rád tuto zemi (rozuměj Kanadu) stejně tak, jako Hukvaldy (i když k liškám Bystrouškám se tam chovají s trochu větší úctou). Žili jsme v Torontě, kde vedle sebe žije na devadesát etnických skupin z celého světa. Jistě se všichni navzájem nemilují bratrskou láskou, ale vzájemně se respektují a žijí spolu a vedle sebe. Po dlouhých letech v Torontě jsme emigrovali ještě jednou a to zpět do nové reality České republiky.

Ano, učím anglický jazyk na AMU (ano, byl jsem prorektorem, ale již dva a půl roku ne, je občas vhodné si zjistit aktuální informace), ale také i zde v této české realitě se se svou ženou věnujeme uprchlíkům, resp. nově příchozím k nám do České republiky: jedna rodina ze Sarajeva, dlouhá léta již nově příchozím z Běloruska, měli jsme u sebe mladé lidi z Ukrajiny. Žádná velká gesta, jen obyčejná lidská pomoc lidem, kteří se – podobně jako my dříve – ocitli v situaci nové reality, nového domova, nové zkušenosti. Dlouhá léta jsem zcela zdarma vyučoval anglický jazyk i typickým Čechům a Češkám v naší křesťanské mezinárodní komunitě u sv. Tomáše na Malé Straně. Jsou to jen maličkosti, ale vím, jak právě tyto maličkosti dělají realitu krásnou a neopakovatelnou. A jsem proto rád, že i tuto realitu mohu zde prožívat i s lidmi z jiných míst a kultur. Když jsem tenkrát zaslechl ránu Brežněvovy rakve na studené dno hrobu u Kremelské zdi, nenapadlo mě, že se zde v Praze budu starat a nechat i inspirovat lidmi z bývalého Sovětského svazu.

Ne, nemyslím si, že můj článek je pouze slohové cvičení bez jakékoli zodpovědnosti k realitě. Myslím si naopak, že je k realitě velmi zodpovědný. Ale kdo ví, jestli se Bůh zase nesměje. Pokud zaslechnete jeho smích, dejte mi vědět. A mimochodem: tichý pohled tam je. Je jen třeba číst pozorně. Občas i ticho léčí.

Pokud mi ještě dovolíte, rád bych se s vámi podělil o jednu báseň, sonet, americké básnířky Emmy Lazarus. Její sonet s názvem New Colossus vám zde předkládám k inspiraci. Tento sonet je napsán na pamětní desce a umístěn na podstavci daru Francie Spojeným státům: soše Svobody v New York City. Zvláště slova: "Give me your tired, your poor, Your huddled masses yearning to breathe free,…, hovoří s naléhavou otevřeností a vlídností k těm, kteří se vydávali k břehům Ameriky, ke svému novému domovu, z míst válek, chudoby, pogromů tohoto leckdy šíleného světa a byli zde vítaní. I s vědomím, že ne všichni si svůj americký sen prožijí v každodenní realitě, ale pouze a jen ve snu. Nikdo nikdy neříkal a neříká, že americký sen je sladká, šlehačková, bezproblémová realita (podobně jako realita kanadská). Ale je to realita. Se svými sny letu ke hvězdám i s pády do hlubin, s nadějí a vstřícností a pomocí tam, kde je potřeba i tam, kde potřeba není. Nikdo neříká, že současná emigrační vlna uprchlíků je jednoduchá záležitost. Naopak, je to neuvěřitelný rozměr, na kterém bychom měli společně v Evropě pracovat a pomáhat. Proč se nepokusit o alespoň trochu velkorysosti i v našem českém prostředí? Beze strachu a předsudků? Ano, pomoc lidem, kteří pomoc potřebují, je pomocí lidem, kteří ji potřebují. Nic víc, nic míň. Nehledejme za tím spiknutí, zlobu, zášť, nálepky, naivitu toho či onoho druhu. Jeden mladý, nenápadný Angličan ve své obyčejné lidské potřebě pomohl zachránit životy více než šesti set českých židovských dětí a přivezl je do Anglie ještě před začátkem 2. světové války. Nadávali mu v Anglii za to, že tam vleče nějaká židovská děcka z jiné kultury a ze země, o které její předseda vlády pan Chamberlain prohlásil we know nothing about? Jsme dnes na tohoto nenápadného Angličana zde v České republice hrdí. Nechceme být konečně hrdí i sami na sebe?

Nevím, jestli tato báseň existuje v češtině, ale pokud ne a anglický jazyk není vaší oblíbenou večerní činností a zábavou, dejte mi vědět. Můžeme začít výuku anglického jazyka. Bezplatně. Ale pod jednou podmínkou, že se budete (opravdu) učit. A taky myslet. Ale to už zase slyším boží smích. Dopřejme ho i všem uprchlíkům.

New Colossus

Not like the brazen giant of Greek fame,
With conquering limbs astride from land to land;
Here at our sea-washed, sunset gates shall stand
A mighty woman with a torch, whose flame
Is the imprisoned lightning, and her name
Mother of Exiles. From her beacon-hand
Glows world-wide welcome; her mild eyes command
The air-bridged harbor that twin cities frame.
"Keep, ancient lands, your storied pomp!" cries she
With silent lips. "Give me your tired, your poor,
Your huddled masses yearning to breathe free,
The wretched refuse of your teeming shore.
Send these, the homeless, tempest-tossed to me,
I lift my lamp beside the golden door!"

Karel Foustka, Praha, 24. září, 2015