Je docela obyčejný pozdně letní podvečer, ale pro mě už za chvíli obyčejný rozhodně nebude. Jsem plná nadšení a očekávání. Vystupuju na pražském náměstí Republiky, prodírám se špalíry turistů a zatáčím do ulice Na příkopech. Spěchám, i když možná ani nemusím. K tradici módních přehlídek přece patří také to, že nikdy nezačínají načas.

Mířím do honosné budovy Muzea moderního skla zvané Ziba. Není to ale sklo, které mě tam láká. Ode dneška patří budova bývalé Živnobanky na pár dní české módě, která se tu prezentuje na Prague Fashion Weeku.

Ještě na jaře tohoto roku šlo o pouhou víkendovou akci. Ale Česko to asi s módou začíná myslet skutečně vážně a rozhodlo se k přehlídkám nabalit doprovodné akce, pozvat zahraniční hosty a akci přejmenovat na week, tedy týden. Třes se, Londýne, Miláno a další, začínáme vám dýchat za krk.

No dobře, a teď zpátky na zem. Můžeme se sice chlubit celým módním týdnem, ale k vybudování mezinárodního renomé nestačí jen změnit název. Praha se každopádně snaží, a to se cení.

Před budovou Ziby je už z dálky vidět pořádný houf lidí. Postávají na červeném koberci, osvětlují je všudypřítomné blesky fotografů a kolem se trousí zvědaví japonští turisté s otázkou, k čemu ten velký rozruch.

Páni, tak velkou show jsem tu nečekala, napadne mě jako první. Moje nadšení s každým dalším krokem směrem k tomu pestrobarevnému davu roste. Jít na fashion week, to ale není jen tak. Je to úplně jiný svět, který se řídí svými vlastními pravidly. Myslím, že pravidlo číslo jedna může znít nějak takto: buď máš styl, nebo jsi mrtvý.

A tak není divu, že na první problém jsem narazila už doma, po otevření šatníku. Jak se sakra obléká na módní přehlídky, ptala jsem se sama sebe s očima upřenýma na ověšená ramínka. Jak definovat dress code fashion weeku, kde jde hlavně o to být unikátní, a ne o to dodržet „kód“?

Měla jsem pocit, že ať si obléknu cokoliv, nebude to stačit a všichni poznají, že jsem ve vodách fashion weeků nováček. Někteří si outfity na přehlídky chystají celé týdny dopředu! Dřív jsem si o nich myslela, že jsou blázni, ale tváří v tvář realitě jsem musela přiznat, že má plánování v tomto směru něco do sebe.

Nakonec se stačilo v davu před Zibou rozhlédnout kolem a uklidnila jsem se – tu má někdo na sobě roztrhané džíny, tam jiný botasky… Bílé košile, saka a podpatky se tu potkávají s chlupatými mikinami, nadrozměrnými sukněmi a bláznivými čelenkami. Tihle lidé zkrátka chtějí být vidět.

Což není žádný problém, protože koncentrace street style fotografů je tu očekávaně vysoká. Už se ani přicházejících lidí neptají, jestli si je smějí vyfotit, prostě mačkají spoušť. Tenhle street style jednoduše patří všem. Při troše štěstí se jejich kreace objeví v rubrice street stylu v některém módním magazínu nebo dokonce v americkém „W“ – znalci vědí, že to už něco znamená.

„Pavlíno, Pavlíno,“ začnou najednou pokřikovat fotografové a seřadí se do jedné lajny. Právě přišla blogerská hvězdička, neteř hokejisty Jágra. „Tady, otoč se na mě,“ volají na ni pánové skrytí za velkými aparáty, jeden přes druhého. Je to scéna jako z Hollywoodu, až mě z toho trochu mrazí.

Jak se blíží čas přehlídky, dav přestává pózovat a tlačí se dovnitř, aby nepřišel o místa s nejlepším výhledem. Fronta se pomalu posouvá po mohutném schodišti, světla jsou ztlumená na minimum a já vytahuju kouzelnou kartičku, které se říká novinářská akreditace. Opětuju organizátorům americký úsměv a nechávám se uvést do našeho sektoru. Rozhlížím se, kam bych se usadila, zatímco mě ostatní skenují od hlavy až k patě. Máš styl, nebo jsi mrtvý…

Sedám si na místo, ale hned se zase zvedám, abych se pozdravila se známou blogerkou. Jen co jí stačím říct pár vět, proklouzne kolem mě Pavlína, onen miláček fotografů, a regulérně mi zasedne místo. Kruci, tak dobrý flek to byl! Musím si najít jiný, přece nebudu vyhazovat z místa člena klanu Jágrových.

Všichni kolem mě mají nachystanou techniku, aby mohli předváděné modely pohotově vyfotit, nebo si je rovnou natočit, a pak se záznamem chlubit na sociálních sítích. Jako by sem ti, co nedrží nic v ruce, ani nepatřili... Taky jsem si to vyzkoušela – dívat se na přehlídku skrz objektiv foťáku, ale bez něj je to přece jen lepší. Můžete si show skutečně užít a plně si uvědomit, jaké máte štěstí, že jste mezi pozvanými a vidíte kolekce, které jiní uvidí možná už zítra, ale možná taky až za půl roku.

Ať už je rozlehlý sál jak chce nabitý lidmi, stále je vstup na fashion week jakýmsi privilegiem. Dříve byly přehlídky jen pro hrstku pozvaných (doslova), a bylo to tak schválně. Exkluzivita akce se tím vyšplhala až do nebes. Podzimní pražských fashion week ale byl, co se týká počtu návštěvníků, víc než velkorysý. A vlastně je to tak dobře, napadá mě v tu chvíli. Móda totiž potřebuje v Česku reklamu. Velkou.

Po tom, co modelky předvedou svůj catwalk v jarních a letních modelech těm důležitějším – celebritám a VIP – končí u nás, novinářů, a na samotném konci sálu mizí v černých dveřích. Když si šikovně sednete, můžete vidět, jak v nich zrychlují krok, skoro utíkají, aby se stačili převléci do dalších šatů a zase se vydat na pouť po sále.

Je to vtipný moment a já se neubráním pousmání. Tam vzadu, v backstage, to v tuto chvíli pravděpodobně vře. Modelky se oblékají, češou, malují, do poslední chvíle se vychytává každý detail až k samotné dokonalosti. Zatímco my, diváci, jen tiše čekáme na nové a nové modelky, kráčející hned vedle nás. Žádné klasické molo tu totiž není, stačí jen natáhnout ruku a můžete se modelek skoro dotknout.

Trvá to jen pár minut a je po všem. Nezbývá, než se znovu nacpat do fronty směřující k východu a čekat dvě hodiny na další show. Venku před budovou se zase začíná fotit street style, celý cirkus běží opět od začátku. A tak to bude celý víkend. Od teď dvakrát do roka.

Michaela Bartošová