Jaká pravidla musí dodržet psycholog, chce-li sdílet své názory na duševní stav známých osob?

Chápu, že chování prezidenta Zemana mnohé lidi dráždí a je v pořádku, pokud o něm probíhá diskuze. Když se však do tohoto diskurzu zapojí psycholog, či psychiatr, aby na dálku provedl diagnostiku dané osobnosti a tuto zveřejnil, je to nikoli na pováženou, ale prostě špatně. Opravdu jsem dalek jakýchkoli sympatií k naší hlavě státu a upřímně mě štve, že se musím v tomto článku svým způsobem prezidenta zastat, avšak zde nejde jen o něj, ale o obecný problém. Jako psycholog se totiž důrazně ohrazuji proti článku Bohumila Slámy „Zemanovi se nerozpadá jen osobnost, ale celá psychika“ uveřejněném na serveru Aktuálně.cz 23. června 2017. Kdysi jsem na tomto portále psal o etickém selhání některých českých psychologů a psychiatrů v souvislosti se smrtí Ivety Bartošové a nyní mám opět, po přečtení článku pana Slámy potřebu toto téma připomenout. Otázka totiž zní - je to, že se daný odborník vyjadřuje o duševním či zdravotním stavu člověka, jenž není jeho pacient, zná zpravidla jen jeho mediální obraz, nedělal mu diagnostický screening a nemá od dané osoby souhlas se sdílením těchto informací v pořádku?

Pro odpověď na tuto otázku zabrusme do minulosti. Před americkými prezidentskými volbami v roce 1964 se magazín Fact rozhodl oslovit členy Americké psychiatrické asociace, zda by mohli odborně posoudit republikánského kandidáta Barry Goldwatera. Psychiatři byli dotázáni, zda si myslí, že pan Goldwater je dostatečně způsobilý, aby se stal prezidentem, a jaké jsou jejich psychiatrické názory na tohoto kandidáta. Osloveno bylo 12.356 psychiatrů, z nichž 2417 reagovalo. Výsledky pak byly publikovány jako zvláštní vydání. Nutno říci, že senátor Goldwater nedopadl dvakrát slavně. Podstatná je však jiná věc. To, že se někteří psychiatři k tomuto propůjčili, prakticky okamžitě jako neetické odsoudily jak Americká lékařská asociace, tak Americká psychiatrická asociace. Nedosti však na tom. Senátor dal celou věc k soudu a nakonec Nejvyšší soud přiznal senátorovi náhradu ve výši téměř 2 milionů dolarů. Co je však nejdůležitější, soud stanovil právní precedens, který přispěl ke změnám v oblasti lékařské etiky. V roce 1973 Americká psychiatrická asociace definovala soubor pravidel pro komunikaci s médii. Tento soubor vešel ve známost jako „Goldwaterova pravidla“ a dnes se k nim bez rozdílu hlásí prakticky všechny profesní psychologické a psychiatrické organizace nejen v Americe, ale i v Evropě, a to prostě proto, že dávají smysl. Zde se jasně říká, že odborníci na duševní zdraví mohou komentovat psychické problémy obecně, ale je výslovně neetické a neprofesionální poskytovat odborný názor na jednotlivce, který není pacientem daného odborníka a současně nedal k tomuto výslovný souhlas.

Etická pravidla jsou zde především proto, aby chránila druhou stranu před mocí, jež mají lékaři, nebo v tomto případě psychologové. Existují totiž dvě rizika spojená s porušením tohoto etického pravidla:

Za prvé, je odborně nečestné a nečisté, aby psycholog či jakýkoli lékař dával své názory na člověka, kterého odborně nevyšetřili a dokonce často ani osobně nepotkal. To platí o to víc, když pacient k tomuto nedal souhlas. Profesionální názor vychází z důkladné diagnostiky příslušných klinických údajů za použití vědeckých metod. Ten však podléhá lékařskému tajemství. Vše ostatní je čirá spekulace, která může poškodit nejen dotyčného jedince, ale mnohdy i jeho rodinu a blízké. Pochopitelně to též vrhá špatné světlo na profesi jako takovou, neboť psycholog či psychiatr, jenž si pustí pusu na špacír, pak působí spíše jako šarlatán a nedůvěryhodná osoba.

Za druhé - a to může být dnes více aktuální než dříve - Goldwaterovo pravidlo brání zneužití odborné autority k útoku proti druhým. Jak by se například banky dívaly na podnikatele, o němž by „renomovaný“ psycholog řekl, že dle jeho názoru užívá drogy, nebo se chová psychoticky? Jinými slovy, zákaz diagnostikovat na dálku a bez souhlasu chrání každého z nás proti psychologům či lékařům, kteří by si s námi chtěli vyřizovat účty tím, že by jako páku použili moc své profese.

Z tohoto pravidla samozřejmě existují výjimky a lze jej ve specifických případech prolomit. Klinické úvahy o historických, dávno mrtvých osobách jsou zajímavým cvičením. Sám jsem napsal dvě – o J. K. Tylovi a Felixi Jeneweinovi. Sigmund Freud napsal pozoruhodnou práci o Leonardu Da Vinci a Erik Erikson publikoval dokonce knihu o Martinu Lutherovi. Pochybuji však, že by se potomci těchto velikánů (jsou-li tací) na mě a mé kolegy (sic!) hněvali. Během druhé světové války udělali američtí psychologové a psychiatři profil (mimochodem velmi přesný) Adolfa Hitlera. Podobně byla vytvořena i odborná zpráva o Lybijském vůdci Muammaru Kaddáfím. Obě zprávy však byly v dané době v režimu utajení a sloužily pouze pro rozhodování vojenských a bezpečnostních složek. Toto dělají i policejní psychologové, kteří profilují pachatele trestných činů na základě jejich modus operandy. Takovéto odborné expertizy však mají velmi složitou a specifickou metodiku, stejně tak jako omezenou validitu, slouží toliko bezpečnostním složkám a nejsou veřejné. Ať se nám to líbí nebo ne, Miloš Zeman není masový ani sériový vrah, aby jej bylo nutné profilovat a už vůbec ne tuto analýzu navíc zveřejňovat.

Chápu, že pro řadu odborníků může být Miloš Zeman kvůli svému projevu, vystupování a jednání lákavým cílem ke klinické úvaze, ale právě toho se musí každý zodpovědný odborník vyvarovat. Navíc to, co předložil pan Sláma má kromě etických prohřešků k odborné studii nesmírně daleko a jako referát by to neprošlo ani studentovi prvního ročníku psychologie. Předně používá pojmy, které psychologie de-facto nezná, respektive je nepoužívá, nebo jsou dávno zastaralé – např. „deformovaná, rozpadlá osobnost“. Mnohem horší je však toto spojení – „. . . jak mu ochabuje šedá kůra, prosakují „spodní proudy“ a podobně jako u inkontinence moči dochází k inkontinenci emoční. A Miloš Zeman si „učurává“ stále častěji a stále víc.“ Takovéto literární obraty si může dovolit novinář či jiný laik, ale pokud pan Sláma chce působit jako psycholog, kterým v minulosti byl, pak je toto zcela zřejmý přešlap od profesní čistoty. Diletantismus, s jakým byl článek napsán, nezmění ani opírání se o tzv. odborné posudky jiných autorit, v tomto případě psychiatrů a neurologů. I ti, které pan Sláma cituje, se prohřešili proti profesní etice, Miloše Zemana nevyšetřovali a možná ani nikdy osobně neviděli. Proto mají jejich názory pramalou váhu a je úplně jedno kolik mají jejich nositelé akademických titulů. Avšak patrně největším prohřeškem proti lege artis je však to, že pan Sláma Miloše Zemana hodnotí a soudí. Věta „Vždy byl demagogem, lhářem a bezcharakterním, amorálním člověkem“ nemá s odborným psychologickým vyjádřením nic společného. Naším úkolem je druhým rozumět. To neznamená jim přitakávat a souhlasit s nimi, ale chápat to, proč se určitým způsobem chovají, cítí, mluví apod. a z toho anticipovat další vývoj. Veřejně soudit mohou soudci a pánbůh. Ne psychologové. A už vůbec ne veřejně s cílem druhého poškodit. I kdyby to byl někdo tak problematický jako Miloš Zeman. I já bych si přál jiného prezidenta, za kterého bych se nemusel stydět, ale tímto způsobem si s nikým a tedy ani se Zemanem my psychologové účty vyřizovat nesmíme. Pak se totiž snižujeme právě na tu rovinu, která nám u prezidenta vadí. Celý článek pana Slámy je tedy nejen eticky, ale i odborně zcela zcestný. Vypovídá daleko více o nezvládnuté zlosti na prezidenta, úporné snaze mu uškodit, nedostatku profesních zásad a odborných kvalit autora, než o Miloši Zemanovi. Jediné, co snad pana Slámu poněkud omlouvá, je fakt, že práci psychologa pověsil již před časem na hřebík. To je patrně vzhledem k tomu, co předvedl, dobře a byl bych jen rád, aby se k tomuto oboru již pokud možno nevracel.

Mgr. Daniel Štrobl, psycholog