Stát, jak jej známe, je stát liberální, neboť je ovládán liberálním režimem. Stát tedy není totéž co režim. Obojí je třeba od sebe odlišovat, zdůrazňuje politolog Radek Buben. Režim můžeme chápat a definovat široce jako ustálený způsob vzájemného působení mezi státem a jeho občany. Chcete-li, režim představuje médium nebo jazyk, v němž a skrze nějž spolu stát a občané v každodenní (materiální) praxi interagují.

To, čím se liberální stát vyznačuje, je programové upřednostňování občanů před státem. Svobodní jsou v tomto režimu občané, ne stát. Ten svobodný být ani nemůže, protože v liberálním režimu řeči a uvažování (diskurzu) je vůbec nesmyslné přiřazovat ke státu přívlastek svobodný. Stát je nástroj, který žije z vůle svobodných občanů a jejich zájmům má být poslušen. V liberálním režimu, alespoň co do teorie, tedy panuje jednostranná závislost státu na individuích, kteří se svobodnými nestávají, ale už rodí. Jsou tedy svobodnými ještě předtím, než se stanou občany státu.

Z této teoretické přetíženosti významu individuí pro stát však vyplývají následující konsekvence. Stát vystupuje před občany vždy jako potencionální nepřítel, protože vůči jejich, chtělo by se říci, primordiální svobodě vystupuje stát nutně jako cosi cizorodého, umělého a mechanického, co dusí život. Ne náhodou byli za studené války sovětští občané vyobrazováni jako monstrózní stroje bez života a vlastní svobody (rozuměj touhy). Všechen život z nich totiž vysál zvrhlý socialistický stát.

V kontextu této přetíženosti role individua pro stát je pak pochopitelné, proč v liberálním chápání znamená občanská společnost kriticky uvědomělou veřejnost dbající na to, aby se stát nevydal na scestí. Tato morální ostraha státu prozrazuje apriorní nedůvěru občanů ve stát. I kdyby se stát snažil sebevíc, důvěru občanů si nikdy nezíská. Vždycky bude tím podezřelým, potencionálně socialistickým státem.

Nedůvěřivost občanů ve stát tvoří základ liberálního režimu, a proto akt spolehnutí se na stát znamená udělat krok proti panujícímu režimu. Ne náhodou tento režim pranýřuje populisty, aniž by měl pro jejich slepou důvěru v autoritu jakékoli pochopení – třeba že je dlouhodobě nesnesitelné žít v liberálním režimu, který individuu proti jeho přirozenosti zakazuje na cokoli se spolehnout. Leda tak na svůj vlastní zdravý rozum, ale ten není ničím objektivním, ale mnou samým, takže problém mít na co se spolehnout trvá. Z toho pramení různé neurózy, úzkosti, hněv a vztek a další nemoci duše.

Tyto nemoci plynoucí z celkové pyramidální nedůvěry občanů ve stát činí liberální režim nanejvýš zranitelným. Režim udržující produktivní napětí mezi státem a jeho občany tak může kdykoli vypovědět službu. Vztah občan-stát může kdykoli rupnout a v takzvané válce proti terorismu k tomu musí nevyhnutelně dojít. Liberální režim musí padnout, chce-li stát tuto „válku“ vyhrát, a to proto, že v ní neběží o vítězství nad nepřítelem vnějším, nýbrž nad vnitřním nepřítelem státu. Terorista je v prvé řadě nepřítel státu a pak teprve jeho občanů. Proto tolik omílaný strach občanů z teroru není v této válce nakonec vůbec podstatný. Podstatný je strach státu; státu, který se bojí, protože nemá, jak by odlišil teroristu od spořádaného občana. Každý je potencionální terorista a stát je tak vydán napospas strachu z těch, kdo se ho bojí.

Proto tuto zacyklenou válku lze vyhrát jen tak, že bude zjednána elementární, chtělo by se říci patriotická, důvěra mezi občany a státem. S teroristy se to má stejně jako s pytláky. Nejefektivnější a z logiky věci jediný možný způsob boje proti lovcům vzácné zvěře není nasadit více hlídačů, ale pytláky kooptovat, dát jim práci, aby místo zabíjení raději zvěř hlídali. Rovněž i potencionálnímu teroristovi, jímž je každý z nás, má stát co nabídnout: být tím, na co se lze spolehnout. Zjednáním důvěry si stát na svou stranu kooptuje jedince, kteří se tak stávají jeho občany ve vlastním smyslu slova. Důvěra ve stát je pro občana civilizovanou alternativou k víře v různé idiotické (socio-kulturní) identity, nebo k víře v Boha, v nějž mít absolutní důvěru může mimo jiné obnášet chtít se v jeho jménu vyhodit do vzduchu. Naopak důvěra ve stát má tu výhodu, že v jeho jménu se nelze vyhazovat do vzduchu, ve jménu státu lze pouze padnout.

Problém ale není, jak tuto důvěru ve stát zjednat, protože poptávka tu po ní již je. Stačí si jen uvědomit, že ji nelze zjednat v rámci liberálního režimu, který jaksi definitorně stát podezřívá a znemožňuje tak zjednání této důvěry. Tím se sice rázem žádné teroristické útoky nezastaví (ty však nestaví nic, ani sebevětší bezpečnostní opatření), ale státem prováděná kooptace lidí na svou stranu sníží pravděpodobnost útoků.

Závěrem položme návodnou otázku: Co má liberál nedůvěřující státu a terorista rovněž nedůvěřující státu společného?

Režim, v jehož ustanovení na základě zkušenosti s válkou proti teroru musíme věřit, lze provizorně a poplatně tradici jedné vlivné politické teorie nazvat režimem republikánským, a proto stát, v nějž byla obnovena důvěra, republikou.

Tomáš Korda
Autor je doktorandem na Ústavu politologie FF UK