Níže se pokusím mou argumentaci z předchozího textu podat poněkud jasněji.

1) Nacházíme se na zelené louce. Není tu vůbec nic, nic než tři proměnné: občané, stát a režim. S ničím jiným si tu hrát nebudeme a nic jiného do téhle hry zahrnovat ani nechceme.

2) Režim jsme minule definovali jako ustálený/uvyklý vzájemný vztah mezi státem a občany. Snad to lze považovat za celkem přijatelnou definici.

3) Jakou konkrétní podobu má tento vztah mezi státem a občanem, závisí na tom, jak je stát občany poznáván. Čím pro občana stát je, co pro něj stát znamená, jak občan státu rozumí a otázky podobného střihu, které se táží po tom, jaké poznání státu v dané společnosti vládne či má hegemonii, jsou proto pro charakter režimu naprosto rozhodující. Neboť to, jaké poznání státu ve společnosti převládá, se odráží v povaze režimu, v němž občané se státem a mezi sebou žijí. Když bude toto poznání špatné, bude zákonitě špatný i režim.

4) Dnešní vládnoucí poznání státu, na kterém se beze zbytku všichni mohou shodnout, je takové, že stát představuje nástroj – prostředek ke službě občanům, ke správě věcí veřejných. Stát je tu kvůli nám – občanům.

5) Pokud stát ztotožníme s nástrojem, pak se ze státu stává automaticky cosi mechanického, mrtvého a omezujícího, co je živým občanům odcizené a vnější, s čím se nemohou identifikovat, protože to stojí jaksi a priori proti nim. Takového státu shledávaného za dotírající byrokratickou mašinérii nemůže být nikdo patriotem.

6) Jestliže mezi občanem a státem panuje už na rovině poznání či teorie protiklad a vzájemné odcizení, pak z toho plyne jejich vzájemné podezřívání: občan státu nedůvěřuje a vždy pro něj představuje potencionální nebezpečí. Stát se vždy může zvrhnout, například ve stát teroristický/totalitární. Ostatně tak je tomu u každého nástroje dobrým zvykem, neboť každý nástroj je zrovna tak dobrý sluha jako zlý pán (např. štěpení atomů může dobře sloužit k výrobě elektřiny, ale stejně tak dobře může sloužit k vyhlazení lidstva apod.). Zkrátka za vlády instrumentálního poznání státu není možné mezi státem a občanem zjednat důvěru. Neboť toto poznání postupně jakoukoli důvěru a bytostnou loajalitu občanů ke státu podkopává.

7) Jako se občané bojí, že se stát zvrhne, bojí se rovněž i stát svých občanů. Když jsou mu občané odcizení a staví se k němu zády, nemá kritérium, podle kterého by je mohl odlišit od nepřátel státu, dnes tak zvaných teroristů. Každý občan pak je z hlediska státu potencionální terorista. Urputná, a přesto marná, je proto snaha odlišit teroristu od občana například podle náboženského přesvědčení.

8) Pokud dvacáté století bylo stoletím totalitarismů či jinak znetvořených států, pak naše století je století terorismu čili zvrhlých občanů. Oba tyto jevy, jak terorismus, tak totalitarismus pramení ze špatného poznání státu, které stát považuje za nástroj.


9) Tímto retardovaným poznáním státu se nechlubí pouze liberalismus, ale také marxismus.

10) Obě tyto teorie považující stát za nástroj se proto nemohou vypořádat ani s terorismem a ani nemohou poskytnout žádné ponaučení z totalitarismu. Proti těmto fenoménům jsou teoreticky impotentní – nedokáží je teoreticky zvládnout.

11) Proto režim, který chce účinně (nejen rétoricky) čelit terorismu a chce tedy přežít (= udržet živoucí vztah mezi občanem a státem a zabránit občanské válce), se musí za každou cenu očistit od své kontaminace liberální teorií, která zaštiťuje špatné poznání státu jakožto nástroje v rukou občanů. Neboli režim pro svou sebezáchovu musí přestat být režimem liberálním.

12) Terorista, co vyjadřuje svými činy nepřátelství vůči státu, „jen“ (nevědomky) kopíruje nepřátelství, které vůči státu na rovině teorie chová liberál nebo marxista. Terorista proto dělá to, co dělá, když zjistil, že stát mu už neslouží jako nástroj. Raději ve své duchovní prostotě vyhazuje sebe i ostatní do vzduchu, než aby změnil své špatné poznání státu. Proto se lze shodnout na tom, že terorista není nic jiného než konsekventní (praktický) liberál či marxista. Neboli terorista je člověk převádějící teoretické nepřátelství vůči státu do praxe. (To, že on sám si svůj čin může zdůvodňovat ledajak, nás zde právě proto vůbec nezajímá.)

13) Aby proto bylo možné takovému člověku účinně čelit, je nutné proti němu postavit jiné než instrumentální poznání státu. Do té doby budeme svědky jen postupného zmírání liberálního režimu. Proto třeba chtít spolu s Nietzschem postrčit to, co chce beztak už samo od sebe spadnout. Nebo jak říkal Kurt Cobain, je lepší shořet než vyhasnout.

14) Tečka.

Tomáš Korda
Autor je doktorandem na Ústavu politologie FF UK