Pobývá-li někdo delší dobu v Itálii a sleduje-li při tom česká média, nemůže se ubránit dojmu, že tu existuje silná diskrepance mezi tím, jak se o uprchlících píše u nás a tím, jak situace v Itálii reálně vypadá. Tedy ne, že by místní situace byla nějak jednoduchá na posouzení, to spíše naopak, jde ale o plochost informací, které se k nám dostanou a které pak vytváří naprosto jednoznačný obraz, jehož analogií by snad mohlo být burzovní zpravodajství, které informuje jen o akciových propadech. Tento text nevzniká na podporu migrační politiky, ale na doplnění velmi složitého obrazu, který jen málokdo chce vidět.

Signore Giuseppe, asi 80letý pán v dlouhém hovoru vyjmenovává, co všechno mu tady kolem patří. Kromě několika domů jsou to také rozsáhlé olivové a lískové háje a další polnosti. Žije tu sám se svojí manželkou a s věkem mu pochopitelně ubývá sil. Nikomu z rodiny se tu ale hospodařit nechce. Všichni žijí ve městech a nejmladší generace, která studuje na nejlepších univerzitách v Miláně sem určitě pracovat nepůjde. Na náročnou práci si „načerno“ najímá vždy jednoho Afričana z místního centra pro uprchlíky. Poslední dobou si jednoho oblíbil a uvažuje, že by mu nabídl legální zaměstnání, a tím i legalizoval jeho pobyt zde v Itálii.

V Itálii je podobných příběhů celá řada, v celé zemi je na 2500 opuštěných vesnic a vísek a s jednou z nejnižších porodností v Evropě se tato situace jen tak nezlepší. Mnohde se zavřely školy i obchody, a tak se situace ještě násobně zhoršuje. Italská společnost, která je v naších mediích eufemisticky označována jako stárnoucí, je v mnohých místech společností vymírající. Realita je taková, že na mnohých místech téměř nejsou mladí lidé a staří na práci už nestačí. Bez pracovní síly zvenku by mnoho zemědělských provozů, ať těch menších nebo mezinárodních, prostě zaniklo.

Naprosto identické scény opuštěných vesnic s několika starci jsou k vidění samozřejmě v jiných zemích mediteránu, a tak se dostáváme k dalšímu bodu. Mnoho lidí u nás vidí začátek světové migrace v roce 2015 a jen těžko nahlížejí, že některá místa jsou, byla a budou migračními zónami. Umí si třeba někdo představit, jak by vypadal starověký Řím, kdyby se na jeho tvorbě podíleli jen starousedlíci? Právě možnost stát se Římanem (byť často teoretická), byla jedním ze zásadních stavebních kamenů celého římského impéria. Itálie navíc i ve své novodobé historii vstřebávala různé migrační vlny, ať už to byli Arabešové, Italové z Dalmácie, obyvatelé Magrebu, Poláci, další vlny Albánců nebo třeba Rumuni a rumunští Romové.

A nemůžeme v poslední řadě ani zapomenout mnohé italské migrace z domoviny. V roce 2015 žilo mimo území Itálie na 4,5 miliónu Italů. Do Itálie i z Itálie se historicky vždy migrovalo. Jako mnoho jiných Italů, stejně tak Signore Giuseppe prožil mnoho let v zahraničí a samozřejmě s touto zkušeností je složité odmítnout nyní lidi, kteří se ocitli v podobné situaci, jako byl on kdysi.

Dalším podstatným faktorem je samozřejmě hluboká křesťanská morálka Italů, která je ještě zesílena slovy papeže Františka. Pomáhat lidem v nouzi je pro Italy naprosto přirozené, a tak najdete třeba kadeřníka, který bude nadávat na migranty, ale stejně bude nechávat po dobu odpolední siesty přespávat u něj v podniku jednoho přistěhovalce, se kterým se dobře zná a který patří k jeho čtvrti.

Všechny tyto faktory nám ukazují, že Italové mají historicky k nově příchozím naprosto jiný přístup než třeba Němci nebo Češi. Nově příchozí je doslova vtažen do kultury, nemá pocit, že by byl něčím méněcenným a bezvýznamným. Lidé s ním komunikují, a tak mnoho migrantů přebírá italskou kulturu velmi brzo. Proto je v Itálii velké množství poměrně pozitivních případů rychlého začlenění do společnosti. Ať už jsou to pouliční prodavači čehokoliv, co je zrovna potřeba, kteří se v menších městech stávají nepostradatelnou součástí jednotlivých čtvrtí, nebo prodavači na římských trzích u hlavního nádraží, kteří vyvolávají a gestikulují k nepoznání od starousedlíků. Italská kultura je svůdná, a tak to mají všechny nově příchozí kultury, kde je otevřenost a vřelost základním kulturním atributem, mnohem jednodušší.

Ač se někomu může zdát pouliční prodavač jako ne příliš úspěšná kariéra, důležité je právě začlenění do společnosti a možnost úspěchu budoucích generací. Typická je první generace vykonávající podřadné práce jako mytí či uklízení a druhá generace, která už cílí na vyšší vzdělání a lepší postavení ve společnosti. Mnoho migrantů totiž nemá v sobě zakódován individualistický přístup k životu a vidí jako hlavní kritérium úspěch celé rodiny.

Posledním často přehlíženým faktem je různost současných migrací. V Itálii je nejvíce Rumunů a Afričanů z Magrebu (po jednom procentu populace), následují Albánci, Číňané, Ukrajinci a pak až teprve migranti ze subsaharské Afriky. Pokud se budete ptát místních obyvatel, kdo jim jako migranti nejvíce vadí, tak velmi často budou zmíněni Poláci nebo právě Afričané z Magrebu, typicky Alžířané.

Z Itálie si vybavuji jedinou scénu, která byla namířena proti imigrantům a která se odehrála v Římě. V tramvaji sedící italský bezdomovec začal řvát na dva přistěhovalce odněkud z Pákistánu a provolával, že bude volit Berlusconiho, který „vás všechny Poláky a ostatní imigranty odtud vyhodí.“

A proč že jsou Poláci vnímáni takto negativně? První vlna Poláků přicházející za prací se totiž často opíjela na veřejnosti, špatně se oblékala a zároveň působila velmi uzavřeně. A z tohoto hlediska mají k Italům mnohem blíže migranti ze subsaharské Afriky, kteří se neopíjejí, mají vkus při oblékání a jsou společenští. Obvyklá česká představa, že je to barva kůže, které lidi sbližuje, tu jaksi neplatí. Naopak, co vyhrává je chuť zapojit se do místního života.


Pak jsou tu samozřejmě věci, které se Itálii vymkly kontrole. Policista si reálně nedovolí kontrolovat průkazy imigrantů na ulici, mnoho skupin imigrantů je vlákáno různými mafiemi na plantáže, kde je jim sebrán pas a oni tu pak musí otročit po několik let za nesnesitelných podmínek. Mnoho žen je znásilňováno a následně uvrženo do světa prostituce (což je mimo jiné i odpověď na otázku proč migrují hlavně muži). Italové začali věnovat velkou péči následným resocializačním programům a zapomněli na vlastní obyvatele, trpící desetiletou krizí. Problémem jsou samozřejmě i ghetta, obchod s drogami a to, že ne všichni se chtějí začlenit. Špatné je to, že uprchlíci se hlavně koncentrují ve městech, kde je pro ně život jednodušší, a ne vždy se tak dostanou tam, kde by bylo potřeba jejich sil. Hrozivá je skutečnost, že EU nedokáže Itálii efektivně pomoci s organizací uprchlíků a že se za několik let vůbec nepodařilo efektivně zakročit proti organizovanému zločinu převaděčů. Hrozivé také je, že přes veškeré proklamace o tom, jak budeme pomáhat v místě, kde migrace vznikají, vůbec nic reálně neděláme. Hrozivé je, že mnohá média nedokáží držet neutrální postoj a buď se příliš přiklánějí na jednu, nebo druhou stranu.

Hrozivých je mnoho dalších věcí, přesto zpráva o stavu migrace v Itálii zůstává nejasná. Situace není tak bledá, jak se obecně v Čechách tvrdí, ani není tak barevná, jak se často v Itálii popisuje nebo popisovalo. Na jednu stranu Itálie migraci potřebuje, na druhou stranu se jí v některých aspektech vymyká z kontroly, což cítí i samotní občané, kteří vyzdvihli Salviniho ligu do čela státu. Jedno zdá se mi ale jasné, mnohé české rady, jak jednoduše vyřešit celý problém, jsou zatížené velkou neznalostí místní situace.

Daniel Zeman
Digitální nomád, píše blog