V Americe jsem byla před lety na speciální studentské vízum. O turistické vízum jsem se jako svobodná, nemajetná, bezdětná, bez zaměstnaneckého poměru atd. nikdy neodvážila zažádat. Obávala jsem se zamítnutí. Když se začalo mluvit o možnosti zavedení bezvízového styku mezi Českou republikou a USA, zaradovala jsem se. Že bych se přece jen ještě někdy projela Greyhoundem s americkou spodinou? Potom se premiér Topolánek vrátil ze své „hrdinné“ mise v Bílém domě s tím, že zrušení víz je na spadnutí.

Jenže… Například se Státem Izrael uzavřela Česká republika dohodu o všeobecném bezvízovém styku už v dubnu 1996 (v platnost vešla 19.7.1996). V praxi to znamená, že český turista dostane při vstupu do země automaticky tříměsíční vízum. Na tom se nic nezměnilo ani po začlenění ČR do Schengenského prostoru.

Poprvé jsem do Izraele odjížděla jako au-pair na sklonku roku 1997. Byla jsem mladičká. Saddáma jsem si pletla s jordánským králem Husajnem a v televizi i s Fidelem. Ihned po příjezdu do země jsem upozornila zprostředkovatelskou agenturu na jistý nepoměr mezi mojí „1 year“ au-pair smlouvou a ještě teplým „3 months“ razítkem v pase. Dostalo se mi uspokojivého vysvětlení. „V Izraeli se v knessetu řeší zachování základních funkcí státu, “ vykládala mateřsky vyhlížející agentka. „Žádný politik nemá čas věnovat se legalizaci au-pair pobytů.“ Ujistila mě však, že o mé vízum se nikdo zajímat nebude. V židovském státě totiž dívku k dětem má, měl, nebo se zrovna po nějaké poohlíží téměř každý.

A skutečně. Razítka v mém pase nechávala všechny oficíry v klidu. Několikrát jsem odjela do Čech, do Egypta nebo do Jordánska a zase se vrátila. Vždy při příjezdu jsem dostala stejné razítko. Až jednou…

Zastesklo se mi po čase po svaté zemi. První pokus 11.9.2001 mi už ve Frankfurtu překazili teroristé (ti v USA). Napodruhé jsem spokojeně doletěla do Tel Avivu. Vůně pouště a kardamonu nadosah. Následující běh událostí si vybavuji mlhavě. Nejprve popříletová euforie a bohorovný klid. Potom pláč, chlad kovové lavičky, které jsem se nechtěla pustit, cvaknutí pouta na jedné ruce a potupný návrat na palubu letadla. Stejný stroj, kterým jsem před pár hodinami přiletěla. Jen osazenstvo se vyměnilo a vítá mě nevraživými pohledy. Pro Izrael jsem nežádoucí, nebyl mi povolen vstup na jeho území.

Písemně i osobně jsem zažádala izraelské velvyslanectví o přešetření svého případu. Chtěla jsem vědět, zda za nevpuštěním do země nestojí moje někdejší překročení platnosti víza. Jménem pana velvyslance mi bylo sděleno, že došlo k politováníhodné události, jejímuž opakování ovšem nelze do budoucna s absolutní jistotou předejít. Není totiž možné udělit vízum předem. Dostalo se mi však ubezpečení, že neexistují žádné důvody, proč bych neměla být do země v budoucnu vpuštěna a …prostě že jsem „very welcome“. Finální zodpovědnost za mé vpuštění či nevpuštění do země však nadále spočívá v rukou úředníka vykonávajícího službu.

Rok se ještě ani nesešel s rokem a s třemi přáteli už jsme opět mířili do Izraele. Tentokrát z Egypta, se zpátečními letenkami z Tel Avivu v kapse. Na izraelské straně hranice si nás nejprve k přepážkám zavolala uniformovaná děvčata. Obligátní otázky, kontrola peněz. Počítá se jenom cash, kreditní karty nic neznamenají. Po chvíli jsme odveleni do kanceláře. Zlá izraelská pohraničnice Edna nám velmi pohrdavě, ale jasně, vysvětlila, že nás v Izraeli nechtějí a že ať si táhneme zpátky do své Ruménie. Dotčeně jsme opáčili, že nejsme z Rumunska. Barva rozzuřené tváře celnice splynula s rudorudým přelivem. „Ok, go to Čechoslávia“. Vytáhla jsem z batohu poslední trumf – zvací dopis. „I don´t care,“ uzavřela Edna a smetla jej ze stolu. „ A vypadněte, nebo zavolám policii.“ Vzdorovali jsme, ale nakonec se vzdali. (A přitom jsme vlastně ani nechtěli do Izraele, nýbrž do Betléma, Jeruzaléma, Hebronu).

Stále jsem byla svobodná, mladá, chudá. Mým plánům vrátit se po čtrnácti dnech do vlasti by bývalo mohlo dodat na důvěryhodnosti vlastní dítě. To jsem si ale přibalila k zavazadlům. Byl listopad 2007 a já už zase seděla na palubě letadla směr Tel Aviv. Tentokrát však vyzbrojena zvacím dopisem, hromadou stodolarovek popůjčovaných po známých a odhodlaností, že tentokrát mé oko opět spatří Jeruzalém! Na letišti na nás pro jistotu čekal kamarád Nican.

Moje dcera má po svém česko-arabském otci příjmení Al Džazairiová. Tajně jsem doufala, že celníky zmate česká koncovka „ová“. Dívka za přepážkou pasové kontroly několikrát přežvýkla a líně zamávala umělými řasami. Angličtinou s těžkým hebrejským přízvukem mi položila pár standardních otázek. Odpovědi ji však nezajímaly. Daleko víc ji zaujal pas mé roční dcery. Chvíli jej zkoumala. Potom zvedla telefon, aby kohosi hebrejsky informovala o tom, že „Šalom, mám tady někoho, kdo v roce 1998 překročil víza a má s sebou dítě Al Džazíra!“ Celnice a výsledek jejího úsilí rozluštit latinkou psané arabské jméno mě rozesmály. Bylo však jasné, že mě čeká boj. Moje odhodlání vyhrát ale navzdory únavě neopadalo.

Po půl hodině bezprizornosti uprostřed chladného letištního mramoru si pro nás konečně přišel jakýsi Avi (ne snad, že by se představil, tak ho oslovovali kolegové). V civilu. Zavedl mě s kočárkem do čekárny, kde si občas jiný úředník odložil jiné cestující – tu plačící Filipínku, tu Turka, tu nervózní dvojici neurčitého původu. Dveře do kanceláře byly otevřené. Civil Avi o čemsi vášnivě debatoval s dvěma uniformami. Střídavě zíral do počítače a usilovně počítal na kalkulačce. Bavili se o mně. Čekání bylo nekonečné, noc pomalu střídal den. Dítě v kočárku se jalo dát najevo svou nelibost. Vstoupila jsem tedy do kanceláře a požádala civila o urychlení procesu. Taktéž jsem mu doporučila, aby zavolal kamarádovi, který na mě na letišti čeká. Pozvali si mě tedy dovnitř a začal výslech.

Kromě obvyklých otázek stran důvodu návštěvy, na něž jsou veškeré odpovědi podezřelé, se větší část rozhovoru točila okolo mojí dcery.

„Kdo je otcem dítěte?“
„Můj přítel.“
„Kdo je tvůj přítel?“ (díky nepřekonatelné aroganci překládám v angličtině jinak nespecifické „you“ automaticky jako tykání)
„Nisan.“
„Odkud je?“
„Z Prahy“
„Kdo na tebe čeká na letišti?“
„Kamarád.“
„Jak se jmenuje?“
„Nican.“
„Je otcem dítěte?“
„Ne.“
„Kdo je otcem dítěte?“
„Nisan.“
„Kde je Nisan?“
„V Praze.“
„Kdo tady na tebe čeká?“
„Nican.“
„Odkud je?“
„Z Izraele.“
„Je otcem dítěte?“
„Ne.“
„Kdo je tedy otcem dítěte?“
„Nisan.“
„Kde je Nisan?“
„V Praze.“
„Děláš si z nás srandu nebo co?!“

Trojice vyslýchajících byla rudá vzteky.Vzpomněla jsem si, jak mě při rétorickém cvičení v prváku na vysoké sebralo upozornění na špatné sykavky.

Nakonec se mi podařilo celou situaci znázornit graficky. Jen pro úplnost mi bylo dopřáno zopakovat si jména svých a přítelových předků a prapředků. Správná odpověď na otázku jak se jmenoval přítelův dědeček z matčiny strany mi pootevřela dveře ven z letiště. Avi v civilu mi ale oznámil, že na mě na letišti nikdo nečeká. Telefon údajného Nicanova čísla totiž nikdo nezvedá. Zkontrolovali jsme číslo, které už hodnou dobu vytáčel. Na jednom papírku měl čísla z obou stran a vybral si zrovna tu nesprávnou… Když se spojení podařilo, konverzace byla krátká a účinná. Za okamžik už jsme nasedaly do Nicanova auta.

Co z toho všeho plyne? Letět si pro odmítnutí vstupu do Izraele do Tel Avivu bylo hloupé. Letenky jsou drahé a mít na svědomí zpoždění spoje je krajně nepříjemné. Zejména je-li viník posléze přímo konfrontován s postiženými pasažéry. Daleko lépe vyšel pokus dobýt svatou půdu pozemní cestou. Dva týdny navíc v Egyptě jsou totiž mnohem lepší než potupný návrat na Ruzyni a dovolená vyplýtvaná na domácí práce. Proto až budeme mít s Američany bezvízový styk, všem příliš svobodným, a tedy podezřelým cestovatelům doporučuji, aby pro jistotu vstupovali do země od sousedů. Hasta la vista, amigos!!!

Karolína Šípalová