Se zájmem jsem si přečetl blog pana profesora Hořejšího nazvaný „Totalitní očkování versus svoboda umřít“ uvedeného zde. Jeho texty čtu velmi rád, protože jsou psány lehce, svižně a vždy k věci. Na druhou stranu ne se vším co píše, nebo co komentuje plně souhlasím, protože můj pohled na svět je částečně jiný. Při čtení jeho textu o očkování jsem se pak a vůbec poprvé dostal k textům slečny Mihovičové (zde a další zde). Z obou textů může mít nezasvěcený čtenář dojem, že například:

1. Rozhodnutí rodiče o očkování svého dítěte přináleží jen rodiči a nemělo by být ovlivňováno společností ve které žijí
2. Povinnost očkovat děti neexistuje ve vyspělých demokraciích
3. Očkování bylo zavedeno jako povinné teprve za totality (1948-1989)

Individuální a kolektivní. Naše a vaše.

Očkováním a klinickými aspekty očkovacích látek se zabývám relativně dlouhou dobu a určitě nepatřím k dogmatickým zastáncům očkování, kteří nepřipouští žádnou diskusi. Viděl jsem děti i dospělé po transplantaci orgánu, periferních kmenových buněk, onemocnění krve a krvetvorných orgánů, těžkých úrazech, po operačním odstranění sleziny, po alergických a anafylaktických reakcích a vždy jsme museli s kolegy naleznout cestu jak tyto osoby očkovat, imunizovat a znovu chránit před infekcí. Je jisté, že např. po transplantaci periferních kmenových buněk nemůžeme tyto osoby po dosti dlouhou dobu očkovat a tak je chránit.. Spoléháme se totiž na vysokou proočkovanost v populaci, kterou nazýváme kolektivní imunita.

Ta brání přenosu infekčního původce (pokud je přenositelný z člověka na člověka) a ochrání tak i některé neočkované lidi. Vysoký počet očkovaných v populaci musí být dodržován a to s ohledem na vlastnosti původce nemoci. Například pro přerušení šíření spalniček musí být očkováno až 97 procent populace, zatímco pro zamezení šíření chřipky postačuje proočkovanost okolo 80 procent. Kolektivní imunita je důležitá zvláště v posledním desetiletí, kdy se z různých, především zdravotních důvodů, snižuje proočkovanost. My se na ni hodně spoléháme, protože osob, které nemohou být ze zdravotních důvodů dočasně (třeba 1 rok) nebo trvale očkovány neustále přibývá.

Tak jak půjde medicína kupředu bude přibývat osob, které budou mít narušený imunitní systém (imunokompromitované osoby) např. kvůli transplantaci a které nebudeme moci očkovat. Pokud v té době bude v daném regionu existovat hodně rodičů, kteří si nebudou přát očkovat svoje dítě, může dojít k narušení rovnováhy dané kolektivní imunitou a původcem, který se začne šířit a třeba mezi transplantovanými. Může pak dojít i k částečné změně původce (mutaci) a tak již nebude moci být zastaven očkováním a bude se šířit mezi očkovanými osobami. Ne každý původce má takové vlastnosti, ale vcelku dobrým příkladem takové plasticity je chřipkový virus.

Snížení proočkovanosti například kvůli nedůvěře v očkovací látku vede vždy ke zvýšení počtu nemocných i k následné úmrtnosti na infekční nemoc. Kdyby se v České republice přestalo očkovat proti běžným dětským nemocem, musí se počítat s tím, že brzy zemře stejný počet lidí, jako před zavedením očkování. Asi se nechceme vrátit do let 1961-70, kdy zemřelo na spalničky 291 dětí do věku 14 let, nebo do roku 1946, kdy zemřelo na záškrt 828 a na černý kašel 433 dětí.

Proto rozhodnutí o očkování nemá nikdy individuální, ale vždy i kolektivní charakter a jako rodič musím brát v potaz to, že pokud dítě nenechám očkovat, může zemřít někdo jiný, např. onen transplantovaný člověk.

Očkování ve vyspělých demokraciích, aneb skrytá povinnost

Jsem přesvědčen o tom, že s větším stupněm demokracie (a věřím i s větší odpovědností jednotlivých občanů) nemůžeme lidem přikazovat, že se musí nechat očkovat. Budeme muset volit jiný nástroj k tomu, abychom lidi přesvědčili. V mnoha vyspělých zemích záleží do určité míry jen na rozhodnutí rodičů, zda dají své dítě očkovat a proti čemu. Zdravotní orgány těchto zemí však zaměstnávají více profesionálů, kteří vysvětlují laikům, proč je imunizace dítěte dobrá a upozorňují na možné důsledky, když dítě očkované nebude.

Již v porodnici dostávají matky tištěné materiály o tom co je čeká za očkování, proti čemu je chrání, jaká reakce se dá očekávat atd. Tyto demokracie mají však také k dispozici represivní nástroje: nedostane-li dítě vakcíny, které se považují za základní a nutné, může mít dítě pak problémy se vstupem například do předškolních a školních zařízení. To je silný nástroj pro podporu imunizace.

Očkování na první pohled není povinné v USA, na Novém Zélandě, ale pokud není dítě očkované, nesmí do školy. Pokud dítě nenastoupí do školy, je to ve svých důsledcích pro rodiče daleko horší než hrozba přestupku a 10 000 pokuty jako u nás. A tak co se na první pohled zdá nepovinné, nakonec může být více povinné, než totalitní očkování. Pamatuji si dívku, která po ročním studiu v USA přišla do ordinace na dokončení očkování proti žloutence B a ukázala mi „svůj americký“ očkovací průkaz.

Po příjezdu do USA zjistila, že nemá „svůj český“ očkovací průkaz (ale i ten by ji nepomohl, protože je v češtině) a tak během roku obdržela celkem 24 injekcí vakcín proti základním onemocněním, jako by nikdy nebyla v ČR očkována. Dostala na vybranou, buď se nechá očkovat, nebo se vrátí prvním letadlem nazpět. Asi jsem byl ten den duchem přítomen a celý „americký očkovací průkaz“ jsem si okopíroval a nyní jej ukazuji studentům, aby si udělali obrázek o nepovinném očkování v USA.

Byl Masaryk demokrat nebo totalitní mocipán?

Nedivím se slečně Mihovičové, že v oblasti očkování tápe a chtěla by asi mít více informací o jednotlivých typech očkování (jako např. v USA nebo v Austrálii) jejich nežádoucích účincích (např. v USA je na webu http://vaers.hhs.gov/) i infekčních nemocech. Mohla by se tak lépe rozhodnout o tom, co nechá sobě, nebo dítěti aplikovat za vakcínu.

Bylo by asi dobré, pokud by něco podobného existovalo pro naše rodiče, děti, adolescenty, mladé lidi, seniory, těhotné ženy, osoby po transplantaci a další, kteří všichni by si nalezli přesné informace o očkování garantované Ministerstvem zdravotnictví.

Problém je v tom, že se naši odborníci odborně a legislativně zaměřili během posledních let jen na tu otloukanou „povinnou“ imunizaci, zatímco ve světě je imunizace populace pojímána mnohem komplexněji. Stát se tak u nás víceméně orientuje jen na imunizaci, kterou dětem, dospělým nebo seniorům platí. Ve světě existují komplexnější přístupy, které se nazývají většinou Národní imunizační program. A ten my nemáme.

V rámci Národního imunizačního programu je vyjádřeno jednoznačné stanovisko státu prostřednictvím ministerstva zdravotnictví k jednotlivým typům vakcín, které se aplikují od narození následně po celý život bez ohledu na to, zda je taková imunizace povinná, doporučená, proplácená nebo zda si ji musí osoba hradit sama. Např. na webových stránkách Národního imunizačního programu v Rakousku nebo v Austrálii jsou manuály pro lékaře a materiály pro laiky, které se každý rok inovují. Lékař tam najde argumentaci, rodič informace o konkrétní vakcíně. A taková komunikace do laické i veřejné populace v ČR chybí.

To je důvod, proč se objevují články, které očkování z různých pohledů zpochybňují. Věřím, že se vbrzku nalezne síla, která by českému Národnímu imunizačnímu programu dala směr, cíl, náplň, a dokázala jej prezentovat trvale a komplexně pro naše občany např. na webových stránkách.

Na závěr tohoto dlouhého komentáře jen ukázka „totality očkování“ v první republice za doby velkého demokrata profesora Masaryka. Ten podepsal v roce 1919 zákon o očkování proti pravým neštovicím (412/1919 Sb), který, kdyby si „odpírači“ očkování přečetli, pak by náš současný očkovací zákon snad ještě chválili ………………..

§ 10.
……Každý jest povinen pustiti lékaře, provádějícího veřejné očkování, i ty, již mu pomáhají neb vedou zápisy, do domu nebo do bytu…..

§ 11.
Kdo se nedostaví, ač povinen, k očkování …… jinak bude proti němu zakročeno prostředky donucovacími (§ 15).

§ 15.
Pokud neplatí všeobecné trestní zákony, trestají se přestupky a opominutí tohoto zákona nebo nařízení, podle něho vydaných, úřady politickými pokutou od 10 do 100 K, nebo vězením od 24 hodin do 8 dnů. Jde-li o schválné opětné oddalování povinnosti očkovací, může býti vyměřena pokuta až do 200 K, nebo vězení až do 14 dnů.

Jen pro zajímavost uvádím další zákon, který zavedl očkování proti záškrtu v roce 1946. ten rok zemřelo na záškrt přes 800 dětí. Zákon 189/1946 Sb O očkování proti záškrtu je podepsán dalším z uznávaných demokratů presidentem Benešem.

§ 10.
Jednání a opomenutí příčící se ustanovením tohoto zákona nebo předpisům vydaným podle něho potrestá okresní národní výbor, nejde-li o čin přísněji trestný, jako správní přestupek pokutou do 10 000,- Kčs nebo vězením (uzamčením) do jednoho měsíce.

Povinnost nechat se očkovat se táhne českými dějinami jako červená nit a není jen výmyslem totalitního systému.

Jiří Beran

Vedoucí Subkatedry tropické a cestovní medicíny Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze a ředitel Centra očkování a cestovní medicíny v Hradci Králové. Narodil se v roce 1960 v Tišnově u Brna a profesorem epidemiologie byl jmenován v roce 2002. Zabývá se klinickým vývojem očkovacích látek. Patří mezi nejvíce citované české lékaře v zahraničí v oblasti očkování a cestovní medicíny. Pro české odborné i laické čtenáře připravil v posledních letech celkem šest knížek s tématikou očkování nebo cestovní medicíny.