Bylo to skoro na konci školního roku. Po mnoha dozorech, suplovaných hodinách, školeních a rodičovských schůzkách se učitelský sbor odebral na poslední poradu. Někteří přišli pozdě, ředitel již vedl řeč o závěrečné autoevaluaci vzdělávacího ústavu. Učitelé tedy rychle zaujali svá místa a začali šustit papíry své pedagogické dokumentace. Všichni, až, až na jednoho. Ten sáhl do své tašky, vyndal si toaletní papír a kapesník a začal si s nimi hrát. Všiml si toho zástupce ředitele a po ukončení porady předvedl učitele do ředitelny.

„Proč jste mi přivedl toho učitele, pane zástupce?“ zeptal se ředitel.

„Hrál si na poradě s toaletním papírem a kapesníkem,“ odpověděl zástupce.

Ředitel se obrátil s otázkou na učitele: „Můžete mi to nějak vysvětlit, pane učiteli?“

„Zajisté, pane řediteli.“

„Doufám, protože jinak bych Vás musel pověřit přepisováním závěrečných hodnocení našich deváťáků do školní databáze.“

„Nuže, pane řediteli, dobře víte, že jsem byl celý rok třídním učitelem třídy, která právě začínala naplňovat státem danou školskou reformu. Byl jsem se složitými a často nesrozumitelnými větami nového učebního plánu sám a sám. Neměl jsem metodickou podporu, materiál a ani peníze. V kapse svého sáčka jsem měl pouze roličku toaletního papíru a kapesník. Věřím však, že vás uspokojím čistotou svých myšlenek stejně, jako tyto věci uspokojily moji touhu po moderním a efektivním učení."

A s těmito slovy začal učitel své vyprávění.

„Pohlédnu li na toaletní papír, vzpomenu si, že je třeba být členem stmeleného týmu, který vzniká především tím, že obalím svého kolegu coby mumii a odnesu ho společně s dalšími na určené místo ve škole. Zároveň s tím si připomenu, že ve školství může mít pravdu jen jeden. A tím je bloger Petr Kukal, který odhalil rizika a pošetilosti současného vzdělávání učitelů - zde

Vůbec nevadí, že kromě v tomto článku popisovaného školení stále existuje kvalitní odborné vzdělávání učitelů, takže jde pouze o jeden značně zkreslený případ. Ve školství jde přece o to, jak hezky něco napsat, dál učit po svém a třeba i něco jiného.

Když pohlédnu na kapesník, uvědomím si, jak důležitá je ve vzdělávacím procesu vstřebávat i ta zdánlivě nejméně důležitá fakta. Jak pravil výše zmíněný bloger při recenzi jedné učebnice:

„ Snahou autorky je osvětlit zejména ty stránky života, jimž není v tradičně pojatých učebnicích historie věnováno mnoho prostoru, které ale vyvolávají u žáků pravidelně řadu otázek. Jak často se středověký panovník myl? Jak nakládala posádka obléhaného hradu s fekáliemi? Znali lidé v té době kapesník?“

Nebylo dne, abych nehledal na tyto otázky odpovědi a nenacházel v těchto marginálnostech odraz světodějných událostí.
Především si ale jako učitel při pohledu na kapesník uvědomím, že jako kapesník se urychleně hledá při rýmě, při krvácení, no prostě když je třeba, stejně tak pilně je učitel vyhledáván, oslovován a hýčkán před každými volbami. Ale stejně jako použitý kapesník je zapomenut, zahozen nebo ztracen, tak ani učitele po volbách nikdo nezná.
Nu a toaletní papír, toaletní papír mi nakonec připomene, jaký vztah má vláda, MŠMT, parlament a různí další blogeři, kteří se snaží na školství zviditelnit, ke skutečným učitelům a jejich názorům.

Vím, že školství se stalo na jedné straně výnosným byznysem a na straně druhé velké politikum, ve kterém žáci a učitelé ve skutečnosti nikoho nezajímají.

Nehroutím se z nesplněných slibů, nenervuji se nad články učitelských teoretiků a naučil jsem se žít skromně. Mám naději, že se ve zdraví dočkám letošních prázdnin.“

Zdeněk Brom, učitel