V diskusi ke svému příspěvku o očkování uvedeném zde jsem slíbil, že se alespoň krátce zmíním o tom, proč se u nás ještě očkuje proti tuberkulóze a proč se při narození děti imunizují proti žloutence B.

Většina laiků chápe (a to vyplynulo z diskuse) žloutenku typu B jako nemoc, která vzniká hlavně v souvislosti s aplikací drog, a že je to nemoc přenositelná krví. Je na tom kus pravdy, i když dnes je větším problémem mezi narkomany žloutenka C, proti které neexistuje žádná očkovací látka.

Na žloutence typu B je zajímavá jedna skutečnost, a tou je její tzv. inkubační doba, která je hlavním důvodem pro současný koncept očkování proti této nemoci. Inkubační doba je zjednodušeně časový interval od doby vniknutí původce, tedy viru virové žloutenky B, do organismu do doby, než se objeví první příznaky. Inkubační doba je u žloutenky B dlouhá a bývá v rozmezí od 6 týdnů do 6 měsíců. Tak dlouhý časový interval většinou nedovolí nemocné osobě si vzpomenout jak asi mohla onemocnět (ani já si nepamatuji co jsem obědval předevčírem....) a to je první kámen úrazu.

Druhým je to, že osoba v druhé půlce inkubační doby tedy po dobu mnoha týdnů až měsíců je infekční pro své okolí, původce vylučuje a může infikovat další osoby v okolí. Přenos je možný i pohlavním stykem, půjčováním kartáčku na zuby, holících potřeb atd. Jen pro zajímavost; osoba se žloutenkou B je až 1000x infekčnější než osoba infikovaná HIV (té se většina naší populace bojí podat ruku..). Významné je i to, že onemocnění může přejít do chronické fáze a dotyčný pacient po velmi dlouhou dobu, třeba i několik let, může být infekční pro své okolí.

Tak proč proboha očkujeme děti? Je to především proto, že pokud dítě prodělá žloutenku B v raném věku (a to většinou bez zežloutnutí a tak nemoc nikdo nerozpozná) v daleko větší míře přechází do chronické formy onemocnění. Ta většinou, pokud není léčena, končí ztvrdnutím jater a později karcinomem jater. Po celou dobu jsou tyto děti a později dospělí „zdrojem infekce“ a onemocnění se může šířit dále. Proto se očkuje od narození.

Jak se mohou malé děti infikovat? Velmi jednoduše. U nás je ještě dostatek osob, u nichž probíhá chronické onemocnění žloutenkou a nikdo, oni sami ani nikdo z jejich okolí to neví….

Pro příklad uvedu zajímavé výsledky jednoho našeho sledování. Chtěli jsme proti žloutence B v lednu letošního roku očkovat 450 zdravých mladých osob do 40 let věku a sledovat jak reagují na očkování. Na začátku jsme je vyšetřili a dotázali se, zda prodělali někdy žloutenku B a zařadili jsme do sledování jen ty osoby co žloutenku neprodělaly. Pak jsme je laboratorně vyšetřili a odhalili jsme, že 7 osob ze 450 zařazených do projektu, žloutenkou B v minulosti onemocnělo, nevědělo to, a po dobu několika týdnů až měsíců mohli šířit onemocnění ve svém okolí.

V souboru byli i další dva mladí muži u nichž jsme objevili chronickou žloutenku B a kteří si po sdělení výsledku uvědomili, že zažívací potíže, pocit únavy a bolestivost v pravém podžebří mají již několik let (jeden z nich dokonce 6 let). S příznaky dokonce navštívili své praktické lékaře a ti je díky vyjadřované únavě vyšetřili na Lymeskou boreliózu a protože výsledky byly negativní, doporučili jim zvolnit životní tempo a nechali je být.

Když si vezmete kalkulačku velmi snadno se dopočítáte množství osob, které by Vás mohly infikovat žloutenkou B v České republice, a kteří v životě neviděli žádné drogy. Čím déle budeme očkovat proti žloutence B, tím těchto „nebezpečných“ osob bude ubývat. Až se dostaneme na určitou hranici počtu těchto osob věřím, že budeme moci odsunout očkování proti žloutence B, třeba až na období mezi druhým až třetím rokem věku. Prozatím ale musíme zůstat u současného očkování, protože žloutenka B je velmi zákeřná nemoc; jen většina populace si to neuvědomuje.

V diskusi se také hovořilo o tom, že stále očkujeme proti tuberkulóze (tbc), ačkoliv ve světě se už tak neočkuje a očkují se jen tzv. „rizikové skupiny“. Ty ale buď nejsou, nebo jsou jen částečně definovány a to komplikuje praxi očkování proti tbc. Druhou otázkou bylo, proč se očkování neprovádí v pozdějším věku.

Vysvětlování těchto otázek je vcelku komplikované. Dříve, když se začínalo očkovat tak se pro očkovací látky vybírali původci, kteří způsobovali onemocnění u lidí. První výjimkou byla vakcína proti pravým neštovicím, kdy se použil do očkovací látky virus kravských neštovic. Když chtěli vědci vytvořit očkovací látku proti tbc z původce onemocnění u lidí (Mycobacterium tuberculosis), vakcína v lidském organismu nevytvořila žádnou imunitní odpověď. Proto se ve vakcíně aplikované lidem používá kmen získaný z hovězího dobytka (Mycobacterium bovis, a vakcína se označuje jako BCG vakcína dle objevitelů). Vakcína ale vytváří ochranu (imunitu), která zkříženě chrání i proti lidskému původci Mycobacterium tuberculosis a především chrání proti nejtěžším formám onemocnění hlavně v dětském věku.

Aplikace BCG vakcíny navozuje v očkovaném organismu tvorbu buněk a i protilátek (obojí si představme jako klíče). Klíče pak pasují do různých zámků, které má na sobě původce obsažený ve vakcíně. Zároveň určitá část klíčů pasuje i do zámků na původci lidském a tak nás zkříženě chrání původce hovězí obsažený v očkovací látce před původcem lidským. Jakmile vakcínou vytvořené klíče zapadnou do zámku původce lidské tuberkulózy, může dojít k jeho likvidaci. Pokud ale očkování odložíme na pozdější dobu, pak může dojít k tomu, že zámky ve vakcinálním původci budou ihned po očkování obsazeny klíči, které si dotyčný jedinec vytvořil po přirozeném setkání s dalšími nehumánními původci tbc ještě před očkováním.

Tyto, přirozenou cestou, vytvořené klíče obsadí zámky na vakcinálním původci a neumožní vytvoření klíčů na základě působení vakcíny na imunitní systém. Původce obsažený ve vakcíně tak bude „neutralizován“ a nevytvoří klíče potřebné k ochraně před lidským původcem a proces ochrany nebude nastartován. Proto dlouhé odkládání primoimunizace (strašné slovo, které znamená něco jako nastartování skutečné ochrany) by mohlo vést k většímu selhávání očkování proti tbc.

Vysvětlit otázku přeočkování proti tbc je ještě komplikovanější; jen bych chtěl uvést, že nemá zásadnějšího významu v ochraně proti tbc oproti prvotnímu očkování v porodnicích anebo do 6 týdnů.
Aplikace současné vakcíny proti tbc má ale i svůj pozitivní vliv na imunitní systém, protože v určitém směru vede k vyváženosti různých imunitních stimulů, které dítě obdrží během prvního roku života.

(Prosím, aby mi ve světě velmi uznávaný imunolog pan prof. Hořejší prominul takové zjednodušení imunologie a imunologických mechanismů.)

Jiří Beran
Narodil se v roce 1960 v Tišnově u Brna a profesorem epidemiologie byl jmenován v roce 2002. Je vedoucím Subkatedry tropické a cestovní medicíny Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze a ředitelem Centra očkování a cestovní medicíny v Hradci Králové. Zabývá se klinickým vývojem očkovacích látek. Patří mezi nejvíce citované české lékaře v zahraničí v oblasti očkování a cestovní medicíny. Pro české odborné i laické čtenáře připravil v posledních letech celkem 6 knížek s tématikou očkování nebo cestovní medicíny.