Tady je několik poznámek pamětníka té z roku 1989 a následujících let.

1) Lidská práva, nesvoboda, ekonomické zaostávání – ano, to všechno bylo a bylo to právem odhozeno. Bylo tady několik set (těsně před převratem možná i několik tisíc) lidí, kteří se nebáli nesvobodě a režimu, drženému okupační mocí, postavit čelem. Byli to stateční lidé a všechna čest jejich odhodlání. Skutečnost je ovšem taková, že režim neporazili, ani nemohli. Změny k nám přišly se značným zpožděním zvnějšku a komunistické vedení, opuštěné svým sovětským patronem, bylo natolik přezrálé a prohnilé, že spadlo ze stromu víceméně samo.

2) Vyčítat „kontraelitě“, že nebyla připravená na změnu režimu a systému, je asi pošetilé, nicméně právě tohle se projevilo bezprostředně poté, co se zdánlivě věčná moc během pár týdnů rozpadla jako sen. Oněch pár set lidí, kteří osamoceně stáli proti policii a stranovládě, nebylo připraveno vládnout. V komunistické straně samotné neprobíhal celou normalizaci téměř žádný modernizační pohyb, takže ani odtud se mnoho osobností nevynořilo. Zbývala technokratická elita a šedá zóna odborníků a intelektuálů, kteří hráli s režimem své hry v podnicích a rozmanitých ústavech. Jako nejnaléhavější problém k řešení se zdála ekonomika, proto se každé, i zdánlivé vědoucí, slovo ekonoma, ať to byl Komárek, Zeman nebo Klaus, jevilo jako evangelium. Ani ne po roce bylo zřejmé, že reálná moc přešla z rukou disidentů do rukou technokratů. To mělo své výhody v podobě pragmatismu a tahu na branku, ale společnost jako by si na dlouhou dobu nasadila klapky na oči a některé problémy prostě přestala vnímat. Tato provozní slepota v řadě ohledů trvá.

3) Na roce 1989 je zajímavá jedna zvláštnost. Ačkoliv patří k nejvýznamnějším datům v evropské a patrně i světové historii, neobjevila se v souvislosti s ním jediná zajímavá a nová myšlenka, snad kromě Fukuyamova „Konce dějin“, tedy představy, že dějiny mají konečnou stanici v podobě spojení liberální demokracie s kapitalismem. A uznejte, děcka: myšlenka, že velké myšlenky skončily, není zrovna něco, co by člověka, který hodlá zlepšit svět, mohlo inspirovat. Horší je, že se země východní a střední Evropy nevynořily z komunistického experimentu ani s nějakou podstatnější zkušeností, jako by ta dlouhá desetiletí marně a neproduktivně spaly. Takže se nakonec prosadilo jediné: rychle zpátky. Jako by nějaké „zpátky“ bylo. Naše „zpátky“ bylo už nedosažitelně 50 let ztraceno, a západní „zpátky“ bylo nedosažitelné náskokem a lidským materiálem. Ale možná jsme jen ve zmatku let po roce 1989 neměli čas a chuť o té zkušenosti přemýšlet. Když se znovu a znovu zamýšlím třeba na československými 60. lety, tak mám silný dojem, že důvod tuhle zkušenost zvážit a zpracovat tady byl, ale zároveň vidím, že se z živé rozumějící paměti vytratila velmi rychle.

4) Z ČR neemigrovali po roce 1989 mladí liberálové, aspoň ne ve velkém. Proto tady nedošlo – ve velké míře – ke konzervativnímu obratu, jako v Polsku nebo Maďarsku, kde je těch liberálů po nemalé emigraci pochopitelně méně. Nicméně polarizaci domácí společnosti tohle možná ještě zvyšuje. Protože tito čeští liberálové jsou mentálně a často i ekonomicky už víceméně na Západě. Takže mají sklon přehlížet, jak reálně vypadá zbytek země mimo Prahu a několik dalších malých pozitivních deviací.

5) Stručně: nebyly k dispozici kvalitní elity. Z toho bylo potřeba metodicky vyjít. A to se nestalo. To jen tak, pro příště.

Martin Brezina
Autor je učitel a žije v Ostravě.