Boj o tiskárnu na dolary
Autorita a prestiž centrálních bank je všude na světě velmi vysoká a jejich nejvyšší představitelé se dnes tak trochu podobají dávným kněžím a váženým zasvěcencům tajných nauk – mluví nesrozumitelným jazykem, provádějí složité a na pohled magické rituály a požívají značné úcty široké veřejnosti. Leckoho by však možná překvapilo, že ona analogie zde nekončí a že obě skupiny jsou si podobné také v tom, jak málo doopravdy rozumějí silám, které zdánlivě ovládají.
Globální svobodný trh je zdaleka nejsložitějším a nejkomplexnějším výtvorem člověka a snahy centrálních bank usměrňovat jeho nevyzpytatelné pohyby se velmi často podobají houfování koček. Václav Klaus, který u nás patří k nejexponovanějším kritikům ČNB, prohlásil: „Snaží-li se stát ovlivňovat měnový kurz, jde „v drtivé většině případů“ o foukání proti větru a navíc většinou nebývá správný ani směr onoho foukání.“
A pokud jde o úspěšnost centrálních bank coby krotitelek inflace, výmluvným svědectvím jsou hluboké rány a jizvy po kousnutích, které od svých svěřenců – národních ekonomik – za dlouhá léta svého působení utržily. Kupříkladu poslední zbytky pochybností o tom, kdo zavinil Velkou hospodářskou krizi na přelomu 30. let, rozptýlil roku 2002 guvernér americké centrální banky Ben Bernanke, když v projevu na počest 90. narozenin Miltona Friedmana doslova prohlásil: „Byli jsme to my. Promiňte.“
A právě příběh americké centrální banky Fedu (Federal Reserve System = Federální rezervní systém) snad nejlépe ilustruje, proč a jak centrální banky původně vznikaly a kdo se o ně především zasazoval.
Do Ameriky přišla myšlenka centrální banky z Anglie, kde roku 1694 vznikla vůbec první instituce tohoto typu na světě – Bank of England. Okolnosti jejího zrodu jsou přitom dostatečně výmluvné. Založil ji William Patterson s jediným hlavním cílem: poskytovat bankovní služby anglické koruně. Výměnou za půjčku 1,2 milionu liber šterlinků obdržel Patterson od krále Viléma Oranžského, který se vinou války s Francií dostal do značné finanční tísně, výhradní právo tisknout anglické bankovky. Ty však postupně ztrácely krytí, a tím i důvěru lidí, a roku 1797 vyhlásila Bank of England nesolventnost, tzn. přestala vyměňovat své papírové bankovky za zlato. Stát zareagoval okamžitě – ještě v témže roce bylo rozhodnuto, že všechny daně musejí poddaní platit výhradně v bankovkách. Stát tedy donutil občany používat své nekryté peníze, čímž si pro sebe uzákonil peněžní monopol.
Zhruba v téže době vyřkl jeden z nejbohatších a nejvlivnějších finančníků své doby, Mayer A. Rothschild, zakladatel bankéřské dynastie Rotschildů, tuto památnou větu, která nám pro další vyprávění leccos osvětluje:
"Dejte mi právo tisknout a ovládat peníze státu a nesejde mi na tom, kdo píše jeho zákony." – Mayer Amsched Rotshschild, 1797
Ve Spojených státech amerických vyvíjeli mocní bankéři již od okamžiku sepsání ústavy nového národa nepřetržitý tlak na Kongres a Senát, aby byla založena americká centrální banka, která by jim sloužila nejen jako prostředek k ovládání peněžní zásoby státu, ale také jako věřitel poslední instance – kdyby došlo k nejhoršímu a soukromé bance by hrozil úpadek, stát by ji z peněz daňových poplatníků zachránil. Někteří státníci a pozdější prezidenti, jako např. Thomas Jefferson nebo Andrew Jackson, byli ovšem zásadně proti a představovali silnou a nepoddajnou opozici.
"Jestliže američtí občané kdy připustí, aby se soukromé banky zmocnily vlády nad jejich penězi a spustily kolotoč inflací a deflací, pak je budou ony a korporace, které kolem nich vyrostou, obírat o majetek tak dlouho, dokud se jejich děti neprobudí zcela ožebračené na světadíle, jejž si jejich otcové kdys podmanili." – Thomas Jefferson, 1809
Během prvních čtyřiceti let existence Spojených států vznikly a zanikly hned tři různé centrální banky, přičemž o zrušení té poslední se navzdory mnoha nepříznivým okolnostem (k nimž patřil i pokus o atentát) přičinil prezident Andrew Jackson. Trvalo sice dlouho, než se bankéři vzpamatovali z porážky a celá země z následků občanské války, ale ke konci 19. století začal tlak na ustavení centrální banky znovu narůstat. Snahy nejrůznějších zájmových skupin však stále narážely na politiky, kteří se myšlence centrální banky vzpírali.
"Ten, kdo ovládá množství peněz v ekonomice, je svrchovaným vládcem veškerého průmyslu a obchodu. A když si uvědomíte, že celý systém je velmi snadno manipulován, ať už tak či onak, hrstkou mocných nahoře, nemusí vám nikdo vysvětlovat, odkud se berou období inflace a deflace." – James A. Garfield, 1881
Prezident Garfield však nedostal příležitost uplatnit své zásady v praxi, neboť byl krátce po nástupu do úřadu zastřelen. A tak nakonec, 77 let po vítězství Andrewa Jacksona nad myšlenkou centrálního bankovnictví a po několika vážných panikách na burze a četných runech na banky, byla založena čtvrtá a poslední americká centrální banka zvaná Federal Reserve System (zkráceně Fed), která funguje dodnes.
Fed byl tedy výsledkem podobných vlivů a tlaků, které přivedly na svět centrální banky i v ostatních zemích světa. Po dramatické burzovní panice roku 1907 dosáhlo rozhořčení veřejnosti a médií nad praktikami takzvaného peněžního trustu, jak se tenkrát říkalo skupině nejbohatších a nejmocnějších bankéřů a finančníků, vrcholu. Lidé začali hlasitě požadovat, aby byla moc magnátů jako J. P. Morgan nebo John D. Rockefeller omezena a stát začal jejich aktivity regulovat.
Netušili přitom, že nic jiného si představitelé peněžního trustu nepřejí. Když pomineme nejrůznější spiklenecké teorie, podle nichž J. P. Morgan paniku roku 1907 záměrně vyvolal, aby ji pak coby zachránce ekonomiky slavně uklidnil, jsou důkazem okolnosti, které vedly ke vzniku zákona o Federálním rezervním systému.
Základní kámen k němu byl položen na tajné schůzce, která se odehrála roku 1910 na soukromém ostrově Jekyll Island, luxusním letovisku newyorských miliardářů. Za přísného utajení se tam setkalo sedm významných politiků a finančníků:
Nelson W. Aldrich – prominentní republikánský senátor, předseda Národní měnové komise a tchán Johna D. Rockefellera ml.
Abraham Piatt Andrew - náměstek ministra financí
Frank A. Vanderlip – prezident National City Bank of New York, tehdy nejmocnější americké banky, a zástupce Williama Rockefellera
Henry P. Davidson – jeden z šéfů obřího holdingu J. P. Morgan Company.
Charles D. Norton – prezident First National Bank of New York, předchůdkyně dnešní Citibank
Benjamin Strong – viceprezident banky Bankers Trust Co. a pozdější první šéf Federálního rezervního systému
Paul M. Warburg – partner Kuhn, Loeb & Comp. a bratr Maxe Warburga, šéfa německého bankovního konsorcia M. M. Warburg & CO
Tito lidé vymysleli plán na reformu amerického měnového systému a pod vedením Paula Warburga sepsali první verzi zákona o centrální bance. Ten byl po dlouhém vyjednávání a několika úpravách schválen roku 1913. Téhož roku byl uzákoněn rovněž 16. dodatek americké ústavy, který významným způsobem posílil pravomoc americké vlády vybírat daň z příjmu, což může leckomu připomínat výše popsanou souvislost mezi centrální bankou a zdaněním v Anglii. Není rovněž bez zajímavosti, že narozdíl od ostatních centrálních bank západního světa, které jsou veřejnoprávními institucemi, je Federální rezervní systém dodnes jakýmsi nestandardním hybridem mezi soukromým bankovním kartelem a nezávislou státní agenturou. Sestává se totiž ze 12 regionálních centrálních bank, jež prostřednictvím speciálních podílových listů vlastní největší americké banky, které také jmenují šest z devíti členů každé regionální bankovní rady. Centrální radu guvernérů pak jmenuje prezident Spojených států na doporučení bankovní komunity.
Dnes, kdy se státní dluh Spojených států pomalu (leč jistě) blíží hranici neuvěřitelných 10 biliónů dolarů (viz US National Debt Clock), zatímco v roce přijetí zákona o Fedu prakticky nestál za řeč, sílí kritika Fedu a jeho schopnosti účinně řídit americkou měnovou politiku. Je samozřejmě nesmyslné svalovat všechnu vinu na americkou centrální banku. V červených číslech jsou dnes prakticky všechny státy na zeměkouli. Jak ale ukazuje výše zmíněný příklad s Velkou hospodářskou krizí, vliv centrální banky na národní ekonomiku byl a je obrovský a o Fedu to platí vzhledem k významu dolaru coby světové měny dvojnásob.
Demokracii a svobodnou tržní ekonomiku si dnes bez centrální banky málokdo umí představit, a to je možná škoda. Příběh Fedu dokládá, že americká ekonomika bez centrální banky existovala dvě stě let. Zda si jejím založením polepšila, či nikoli, to ať posoudí zasvěcenější.
Aleš Drobek