Obor mého studia (archeologie) otevírá náhled do nezměrných hlubin lidské minulosti. Věřím, že právě archeologie nabízí jedinečnou možnost ke konfrontaci mého osobního a zároveň lidského jednání s jednáním minulých lidských generací, a to zvláště v přístupu k památkám, domovu a jeho kultuře a co se v dnešních dnech konečně ukazuje jako velice důležité, v přístupu ke krajině domova, ke krajině Evropy.

Myslím, že naše evropská krajina se v poslední době dostává trochu do pozadí zájmu široké veřejnosti. Evropská příroda se ve své hlavní podstatě a různorodosti neskrývá pouze v místech, která si pod pojmem příroda nejčastěji představíme. Nejsou to jen hlubiny Bělověžského pralesa, skotská vřesoviště či úžasný Island co ji tvoří. Hlavní část evropské krajiny, jejíž součástí vždy příroda byla a bude je zemědělská krajina. Většina Evropy není pokryta strmými vrcholky Alp či nesmírně cennými a okouzlujícími bažinami jako ve Finsku, nýbrž člověkem přetvořenou zemědělskou krajinou.

Evropská krajina jako celek není divokou přírodu, nýbrž artefaktem, vytvořeným milióny našich předků, kteří z ní, za cenu úmorné a velice nejisté práce, vytvořili zahrádku. Zahradu, bez které nemůžeme žít, která je samozásobitelská, udržitelná a ke všemu krásná. Je naším úkolem toto dědictví zachovat, tam kde bylo poškozeno, krátkozrakým jednáním opravit a ve fungující a stejně krásné podobě předat dál, aby ti, co zde budou žít za 30, 40, za 100 let zde mohli žít, jako zdraví, šťastní a sebevědomí lidé.

Ochrana evropské krajiny, a tedy i přírody by neměla být jen úzkou záležitostí několika přírodních věd, nýbrž širokou spoluprací mnoha přírodovědných a společenských oborů, jako je například právě archeologie. Archeologické poznání je poznáním pravidelného lidského konání, které při své snaze přežít a rozvíjet se muselo čelit jak změnám společenským, tak přírodním a klimatickým. Z reakcí minulých lidských pokolení na nejrůznější změny se můžeme inspirovat, či alespoň poučit. Jen jedním z příkladů kombinace přírodovědné vědní disciplíny se společenskou je spolupráce hydrologů právě s archeology na mapování hospodaření s vodou od blízkovýchodních Nabatejců, po australské Aboriginály.

Je dnes ve světě emocemi prosycených zájmů možnost, ochota a na národním a evropském poli stále podpora pro spolupráci jako je tato?

Pro každou lidskou společnost byl, v rámci přežití, nesmírně důležitý, jak stav celosvětové přírody nepřímo, tak, a to velmi výrazně, stav blízkého okolí a od něho se odvíjející vztah k tomu co nazýváme krajinou domova. Tento vztah byl pro většinu lidí vždy naprosto zásadní. Touha pečovat o to nejbližší okolí by měla ležet na srdci každému, stejně tak jako touha pečovat o celosvětově významné oblasti. Pro nás pro Evropany je toto okolí kulturní krajina. Z dlouhodobého hlediska je zdraví stromů v parku za mým domem, stav lesa za sídlištěm, či kvalita půdy na polích podél dálnice stejně významná jako péče o hořící deštné pralesy v Amazonii, či trpící Austrálii. Mým zájmem není jedno téma nadřadit jinému, nýbrž ke každému přistupovat s maximálním zaujetím.

Jak se vlastně může v člověku dnes zrodit touha po péči o vlastní domov, kraj, stát a sjednocenou Evropu? Podle mě je to možné skrze lásku k domovu a z ní pramenící upřímný zájem. Zdravý lokální patriotismus. Takovýto vztah nepřichází sám od sebe, nýbrž je dlouhým osobním procesem každého z nás. Co si představíte, když se někdo zeptá, čím je Vaše země zajímavá, jedinečná? Dozajista to vedle přírodních zajímavostí, či národních pokrmů budou i nějaké památky. Památky, a péče o ně, jakožto hmatatelný odraz života našich předků, jsou dle mě něčím, skrze co může člověk cítit upřímný vztah ke svému domovu a stavu domova, jak přírodnímu, tak kulturnímu. Nemám namysli pouze veliké a významné monumenty lidské minulosti, nýbrž hlavně ty malé památky, kapličky v polích, skulptury 20. stol. na sídlištích apod., osobní doklady snahy udělat z kraje a Evropy domov.

Nedávno jsem objevil černobílou fotografii z ne příliš vzdálené minulosti, přibližně z 50. let 20. století. Byli na ní francouzští sedláci, kteří po velikém dešti sbírali splavenou půdu do košů a vynášeli ji zpátky na pole. Umíme si i dnes představit takovouto hlubokou, existenciální péči o podstatu zděděné krajiny?

Jiří Švehla