V poslední době pozoruji oblíbenou argumentační figuru spočívající v plácnutí rádoby provokativního sdělení s dovětkem: „Můžeme to ještě říkat?“ Pro ilustraci, jak jsem nedávno zaznamenala jeden příspěvek na Facebooku: „Když kočkodanům nabídli dětské hračky, samičky si vybraly panenky a samečci autíčka,“ a dovětek: „Smí se tohle ještě psát?“ Nejraději bych připojil komentář: „Ne, nesmí. Půjdeš si na deset let sednout, kámo.“

Autoři těchto výroků jsou mnohdy ve věku, kdy musí z vlastní zkušenosti znát období komunismu s jeho represemi a potíráním svobody projevu. Snad si pamatují, jak se komunisté dokázali vypořádat s těmi, kteří se byť slovně dotkli zakázaných témat. Nyní by se chtěli považovat za hrdiny, když napíší, že ženská patří k plotně a má radostně očekávat návrat unaveného chotě z práce. Anebo moudra typu, že holčičky nemají nadání na technické obory a nejsou schopné se uplatnit v IT. Kromě poklepání na ramena, tedy lajků a pochvalných komentářů spřízněných duší, schytá pisatel také odmítavou reakci, možná trochu posměchu nebo se dozví něco o svém vztahu k ženám. Třeba si ho dokonce někdo zablokuje v přátelích. Bude mu znemožněn přístup do diskusního fóra. Vskutku drsná omezení svobody projevu.

Současná společenská újma je naprosto nesouměřitelná s postihem, který uměl připravit komunistický režim za vtip pronesený před proradným kamarádem, za zpěv písně zakázaného autora, nebo třeba za jinou interpretaci historických událostí než těch, které byly režimem povoleny. Pro ilustraci za mnohé další, můžu uvést příběh jednoho puberťáka, který se chtěl vytáhnout a před celou třídu prohlásil, že sovětská armáda nás v roce 1968 neosvobodila, ale obsadila. Horlivá soudružka učitelka se postarala, aby dotyčný nemohl studovat žádnou střední školu.

Můžu si jen povzdechnout, jak málo stačí k tomu, aby se někdo cítil perzekvovaný. Ostrý nesouhlas, vtipy na adresu dotyčného, který pravidelně zapomíná, kdo původně začal s provokacemi. I pokud by snad dotyčný připustil, že u nás se „to“ zatím ještě říkat může, okamžitě doplní, že na západě je to už jinak a dodá příklady, kdy došlo k policejnímu vyšetřování, ztrátě místa nebo vyloučení ze spolku. Při seznámení se všemi fakty opakovaně zjišťuji, že souvislosti jsou širší a jednání toho, kdo byl postižen sankcemi nebylo zdaleka tak banální, jak se zdá podle titulků v médiích, případně nakonec ani sankce nebyla tak dramatická.

Nedávno rozpoutal diskusi spor ohledně vyhozené prodavačky knihkupectví Kanzelsberger kvůli rasistickým komentářům. Je taková sankce adekvátní? Kvůli rasistickému podtextu se upozadilo její nejvýznamnější selhání. Dotyčná sice zneviditelnila osobní údaje, ale zveřejnila životopis žadatele o práci. To je hrubé profesní selhání, které je po právu náležitě sankcionováno. Rasistický motiv byl až na druhém místě. Proto by také měl být rozdíl v hodnocení rasistických komentářů prodavače na soukromém profilu a hrubým porušováním povinností někoho, kdo byl ve firmě pověřen administrací životopisů.

Cesta, jak uchránit svobodu projevu není fňukáním nad tím, co nesmím říkat, ale péče o to, aby měli všichni zaručenou stejnou svobodu projevu. Sociolog Daniel Prokop popisuje v knize Slepé skvrny kult „zakázanosti“, a jako jeho hlavního reprezentanta zmiňuje kanadského psychologa Jordana Petersona. Kritika excesů politické korektnosti je jistě zcela na místě, ale jak se ukázalo v debatě se Slavojem Žižkem v „debatě století“, Peterson přílišnými znalostmi postmoderního marxismu nevyniká. Autoři jako Jordan Peterson, Ben Sharipo a další živí tuto pověst, přičemž pobírají honoráře v řádu desetitisíců dolarů a jsou hosty v mainstreamových televizích.

Loni na jaře se strhnul povyk kolem pozvání Jordana Petersona na Olomouckou univerzitu. Výhrady, které zazněly, nebyly prioritně motivovány snahou omezit svobodu slova, ale ehm, jaksi, ne příliš vysokou vědeckou úrovní jeho přednášek. Peterson je aktivista, možná provokatér, v závislosti na úhlu pohledu jej lze charakterizovat jako příliš schématického, jednoduchého nebo konzervativního. Upjatější hledisko radí nepozvat, není vědeckou autoritou, svobodomilovnější hledisko je pro pozvání, studenti si (snad) umí vybrat a kriticky hodnotit.

Peterson a všichni další jemu podobní samozřejmě tuto kontroverznost a polemiky vítají, protože posilují jejich pověst zakazovaných autorů. Je ale na místě položit si otázku, nakolik se ale oni sami zasazují o svobodu projevu. Jakýkoliv projev nelibost, kritiky, nebo odmítnutí okamžitě interpretují jako neomarxistický útok, jak umlčování, jako potlačení jejich svobod. Poctivost při hájení svobody projevu však vyžaduje něco trochu jiného. Úzkostlivě pečovat a střežit rovné podmínky pro každého, nikoliv vydobýt si co nejvíce prostoru pro sebe. Mediálně je samozřejmě daleko vděčnější tvářit se jako ubohý šikanovaný a zakazovaný autor než se brát za svobodu projevu i pro mé názorové odpůrce.

Marie Kolářová