Pantáta Bezroušek
Trvá to měsíce. A utíká to rychle... stejně jako ta voda sousedovi z vrchního patra, kterou zítra, vlastně už dneska přijdou opravit, tudíž se celý dům ocitne na suchu. Vtipná paralela k okolnímu dění, pomyslil si a zaposlouchal se do ticha. Nepamatoval, kdy ho naposledy slyšel. Jen občasné trylky ptáků a nesmělé bzučení prvního hmyzu nerespektujícího všeobecnou karanténu. Klid. Překvapivě ho cítil v sobě, navzdory pečlivě skrývané nervozitě těch několika málo mátoh, které se, předpisově v předstihu zakryté, odvážily opustit místo svého trvalého bydliště. Dráždil je, to si uvědomoval. Když ho míjely, nevěřícně zíraly na jeho úsměvem protáhlé rty. Jako by to bylo jaksi nepatřičné, vyčlenit se z očekávaného napětí.
Pantáta těm intergalaktickým bytostem vlastně rozuměl. Kdyby se potkal a nevěděl, též by si byl podezřelý.
Myšlenkami zabloudil k emotivnímu videu dvou nakažených studentek, obzvláště k té části, v níž s prozřením konstatují, že zdejšímu zdravotnímu systému jsou naprosto ukradené. V první chvíli dokonce uvažoval, že by se s děvčaty podělil o vlastní zkušenost, aby neměly pocit, že se kašle jenom na ně. Nač s tím otravovat, zavrhl ten nápad a šel si znovu přečíst poslední zprávu od své, nyní již bývalé přítelkyně. „Nezlob se, chápu, že je to zlé a potřebuješ vyšetření, ale já ti nemám jak pomoct ani mě nebaví ze všech stran pořád poslouchat nářky na české zdravotnictví.“ Odepsal. „Jo tak. Chápu.“ Když ho odepsalo zdravotnictví, proč ne ona.
Bezroušek byl onkologickým pacientem od mládí. Střídaly se časy horší a lepší, ale v mezidobí zvládl vystudovat, opatřit si bydlení a v rámci mantinelů daných nemocí se upřímně snažil být soběstačný a pokud možno i užitečný druhým. Poslední dobou to šlo dole vodou, jak říkával jeho bratranec, syn tety, co se vdala na Slovensko. Na krvácení ze střeva mu naordinovali antibiotika (kvůli profylaxi) a poslali ho domů. Za dva dny kontrola. Přišel, kam mu řekli. Po třech hodinách sezení na tvrdé lavici se dozvěděl, že tady ho rozhodně neošetří. Prodýchal svíjející se útroby a vydal se tam, kde by možná mohli. Zavezli ho na kliniku. Anoskopem zjistili, že stále krvácí, takže si nejspíš nevymýšlí. Poslali ho na CT. Pozdravil, usmál se, jak byl zvyklý.
„Vy se usmíváte, nic vám není,“ přivítala ho laborantka. Považoval to za vtip k odlehčení situace. „Ne, myslím to vážně, vypadáte dobře, smějete se, vám nic není.“ Podvědomě si ohmatal jizvu dlouhou desítky centimetrů táhnoucí se podkovou kolem hrdla. Neřekl nic. Až když to dáma zopakovala potřetí, prohodil: „Já se budu usmívat i pět minut před smrtí. Mám to v povaze.“ Další tři hodiny, tentokrát na koženkové sesli. Od rána bez jídla a pití kvůli případnému vyšetření. Chvíli před sedmou večerní na něj přišla řada. Očekával kolonoskopii. Mýlil se. Propustili ho domů. Měl si koupit prášky na bolest.
Doma si pomohl, jak uměl, takže se mu během dvou dnů podařilo krvácení zastavit. Na pondělní kontrole pan doktor napsal do zprávy, že stav je subj. zlepšen, a byla to pravda do posledního písmenka. „Tím to pro nás končí, objednejte se na gastru, ať vám udělají kolonoskopii.“
Poděkoval a vypravil se k pavilonu, k němuž ho nasměrovali. „Kolonoskopii vám jen tak nikdo neudělá, nejdřív vás musíme vyšetřit,“ pravila paní v okýnku a vypsala mu nejbližší volný termín. Byl vzdálen sedm týdnů.
Pantáta si nestěžoval. Potíže měl, nemohl nic moc jíst, zhubnul víc než patnáct kilo, ale trpělivě čekal. Dva dny předtím, než se měl dostavit ke vstupnímu vyšetření, ministr zakázal nemocnicím vykonávat veškerou neakutní péči. Podle pokynu zavolal na příslušné oddělení, aby se informoval, zdali se to týká i jeho. Snažil se dotyčné staniční sestře vysvětlit, v jaké situaci se nachází. Takové jednání, kterého se mu dostalo, by nepřál nikomu, ani jí. No, jí nejspíš ano.
„Určitě ano,“ ušklíbl se jeho Stín a uvelebil se po jeho pravici. Povzbudivě na něj zamrkal. Ani jeden z nich se viru nebál. Oba dva dobře věděli, že ho rakovina sežere dřív, než se mu do toho střeva někdo milostivě podívá.
K. M. Tomanová