Neznám téměř nikoho, koho by nechal nejnovější celoplanetární virus chladným – každý se k němu vyjadřuje, všichni hodnotí přijatá opatření, někdo dokonce predikuje budoucí vývoj a spousta lidí nadává. Těžko se dalo čekat něco jiného. Obecně si myslím, že by bylo vhodné být ve svých úsudcích poněkud zdrženlivější, neboť – jak známo – ta situace je pro celý svět (nejen pro Českou republiku) nová a chování viru bylo od počátku velkou neznámou, takže bylo (a je) nutné improvizovat. Komplikaci specificky v Česku představuje fakt, že máme problematickou osobu předsedy vlády, která by předsedou vlády pro svůj střet zájmů vůbec být neměla. Je tak poměrně obtížné hodnotit kroky vlády střízlivě a nezaujatě a nutno podotknout, že řada lidí to vůbec nezvládá.

Do toho se projevuje tendence ke stádnosti a psychologické efekty průběžného vývoje, takže zatímco ze začátku byly obavy silné a disciplína lidí vysoká (a to přes nízký počet nakažených), v poslední době, kdy se zdá, že jsme z nejhoršího venku, se nejen hroutí vzájemná sounáležitost, ale rovněž přibývá generálů po bitvě, vykřikování kategorických úsudků a bohužel také všemožného osočování. Hitem posledních dnů je téma o tom, že roušky jsou největší zlo pod sluncem.

Je to zvláštní – průměrná délka života v ČR je 79 let a z těch sedmdesáti devíti let by měl člověk kvůli ochraně druhých nosit několik málo měsíců roušku. To je zcela bezvýznamné časové údobí a měsíc po ukončení tohoto opatření si už většina lidí patrně nebude ani pamatovat, že nějakou roušku kdy nosili. Je to vlastně úplně to nejmenší a nejjednodušší, co člověk dnes může udělat, a jako takové to vůbec nestojí za řeč. Skutečnost, že si z toho dnes řada stěžovatelů udělala hlavní téma, cosi vypovídá spíše o nich, nežli o nařízení samotném.

Průkopníkem tohoto trendu se stal Jan Pirk, který před časem označoval covid-19 za chřipku, aby se později kál a omlouval. Když se pak situace začala obracet, ocitl se zase na koni a oprášil svou tezi o chřipce. Příznaky jsou asi skutečně podobné, ale už nezmínil, že smrtnost je poněkud jiná, a především že proti covidu není vyvinuta ani vakcína, ani lék, ani účinná léčba. Pirk je jednoznačně špička svého oboru a výjimečný odborník, avšak má smůlu, že se stal jedním z těch, jichž se novináři ptají takřka na všechno. Pak se totiž ke všemu vyjadřuje a výsledky jsou logicky rozpačité. (Podobně je tomu u Cyrila Höschla.)

Pirk nám takto sdělil, že mít roušku při jízdě na kole v lese je nesmysl. Tento „objev“ od té doby prezentovala celá plejáda dalších autorů od novinářky Ludmily Hamplové přes doktora Jana Hnízdila po právničku Vendulu Zahumenskou, kterým to slouží jako skvělý nástroj, pomocí něhož se lze vymezit. Vymezit proti 90 % národa, který se jen snaží být solidární, nic víc. Zarážející je, že ač má každý z nich vysokoškolské vzdělání, hodnotí tu věc velmi úzkým, dalo by se říct až prostoduchým prizmatem.

Ono především o žádný objev nejde. To, že osamocený cyklista v lese roušku nepotřebuje, je snad jasné každému, kdo trochu uvažuje. Jenže aby bylo opatření dostatečně účinné, musí být také dostatečně razantní. A v situacích podobných té, jaká nastala, je nezbytné reflektovat jak praktický, tak psychologický efekt jednotlivých nařízení a kroků. A co asi bude mít větší efekt: jasný a zřetelný zákaz vycházení bez roušky, nebo nějaký elaborát, kde bude vypisováno, kdo a za jakých okolností mít roušku může a kdo nemusí? Odpověď je myslím úplně jasná.

Koneckonců není ani reálné vyčerpávajícím způsobem definovat, za jakých všech okolností ta která výjimka platí, a už vůbec není myslitelné si představovat, že si to lidé zapamatují, a účinně to kontrolovat, natož vymáhat. Naopak lze předpokládat, že by to spustilo nekonečnou lavinu sporů o to, kde jaká povinnost začíná a kde končí, a zda někdo někde něco porušil či neporušil. Koneckonců kde začíná les a kde už je to park? Co když část trasy vede mimo les? Co když potkávám větší množství lidí? A kdo komu dokáže, že jel na tom kole jen v lese? Že tam nejel se skupinou dalších lidí? A že si roušku nasadili, hned jak z kola sesedli? Vždyť to je úplně absurdní.

Udělení řady výjimek má zkrátka stejný efekt, jako když vyndáte pár cihel ze zdi: spadne celá. Ukázala to i praxe v období Velikonoc. V některých přírodních lokalitách to vypadalo jako na Václaváku, bylo možno potkat i několik desítek lidí za minutu. Mnozí se houfovali na rozcestích, po rouškách ani vidu - a argument? My jsme cyklisté, my je mít nemusíme. Dodržováním zákazu shromažďování nad dvě osoby se už vůbec nikdo neobtěžoval. A policejní hlídka jen přihlížela průjezdu jakéhosi oddílu o minimálně 20 dětech a dospělých (!) s tím, že je ani nemá cenu legitimovat, neboť když jim budou tvrdit, že jsou všichni z jedné domácnosti, oni si to nemají jak ověřit, a pokutovat už vůbec ne, protože kdyby to náhodou nebylo oprávněné, odskákali by si to. (Toto má být ta represe, o které mluví paní Hamplová?) Pak řekli, že jsou z nastalé situace frustrovaní a že rozostření pravidel je obrovský problém, který může přinést velký průšvih.

Je zřejmé, že Andrej Babiš jako správný populista chtěl lidem ulevit, aby si je příliš neznepřátelil. Avšak vida, co to způsobilo, už záhy Roman Prymula projevil obavu, že efekt nastalé situace může být zhoubný, a dokonce zvrátit dosavadní příznivý vývoj v ČR. Udělování výjimek jako chybu přiznal i Jan Hamáček.

Aby bylo jasno, mně osobně může být covid-19 ukradený, neboť vzhledem k mému věku a zdravotnímu stavu bych se s ním nejspíš vypořádal bez větších problémů. Jenže bydlíme ve společném dvougeneračním domě s mými prarodiči, kterým je 85 a 87. Kdyby se k nim virus dostal, nepřežili by to. A já budu stokrát raději respektovat pravidla, která se třeba v budoucnu ukážou zbytečně přísná, než abych něco podcenil. Říká se tomu princip předběžné opatrnosti a v tomto případě se jedná o opatrnost vůči druhým, nikoli sobě. Že to někteří komentátoři nejsou schopni reflektovat, je jejich věc.

Přes to všechno respektuji, že názory mohou být různé, a paní Hamplová může mít v něčem pravdu, například když upozorňuje, že řada lidí s rouškou nezachází správně (což může být rizikové). Zaráží mě ale dryáčnický styl, konfliktní tón a potřeba druhé osočovat. Třeba když Hamplová mluví o „bonzáctví" těch, kdo nahlašují spoluobčany bez roušky, měla by si uvědomit, že kdyby ta pravidla nikdo neporušoval, nebylo by na koho „bonzovat“. A nemá pravdu, když vykládá, jaký je rouška v parku „nesmysl“. V některých parcích je za hezkého počasí hlava na hlavě, dvoumetrové odstupy jsou nereálné a minimálně seniorům jistě není příjemné, když proti nim funí nebo kýchá a prská nějaký běžec či cyklista bez roušky.

Pan Hnízdil to vzal vyloženě od podlahy, když každému, kdo chce být ohleduplný (a vyžadovat ohleduplnost rovněž od ostatních), podsouvá poddajnost vůči tyranii, což je pro mne jako pro bytostného demokrata přímo urážlivé. Chlubí se, jak vyběhl s nějakou holčičkou, které namluvil, že v lese se rouška nosit nesmí, banalizuje nemoc, kvůli které dokonce i země jako Čína poslala své hospodářství do recese a která rozvrátila život od Milána po New York, a tvrdí, že jde o spiknutí Andreje Babiše, přestože ví, že k striktním opatřením postupně přikročila půlka Evropy (a nejen Evropy). Dokonce si vypomáhá příměrem k Adolfu Hitlerovi, což samo o sobě je zcela nepatřičné v jakékoli situaci a jakékoli souvislosti.

Na Hitlera se odvolává i Jan Novák, jehož text publikovala na svém blogu paní Zahumenská. Její agresivní výlevy proti rouškám jdou za hranu uvěřitelného, když nabádá k odhození ústenek nejen v lese a nejen v parku, ale všude! Důvod? Prý od ministerstva neobdržela relevantní studii obsahující výčet negativních důsledků nošení ústenky. Zjevně jí nestačí, že ochranu úst a nosu doporučuje nejen valná část lékařů-epidemiologů v Česku, ale i úřady USA, Německa, Francie, Lucemburska atd., přičemž v některých z těchto zemí je povinná. Svůj boj vede hlava nehlava a snaží se postavit roušky mimo zákon, aniž by ji skutečně zajímalo, jaké zdravotní důsledky to může přinést. Zatímco ostatní se snaží sebe omezit, aby druhé chránili, ona hledá způsob, jak to nedělat. A veřejně k tomu vyzývá.

I takoví jsou lidé.

Nevím, jestli zná Vendula Zahumenská a ti další někoho, kdo zemřel v souvislosti s koronavirem. Já ano. A možná se tak stalo kvůli tomu, že někdo porušil předepsaná opatření.

P. S.: Zítra řeknu policii, ať neodtahuje můj nepojízdný traktor, dokud mi nedoručí studii o tom, jak můj traktor prospívá/škodí rozvoji naší čtvrtě.

Martin Rataj