Snižování daní zaměstnancům je krok správným směrem, ale nelze ho provádět populisticky bez zohlednění kontextu rozsahu veřejných služeb poskytovaných státem a finanční stability veřejných financí.

Nepřikláním se k názoru pana exministra Mládka o živnostnících jako parazitech. Tržní hospodářství se bez jedinců, kteří jsou ochotní nést odpovědnost a riziko a zkoušet nové cesty v podnikání, inovacích a překonávat výzvy konkurence na trhu, neobejde. Daňový systém by měl motivovat k tomu, aby podnikatelů přibývalo, aby se nikdo nebál převzít odpovědnost za vlastní život a hledat uplatnění a seberealizaci.

Současně ale nelze pominout, že nastavený systém zdanění příjmu zaměstnanců jim dává mnohem menší svobodu v možnosti, jak si své daňové zatížení snížit než podnikatelům. Jakýkoli krok, který snižuje zdanění příjmu ze závislé činnosti, který tento výrazný rozdíl a nespravedlnost srovnává, je jistě správný a chvályhodný. Objektivně ale nelze jako cílový stav stanovit stejnou úroveň zdanění podnikatelů i zaměstnanců, protože pak by zřejmě neexistovala motivace být samostatným a podnikat na vlastní triko.

Reálně to chodí tak, jak většina z nás ví, že podnikatel na konci roku nakoupí auta, nářadí, stroje, IT techniku sobě nebo svým zaměstnancům, aby si daňový základ snížil a platil z nízkého zisku nízké nebo vůbec žádné daně (a odvody). Zaměstnanec takovou volbu nemá, účtárna mu prostě na konci měsíce strhne desítky procent jeho příjmu na daně a odvody.

To jsme ale zatím byli jen na úrovni jednotlivce. Na úrovni státu, pokud snížíte daně, snížíte tím také příjmy státní pokladny. Tím pádem nemáte na pokrytí výdajů. Je tedy třeba omezit nabídku veřejných služeb (zavřít některé školy, nemocnice, úřady, propustit zaměstnance). Rozumný státní hospodář tedy nemůže škrtat daně a zároveň předem nevymezit, jakou úroveň veřejných služeb zajistí. Nelze zapřahat vůz před koně.

Stejně tak nelze, aby stát dlouhodobě žil na dluh, protože to dlouhodobě vede k tzv. „řecké cestě“ – obsluha dluhu – splátek jistiny a úroků v čase narůstá, takže státu postupně nezbývají prostředky na nové investice, pak už i na investice k prosté obnově, pak už i na platy zaměstnanců. Takový stát se smršťuje a stále více se dostává do područí věřitelů. Nakonec mu nezbude než prodávat státní podniky, přístavy, státní pozemky jako v Řecku.

Řešením je při snižování daní tedy nejdříve vyřešit definici rozsahu veřejných služeb. Pokud se vláda nemá k radikální redukci jejich rozsahu nebo cítí, že by u veřejnosti nebyla politicky průchodná (a voliči by jim něco takového spočítali v nejbližších volbách), pak je třeba volit cestu, kdy se výpadek příjmů z jedné daně kompenzuje navýšením příjmů z jiné daně.

Při snižování daně z příjmu se nabízí kompenzace navýšením u daní ze spotřeby (DPH, spotřební daň) nebo daní majetkových (i když jejich váha je spíše nízká). Tyto kroky by měly být postupné a rozloženy do více let. Mohlo by se jednat o 1% snížení sazby u daně z příjmů a rovnocenné navyšování spotřebních a majetkových daní v daném roce.

Zde jsme opět u té svobody a vlivu na výši daní a výši příjmu. Pokud Vám jako zaměstnanci účtárna sráží 15% z Vašeho příjmu, tak s tím opravdu nic neuděláte. Ale pokud stát dá vyšší prioritu nepřímým a majetkovým daním, pak máte volbu v tom, co si a jak mnoho si něčeho nakoupíte. Můžete bydlet ve vlastním nebo v nájmu. Můžete mít jedno auto nebo dvě. Samozřejmě, pokud si to můžete dovolit. Daně budete platit vždy, ale svojí spotřebou (vyšší nebo nižší) můžete ovlivnit, jak velké daně ze spotřeby zaplatíte, to u daně z příjmu jako zaměstnanec nemůžete. Vláda má směřovat lidi k větší svobodě a více možnostem volby.

Vlády ČSSD a ANO měly 7 let, kdy takto po dílčích krocích mohly ulehčovat zdanění práce a zaměstnanců. Neučinily tak, přestože spotřební i majetkové daně navyšovaly, dodatečný příjem nevyužily pro zaměstnance, pro to, aby měli více ve svých peněženkách. Dodatečné peníze využily na své populistické sliby a udržení voličů – zejména seniorů. Budoucnost si nechaly utéct, stejně jako voliče. Promarněných 7 let se nyní snaží dohnat velkým skokem ve zdanění, který nyní hasí Senát i prezident. Marně.

Je to jen opožděný a populistický krok vytržený z kontextu, který budou muset napravit budoucí vlády systémovou komplexní změnou daňového systému a definicí stabilního rozsahu poskytovaných veřejných služeb a jejich standardů.

Ing. Pavel Večeřa