Pojem BREXIT (BR-ittish EXIT = britský odchod/východ) je velmi zavádějící. Na první pohled může naznačovat jakýsi odchod, ale Britové se nikam nestěhují, nestali se z nich ekonomičtí migranti, kteří by opouštěli Evropu sužovanou válečným konfliktem. Není to ani exodus na způsob Židů podle biblické Druhé knihy Mojžíšovy, kteří opouštěli Egypt, který je sužoval otroctvím a genocidou.

Britové spíše sami sebe lapili do pasti upletené z líbivosti a populismu, frází, klišé a zjednodušení, s nimiž přišli před lety Boris Johnson a Nigel Farage. Těsný výsledek referenda mnohé naznačil, pomalé a nejisté vyjednávání Britů s Bruselem o budoucí dohodě stále více naznačovalo, že pro Brity toto není hra s nulovým součtem, ale spíše velká prohra. Spíše bychom tedy než o BREXIT (britském odchodu) měli hovořit o BRLOSS (britské ztrátě nebo prohře), a to i přestože se nyní Boris Johnson pokouší prodat vyjednanou dohodu s Bruselem jako své velké vítězství a úspěch.

Nenaplnily se ani sliby, které jim možná dávno dával Donald Trump z druhé strany Atlantiku, že britské firmy dostanou lepší podmínky na americkém trhu. Trump už rozhodně tyto sliby splnit nemůže.

Přitom Britové měli a stále mají v Evropě vysoký kredit a vysokou důvěru. Jediní dokázali odolat ve 2. světové válce Hitlerovi a postavit se mu na odpor (zásluha W. Churchilla). Za cenu velkých ztrát se spolu s USA a Ruskem podíleli na osvobození Evropy a její poválečné obnově včetně Marshallova plánu. Dokázali překonat i nutnou restrukturalizaci ekonomiky vyvolanou rozpadem jejich koloniální soustavy (zásluha M. Thatcherové).

Dlouhá léta finančně přispívali do společného evropského rozpočtu a byli tahouny dalšího rozšíření ES (později EU) dále na východ. Vedle USA, Nizozemí, Japonska patřily britské firmy mezi významné investory v postkomunistických zemích. Část tohoto kreditu a důvěry nyní mohou svým odpojením od EU ztratit. Že ztratí Británie významně svůj vliv na dění v Evropě, o tom není sporu.

Nedá se říci, že by Británie v EU nějakým způsobem trpěla nebo byla utlačována. A příspěvky do společného evropského rozpočtu byly zanedbatelné ve srovnání s tím, co získávaly britské firmy přístupem na společný trh o téměř 500 miliónech spotřebitelích. Jisté je, že Británie spolu s Francií a Německem patřila mezi nejsilnější hráče a mohla silně mluvit do toho, kam se evropská integrace posune.

Hra na strunu naštvanosti na zlý a byrokratický Brusel mohla být pro některé britské politiky cestou nahoru k moci, jako u Borise Johnsona a na krátkou chvíli i pro Nigela Farage. Inu vždy je lépe svést vinu na vnějšího nepřítele, než si přiznat politický neúspěch. Nikdo z těch, kdo tuto kartu začali hrát však nepočítal s tím, že výsledek referenda bude skutečně pro odchod Británie. Poté už nezbylo než trapnou komedii dohrát do konce.

Jenže se jaksi vytratil přínos pro celou britskou společnost a možná tam takový přínos od počátku nikdy zamýšlen nebyl. Tak se zdá, že Boris Johnson získal, když tuto kartu vytáhl kýžené premiérské křeslo, ale ztratil pro Brity zvýhodněný přístup na evropský trh. Ale ztratil i vyjednávací pozici, kterou jako významný člen EU měli. Trhy se totiž neopouštějí, o trhy je třeba bojovat každým dnem, jen tak vzniká konkurenceschopná ekonomika schopná obstát ve světě.

Nyní již Brit nebude sedět u jednoho stolu s Němcem a Francouzem a dalšími členskými státy. Bude se krčit před evropskými dveřmi a poníženě prosit. Je smutné, jak může prohrát tradiční britská demokracie, když si začala zahrávat s populismem. Ovšem odchod Británie není ani výhra pro samotnou EU.

Je z toho, ale ještě jedno poučení – není radno věřit politikům, kteří totální prohru vydávají za svoji výhru a výhru své země a svalují vinu na zlý Brusel. Jako u našeho předsedy vlády, který střet zájmů považuje za kampaň a vměšování Bruselu místo toho, aby si přiznal, že kdysi dávno prohrál svůj vnitřní boj s vlastní chamtivostí a neodolal vstupu do vysoké politiky. Jako polští a maďarští politici, kteří prohráli své vnitřní boje a nedokázali si odříct zásahy do nezávislosti tamní justice a principů fungování právního státu.

Jednou, až neřešené politické a ekonomické problémy dozrají, voliči v pravém světle minulé prohry i výhry dokáží rozlišit a žádný politik před krutou pravdou neuteče. I trapné komedie mívají svůj happy end.

Ing. Pavel Večeřa