Bervide Jane, Buriane Jane, Havle Jiří, Hořejší Václave, Kožušníku Edvarde, Nešpore Karle, Zaorálku Lubomíre, Zlatuško Jiří, Vlku, Přírodovědče, Pepo Řepo, Ročníku 53, Ivane Hochmanne, Jarpore, Tupelo, Salivene, SuPe, StandoTé a Stejskale Libore,

vás se onen nadpis bezesporu netýká, o tom jsem bytostně přesvědčen. Řadu blogerů jsem selektivně oslovil podle toho, jestli do diskuzí vstupují (a zrovna ti výše jmenovaní do nich opravdu vstupují), řadu diskutérů zase zformovala vybavovací paměť. Ženy jsem pochopitelně vynechal, pana Stejskala jsem pochopitelně vynechat nemohl.

Seznámím vás se dvěma příběhy a upřímně řečeno, zajímá mě, jak byste ony situace řešili vy. Na blozích aktualne.cz prokazujete fantastický všeobecný přehled ve věcech amerických radarů, budoucnosti Evropy, vývoji islamizace atd. atd. Má témata budou ze života, prostého života a skutečně se stala.

(pochopitelně vyjádření všech nejmenovaných diskutujících, blogerů a především žen vřele uvítám)

SMRDÍŠ – tragikomický příběh

Až překvapivě ošemetná situace. V práci máte nového kolegu. Trávíte s ním 8 až 12 hodin denně. Sedí vedle vás. A nemohli jste si nevšimnout, že prostě vyluzuje nesnesitelný zápach. Z počátku si říkáte, že je to jen náhoda (chlapi když jsou týden sami doma, myjí se a uklízejí obvykle nejdříve hodinu a 48 minut před deadlinem návratu přítelkyně či ženy, případně rodičů). Později však usoudíte, že to náhoda ani rozmar slaměného vdovce není.

Jste normálně lidsky empatický, inteligentní a sociálně fungující tvor, což jsou zrovna v tomhle případě překážky k tomu, sdělit mu to neprudko do očí. Jeho reakce na případné upozornění je neodhadnutelná. Může vám být nadosmrti vděčný nebo s vámi nadosmrti nepromluvit. Dokonce mu to může způsobit doživotní trauma. Řeknete si, vždyť člověk je tvor přizpůsobivý, budeš holt otvírat okna a časem si zvykneš. A tak se i opravdu stane.

Ovšem přijde další morová rána. Je to totiž populární téma kanceláří nalevo, napravo i dole od vás. Je to váš dobrý a sympatický kolega, takže logicky řešíte, jak mu pomoci. A jste znovu v pasti.

Konzultoval jsem onen problém napříč spektrem, návodu jsem se však nedočkal (a jedním konzultantem byl dokonce plastický chirurg).

Dnešní doba (jsem poměrně mladý) se díkybohu v hygieně mužů výrazně změnila. Obludný mýtus, že správný chlap má smrdět, je už zadupán v pravěku. Bez oholeného podpaždí si život nedokážu představit a radostně zjišťuji, že je to trend.

Kolega to zatím neví a svůj problém si evidentně neuvědomuje, nebo ho za problém nepovažuje. On ale problémem je.

Poraďte, díky.
(paradoxně jsem při psaní dostal nápad, jak to vyřešit, seznámím vás s ním v diskuzi)


POULIČNÍ FIGHT – ultratragický příběh

Sedím doma v hustě obydlené čtvrti. Je půl desáté večer. Je vedro a tak mám otevřený balkón. Tisíce ostrých pouličních výkřiků jsem se naučil ignorovat. Tentokrát to však nešlo. Počítal jsem při té trmě vrmě do desíti a pak na ten balkón šel. A to, co jsem uviděl, mě poznamenalo na hodně dlouho.

Přímo pode mnou na chodníku ležela dívka, do které surově kopaly a pěstmi ji mlátily jiné tři „dívky“. Kolem pobíhali výrostci mužského rodu a tři násilnice nepokrytě povzbuzovali k větší agresi. Celá akce trvala několik sekund, maximálně minutu, pak celá parta zmizela v nenávratnu.

Zjistil jsem, že na tuto situaci nejsem připraven. A to tak, že vůbec. Stál jsem zkoprnělý na balkóně a čekal, jestli ta dívka sama vstane. Doma mi spala rodina, která by si mého odchodu rozhodně všimla (nerad lžu a přesný popis situace by mohl vyvolat vlnu strachu, později vysvětlím). Dívka skutečně vstala a šla o pár set metrů dál, kde se ji ujala mladá žena se psy. Usadila ji na zem, zkontrolovala rány a evidentně už dříve zavolala policii. Do pěti minut se objevila postupně tři policejní auta (2x státní a 1x městská policie). Policisté dívku provizorně ošetřili, zavázali ji hlavu a mezitím přijela sanitka. Když ona jediná mladá žena, která se odhodlala pomoci, zmizela uvnitř domu a nikdo další policii nebyl k dispozici, oblékl jsem se a šel dolů.

Od policistů jsem se dozvěděl, že skupinka třiceti! výrostků vymlátila v okolí hospodu. A když utíkala, přibrala ještě náhodné průchozí. Postižená dívka měla díru v hlavě od mlácení do zaparkovaného auta, vybité tři zuby, otřes mozku a celou bílou mikinu od shora až dolů od krve. Přežila to. Dal jsem policii své nacionále a podal svědectví. V okolních oknech jsem viděl stovky očí za záclonou. Později pak viděl z balkónu rozrušenou ženu, matku oné dívky, jak nasedá do policejního auta a jede za dcerou do nemocnice. Jen upozorňuji, že práci policie musím jednoznačně pochválit. Osádka prvního vozu ošetřovala dívku, další dva vozy okamžitě jeli do akce, pravděpodobně neúspěšně (byť tam byli do pěti minut).

Váhal jsem, jestli to své ženě mám říct. Nakonec jsem se po týdnu rozhodl, že ano. Mám dceru, která denně pod našim balkónem vchází do dveří.

Těchto příběhů vidíváme ve zprávách tisíce. Věřte mi, že osobní zkušenost tu optiku pořádně pozmění. Nechci končit vyloženě pateticky, ale vychovávejme své děti. A mějme přehled, co dělají. Mluvme s nimi. A sami se doma chovejme tak, aby hrubost a násilí nebylo považováno za normu.

A teď otázky (možná především na paní Kláru Veselou Samkovou):

Co jsem měl v oné situaci dělat, aby se to přiblížilo ideálu?

Jak je to se sebeobranou?

Pokud bych zakročil, s velkou pravděpodobností bych násilnicím ublížil, vznikly by dvě kauzy (násilnice versus postižená, já versus násilnice)?

Byl jsem registrován ve sportu, který zahrnuje prvky sebeobrany, přitíží mi to v sebeobraně?

Je to, co se odehrálo, „běžný“ jev, je opravdu dnešní doba taková?

V případě kontaktu při podávání svědectví s násilníky, dokáže policie ochránit mou rodinu?

Je v dnešní době lepší stát za záclonou, nebo se někoho zastat?

Existuje nějaký oficiální návod pro tyto situace (zanedlouho bude město zaplaveno billboardy různých pánů senátorů a podobných, věnoval někdo prostředky na tuto osvětu)?


Díky všem za příspěvky.

Pozn.: Toto je ze života a o životě, nějaký radar je v tu chvíli opravdu směšný.

Honza Suchánek

Na žádost autora jsem v textu dodatečně opravil tři chyby, gramatickou a dvě lexikální. Libor Stejskal, editor blogů