K 40. výročí okupace – bratrské pomoci. Chci ctěnému lidu čtenářskému napsat příběh o jednom starém výtvarníkovi - loutkáři, který už deset let hledá klidné spaní ve vlastním domě. Dělám tak s vírou, že mezi čtenáři oslovím někoho, kdo bude umět pomoci.

V domě loutkáře bydlí okupant. Už deset let. Štosy papírů, jak se loutkář brání okupaci s vírou ve spravedlnost, jsou šílené čtení. Skutečnost je ale mnohem horší než si vůbec dovedete představit.

Loutkář je okupantem bit tak, že měsíce zůstává v pracovní neschopnosti, je pravidelně zastrašován, je mu vyhrožováno. Když se okupant naštve, že by snad měl mít loutkář nějaká práva, zatne mu políček nebo krumpáč do dveří. Tváří se suverénně. Je to totiž státní mocí posvěcený okupant.

Loutkař má přízemní dům se zahradou na periférii Prahy. V domě je padesátimetrový byt a desetimetrová komůrka. Před deseti lety bydlel v bytě, dnes bydlí v komůrce a má odpojenou vodu. Před deseti lety byl loutkář v zahraničí a do jeho bytu se nastěhoval okupant. Řekl, že odteď tu bydlí on a aby bylo jasné, kdo je v domě pán, zbil loutkáře tak, že čtyři měsíce marodil.

Loutkař je bezmocný. Tolikrát vše oznámil na úřadech, na policii. Zastal se jej jen ombudsman. Soudy– stálé odročování. Policajti? Brutální zbití ani nestíhali. Prý je to prkotina žít s okupantem, který jen bije jakéhosi loutkáře, že několik měsíců nemůže pracovat, říkají policajti. Vždyť je to okupant – bratrská pomoc.

Bezprávní stát
Loutkař kdysi pokořil rodinu své bývalé ženy, tehdejší nomenklaturní kádry. Rozvedl se. Souhlasil s rozvodem. Tchán se rozhodl pomstít dávnou ublíženost, že si jeho dcera vzala jakéhosi neschopného a nepraktického výtvarníka, navíc loutkaře. Po rozvodu se tchán stal vlastníkem ideální poloviny loutkářova domu.

Tchán neměl k domu (bytu) žádná užívací práva. Bydlel na Vinohradech. Vlastnil ale ideální polovinu domu. Řekl okupantovi, že je zván a může v domě (bytě) bydlet. Tchán věděl, že okupant je silnější než loutkař a kdyby něco, zná se přece s esenbáky, estébáky i těmi, co se dnes nalakovali na „pomáhat a chránit“. Cílem bylo vyštvat loutkáře z domu a jeho ideální polovinu odkoupit za nějaké drobné.

Za deset let si okupant za přispění státní moci vybudoval slušnou pozici. Směje se, jak je okupace výhodná. Nemá k domu nic než trvalé bydliště, které mu v rozporu se zákony vydali úředníci. Tchán vloni zemřel. Okupant říká, že barák bude jeho. Už ho začal opravovat. Podle loutkáře ničit. Právníci radí, ať dům prodá, že bude mít pokoj. Ale loutkař nechce. Zmáhá ho to k uzoufání, ale nechce se vzdát.

Jak naložit s okupací?
Loutkař je připraven vše zveřejnit, je to ale kufr papírů a media to nezajímá.

Zrovna včera mi přinesl čerstvý dokument, kde mu úřad Prahy 5 sděluje, že když už má od okupanta odpojenou vodu od r. 1999, je to bráno jako trvalý stav a on se na okupantovi nemůže ničeho domáhat. A to přesto, že před 3 roky pražský magistrát vydal rozhodnutí, že mu okupant, resp. spolumajitel domu (tchán), musí dodávku vody obnovit. Včera jsem se taky dozvěděl a viděl na vlastní oči rozhodnutí policie, že jeho zbití s 4 měsíční neschopností z října roku 1999 policajti vyhodnotili jako přestupek a dali přestupkové komisi Prahy 5 k vyřízení. Přestupková komise Prahy 5 neuložila vysokou pokutu okupantovi, ale v souladu s celou kafkovskou příhodou dala loutkářovi pokutu, že prý okupanta ve svém vlastním domě ohrožoval. Okupant sice v nemocnici neskončil a neměl ani lékařské ošetření, ale což. Vždyť je to okupant – bratrská pomoc.

Když okupanta vyženu, policajti ho budou chránit. Jak se ale jinak v tomto bezprávním státě zbavit okupanta?
Pokud víte, jak pomoci, pište na dusandvorak(zavináč)seznam.cz. Předám jméno, kontakt a adresu.

Dušan Dvořák, terapeut
http://www.sweb.cz/dusandvorak/