stalo se na Hlavním nádraží v Praze v pozdních večerních hodinách ve dnech 12. a 13.3.2022


Vybraly si nejméně frekventovaný vstup do budovy Fantovy kavárny z nástupiště a stojí tam bezradně. Tři osůbky, z nichž nejvyšší je náctiletá rusovláska. Drží v náručí malou holčičku v růžovém, která usedavě pláče. Paní v roušce, droboulinká, může mít 40 kg, je jejich maminka. Na vodítku má bílého ratlíka v modrých květovaných šatičkách. Kolem nich na zemi leží několik tašek. Vše, co mají. Jsou z Krivého rogu, je to nedaleko Záporoží, Dnipra a Melitopolu, ostřelují to tam. Její malá dcerka má epilepsii a ještě jednu nemoc, jejíž jméno jsem nepochytila. Celou dobu, co jsou na útěku, nepřestává plakat, říká maminka. Jsou už velmi dlouho na cestě, vypráví, a nikde je nepřijali. Na Slovensku ne, ve Varšavě ne. Nerozumím tomu, ale i tady si stouply do nepříliš viditelných dveří. Hned se ptá, jestli tady smí pracovat. Jdeme se podívat za mediky, jestli jí pomůžou dostat nové léky pro dceru, až dojdou. Nemocná holčička veze s sebou plyšového tygra. Rozumně velkého, trochu placatého a laskavě vypadajícího. Aby ho mohla objímat a on jí dodával statečnost a odvahu.

******

Postarší hezký muž s černýma očima, třídenními vousy a velkým neklidem. Nastoupil jsem do špatného vlaku, musím do Přemyšli, říká. Nechce tady být, nechce moc mluvit. Je mi sedmdesát čtyři, přivezl jsem do Česka několik dětí, z mé rodiny, jiné děti. Pochází jižně od Kyjeva. Musím zpátky, odvézt další. Jdeme koupit lístek. Chce přímý spoj, už žádné přestupy, při nich se stávají chyby. Nebo mu prodáte lístek do Lvova? Kdepak, říká vstřícný prodavač na pokladně ČD. Na Ukrajinu už od nás nic nejezdí.

******

Sedí u zdi v chodbě u Fantovy kavárny. Mladá drobná žena, ze které vyzařuje naděje a síla. Její dva malí synové jsou úplně vyřízení. Spí zachumlaní podél zdi pod houněmi, koukají jim jenom sinalé tvářičky a boty. Utíkají z Charkova, spolu s babičkou a tetičkou. Babička má devadesát jedna let. Je malá, šlachovitá, houževnatá, vypadá spíš na pětasedmdesát. To už je moje druhá válka, říká. Když mi bylo deset, přišla do Charkova druhá světová válka. Bylo to strašné. Pak jsem šla na lékařskou školu a stala jsem se felčarkou. S vnučkou dojdeme k tomu, že tedy byla skorodoktor. A vnučka už lékařkou je. Čekají na noční autobus do Berlína. Nikdy tam nebyly. Musím si tam nechat uznat diplom, říká mladá žena. Ale neumím ani slovo německy. No uvidím, snad to dobře dopadne. Má hluboké tmavomodré oči. Vidím ji, jak nese a ponese zodpovědnost za všechny ve skupince. Hasiči jim přicházejí pomoci se zavazadly. Ženy a probuzení klučinové, kteří nepromluví ani slovo, vykračují na cestu do neznáma. Babička jde poslední, křižuje se.

****

Ze zpožděného varšavského vlaku na perón vystoupily jedna, dvě, tři staré, unavené paní. Čekají, až pomůžou vystoupit čtvrté, dámě v kožichu a o holi. Jsou na cestě už pět dní. Celou dobu špatně spaly, nemají moc chuť k jídlu ani žízeň. Hlavně chtějí složit hlavu. Mají každá tašky do ruky, snad jen dvě z nich taky kufřík na kolečkách. Celý život starého člověka složený ve dvou taškách na útěk. V Doksech už je týden dcera jedné z nich, uprchla dřív, a ony teď jedou k ní. Trvají na tom, že se musí napřed zaregistrovat v Liberci, protože tak to udělala dcera. Říkáme jim, že už to není potřeba, mají na to nově třicet dní. Ale ony jsou vážné a jinak nedají. Vlak do Liberce pojede ráno. Pomáháme jim pomalu vystoupat schody do secesního společenského sálu ve druhém patře nádražní budovy, který je zcela zaplněný lehátky, na nichž spí unavení uprchlíci. Výtah není. Konečně uléhají. Pojď, sundej si kožich, pobízejí přítelkyni. Dáma s uhrančivou snědou tváří vypadá jako kněžna. Snímá kožešinu a pod ní má nádherné kašmírové šaty. Kde je její aristokratický kavalír, který by jí v tom ztemnělém společenském sále pomohl z kožichu a řekl jí, jak jí to sluší?

*****

V teplém stanu s jídlem a pitím si skládá věci atraktivní matka třicátnice, vypadá, že má docela dobrou náladu. S ní flegmatická náctiletá dcera a malý, energický synek. Je hezky nalíčená, vypadá sebevědomě. Cestou do nocovacího vlaku mi říká, že vůbec neví, kam jít. Nikoho tu nezná, ani jinde v Evropě. Jsou na útěku od sedmého dne vojny... tedy už jedenáct dní. Prý v Česku už taky nikoho neberou, je plno. Asi slyšela o Kongresovém centru. Vysvětluju jí situaci. Co děláte, ptám se. Šiju, odpovídá razantně. Ruština mi naskakuje - kabáty? šaty? Ne. Autosedačky. Umím cokoliv, ale teď hlavně to. Jeďte do Německa, navrhuju jí. Vyjmenovávám německé automobilky, které jsou pilířem tamní ekonomiky. Vlak jede v šest ráno. Matka vypadá odhodlaně. Na ženách stojí svět. Uch ty krasota, raduje se její chlapeček nad čokoládou. Všem dětem na útěku bychom měli nastrkat kapsy plné cukroví.

*****

Neela Winkelmannová
Platforma vnučky Jaroslava Heyrovského
Platforma evropské paměti a svědomí sdružuje dnes 62 institucí a organizací z 20 států Evropy a Severní Ameriky, které se zabývají vyrovnáváním se s totalitními režimy. Ustavila se v roce 2011, u jejího zrodu stál i český Ústav pro studium totalitních režimů. Platforma vzešla z "Pražské deklarace" přijaté už roku 2008, jejími signatáři jsou mimo jiné první český prezident Václav Havel, bývalý německý prezident Joachim Gauck či exilová prezidentka Běloruska Ivonka Survilla.
Platformu do loňského roku řídila Neela Winkelmannová, který vystudovala v Praze a v New Yorku molekulární biologii a genetiku. Získala doktorát. V Německu učila integrační kurzy pro přistěhovalce a češtinu. Věnovala se zavedení transparentních legislativních podmínek pro obnovitelné zdroje energie v ČR. Byla asistentkou senátora Martina Mejstříka. Její dědeček byl profesor Jaroslav Heyrovský, český fyzikální chemik, objevitel a zakladatel polarografie a držitel Nobelovy ceny za chemii z roku 1959.